33. kapitola

To, jak stárneme, se prý nejlépe pozná na dětech. S tím musela Adriana jedině souhlasit. Před nedávnem oslavila dvaatřicáté narozeniny a necítila se ani starší, ani moudřejší. Plynutí času si však uvědomila pokaždé, když viděla Bářinu tříletou dceru, ročního syna a Ivetino zvětšující se břicho. A když musela odpovídat na otázky, kdy se i ona konečně vdá a pořídí si vlastní děti. Většinou to nějak zamluvila nebo jen mávla rukou. Jediné, co ji mrzelo bylo, že si nemohla pořídit větší a lepší byt. Ráda si prohlížela nabídky realitek a developerů a rozplývala se nad krásnými slunnými byty s terasou, ale stále zůstávala ve své mrňavé garsonce. Bála se, že by ji Tarax nenašel, kdyby se přece jen vrátil, ačkoli tomu pomalu přestávala věřit.

Měla několik vztahů, ale žádný netrval déle než pár týdnů. Dostala množství nelichotivých přezdívek a nesčetněkrát se dozvěděla, že neví, co chce a nikdo jí není dost dobrý. Taraxe prostě nebylo možné nahradit.

Po šesti letech čekání už to chtěla vzdát, ale pak jednoho dne uviděla, jak se vlákno slabě rozzářilo.

***

Tarax chtěl odletět zpět na Zemi hned, jakmile se dostal na základnu, musel však počkat až přiletí jeho rodiče, a to ho zdrželo o dalších šest měsíců. Nejdřív se na Pherynxe zlobil, že jednal za jeho zády, ale nakonec byl rád, že se bude moct s rodiči aspoň rozloučit.

Matka i otec jeho jednání pochopili, i když se jim přiznal jen k Adrianě a zamlčel všechno týkající se rudého vlákna.

„Tenhle plán je ještě šílenější než ten můj," plácl se Pherynx do čela. „Uvědomujete si, že jestli tohle nevyjde, pošlou nás všechny do trestanecké kolonie na Gliese 667C?"

„Proto se budeme všichni snažit, aby to vyšlo," řekl otec vážně.

„Nemůžete jen tak obsadit opuštěnou základnu."

„Řekl jsi to sám," upozornila Pherynxe Taraxova matka. „Ta základna je opuštěná a náš syn bude potřebovat technické zázemí."

„Pokud zjistí, že jste všichni tři na Zemi, dojde to i veliteli."

„Proto jsme si požádali o důchod na Resnix42," ušklíbl se otec. „To, že jsou dvě kapsle prázdné, se zjistí až za mnoho let. Pak můžu udělat bordel, co je to za šlendrián, poslat nás na Zemi, místo za tchyní na Resnix42 a jaké bylo štěstí, že jsme mohli přežít na staré základně."

„A jak propašujete dvě extra kapsle na loď mířící k Zemi?"

„Nijak," pokrčila matka rameny. „Nafasujeme víc jídla a budeme se ve spaní střídat."

„Zapomněli jste na sledovací zařízení?"

„Zapomněl jsi, že je můj táta počítačový génius?" vložil se do hovoru Tarax a rozesmál se nahlas.

„To ale není všechno," bránil se Pherynx.

„Zbytek už záleží jen na štěstí," souhlasil Tarax.

„Doufám, že tu tvoji slečnu poznáme?" změnila matka téma hovoru. Tarax přikývnul, ale jistý si nebyl. Mohl jen doufat, že na něj stále čeká.

Štěstěna jim přála a zbytku pomohli. Otec se postaral, aby nezůstal žádný nežádoucí záznam a matka, aby členové posádky, kterým se nedalo věřit, onemocněli vážnou střevní chorobou neznámého původu. Zbytku pozměnili paměť během jejich pobytu ve spací kapsli. Na to byl odborník zase Pherynx.

O dva a půl roku později přestal Tarax existovat. Podle záznamů se ztratil ve volném prostoru, když opravoval drobnou závadu na lodi, a zemřel jako hrdina.