5. kapitola

Adriana byla v cestovce spokojena, ale přece jen mířila o trochu výš, a tak ve volném čase rozesílala životopisy na všechny strany. Možná ani ne tak kvůli práci, jako kvůli kolegovi, který ji už několikrát naznačil, že se mu líbí. Na chlapy však neměla ani pomyšlení. Dokonce chvíli uvažovala, že se dá na holky, ale pak se té myšlenky vzdala.

„Samota není tak hrozná," vysvětlovala Ivetě při jedné z návštěv.

„Jo, to vidím, zlato," ušklíbla se Iveta. „Místo, abys sis v klidu sedla, pila víno a probírala chlapi a pomlouvala šéfovou, tak ses třikrát přesvědčila, jestli je zamčeno, skleničky mi bereš z ruky dříve, než dopiju a hned je myješ, pořád tady přerovnáváš věci..."

„Co tím chceš říct?"

„Potřebuješ cvokaře. Vypadá to na OCD."

„CDO. Mám to ráda podle abecedy."

„Bohužel nežertuju."

„Já vím," vzdychla Adriana. A to Iveta nevěděla zdaleka všechno. Netušila, kolikrát za noc se budila, aby všechno ještě jednou překontrolovala, jak se vracela od tramvajové zastávky dvakrát i třikrát, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Nikdy své kamarádce neřekla, že to není jen kvůli Pavlovi. V jejím novém bytě totiž nejspíš strašilo. Nebo měla halucinace. Slyšela kroky a bouchání dveřmi, její věci se občas přemisťovaly z místa na místo a občas se vrátila z práce a postel byla ustlaná jinak, než to dělala ona. Kdyby to řekla psychologovi skončila by u Chocholouška dřív, než by řekla diazepam.

A to ještě nebyla ta nejhorší věc. Znova, po dvaceti letech, viděla na svém levém malíčku červenou nit.

***

Tereza měla pocit, že se jí ten rok vůbec nic nedaří. Místo milionáře, který by jí koupil mercedes a vzal na Havaj, se jí ozývali samí zoufalci.

„Tenhle vypadá docela slibně," otočila Bára displej k Tereze. „26 let, svobodný bezdětný, doktor psychologie, záliby: reiki, knihy, zvířata a obzvláště psi, hudba. A podívej na tu fotku."

„Hmm, vypadá, dobře, ale já už mám těch schůzek s úchylama plný zuby."

„Jestli ho nechceš, já mu napíšu," zamyslela se Bára.

„Ani nápad. Nic takového jsem přece neřekla. Chci mu dát šanci," zatvářila se, jako by neznámému muži prokazovala kdovíjakou laskavost. „Ukaž dej mi ten noťas. A jak že se vůbec jmenuje?"

„Daniel," odpověděla Bára a podala kamarádce notebook.

Tereza rychle vyťukala stručnou zprávu a na odpověď od Daniela nemusela čekat dlouho.

„Představ si to," zamračila se po chvíli. „Nechce se se mnou ani vidět. Prý si budeme chvíli psát a necháme věcem volný průběh."

„To se mi zdá cekem rozumné."

„No jasně, psycholog. Vsadím se, že bude donekonečna rozebírat každou moji větu. Na to já nemám čas," ušklíbla se Tereza. „Ale vypadá fakt dobře. Hele, já jdu na večeři s Radkem a jestli nemáš co na práci, tak si s ním chvilku piš a připrav mi ho. Znáš mě lépe než kdokoliv jiný. Hlavně zdůrazní takový ty věci, vždyť víš, vejška, učitelka, modelka, že pomáhám v psím útulku a tak."

„Já pomáhám v psím útulku," ohradila se Bára.

„To od tebe není fér. Já tam taky chtěla pomáhat. Copak si nevzpomínáš, jak mi ta obluda poblila ty drahý lodičky?"

„Říkala jsem ti, ať si vezmeš tenisky," zasmála se při té vzpomínce Bára.

„Nojo, to je jedno. Půjčíš mi tu limetkovou bundu?"

Tereza se desetkrát převlékla a konečně odešla a Bára se natáhla pro notebook. Neměla chuť hrát si na Terezu, ale bylo to lepší, než se učit

Danieli, tvůj návrh se mi zdá rozumný. Mám spoustu času a ráda si budu ráda celou noc dopisovat o něčem, co by se po telefonu vyřídilo za pět minut.

Odpověď přišla za chvilku.

Ahoj Terezo, jestli nemáš čas, můžeme to nechat na jindy, nebo si zatelefonujeme. Také na tom nejsem s časem zrovna nejlépe.

Bára už chtěla souhlasit, ale pak jí došlo, že má úplně jiný hlas než Tereza a Danielovi by to jednoho dne došlo.

Ne, to je v pořádku. Teď mám zrovna trochu volna. Spolubydlící šla na rande.

Máš kromě práce nějaké záliby?

Bára skoro napsala, že pomáhá cvičit vodicí psy, ale pak si vzpomněla, že je vlastně Tereza.

Já si občas přivydělávám modelingem. Právě teď jsou všude moje plakáty s reklamou na Mekáč.

Už jsi vzpomínám. Tak to je docela dobrá brigáda.

To ano, ale to běhání z castingu na casting ne.

To věřím, tak co kdybychom si popovídali o něčem, co tě zajímá a těší.

Sakra. Napsat něco o Tereze bylo snadné, ale vést pořádnou konverzaci, to nešlo bez toho, aniž by do toho dala kousek sebe. A co až se sejdou a Daniel zmíní něco, o čem se bavili? To bylo více než jisté. Pochybovala, že by se Tereza vůbec namáhala přečíst si celou konverzaci. Musela jsem zmínit něco bezpečného.

Viděls moje fotky na Instagramu?

Přiznávám, že ne. Snažím se vyhýbat sociálním sítím. Jsem psycholog a všechna ta lež a přetvářka mě irituje.

Proto mám tak ráda zvířata, odpověděla Bára bezmyšlenkovitě.

Já taky. Mám labradorku, jmenuje se Aura.

Promiň, už musím jít, vymluvila se.

Nudím tě?

To ne, ale volá máma, a to je vždycky na tři hodiny.

Bára zaklapla notebook a měla vztek sama na sebe za to, že mu lhala a na Terezu, že jí do toho uvrtala.