32. kapitola

Práce, práce, práce. Adriana se do ní ponořila naplno, protože jedině tehdy, když měla co dělat, nemyslela na Taraxe. Chvílemi měla pocit, že to byl jenom sen, ale pak se podívala na levý malíček a znova si uvědomila, proč si nechala udělat to tetování.

„Vím, že v poslední době nikam nechodíš, tak tě ani nezvu," vytrhla ji Tereza ze zamyšlení, „ale Ondra se vrátil z Austrálie, tak u nás pořádáme malý mejdan. Vlastně jen mejdlíčko. Naše stará parta."

„Máš pravdu, nikam nechodím, ale tohle si nenechám ujít," odpověděla Adriana.

„Skvěle. Kup flašku a v sobotu v osm u nás."

Adriana chtěla něco odpovědět, ale stačila jen přikývnout. Do kanceláře vstoupil Robert a její odpověď zůstala nevyřčená.

„Nebudu rušit," mrkla na ni Tereza a šla si po svých.

„Co má tohle znamenat?" hodil na stůl rozpis služeb, aniž by pozdravil.

„A s čím konkrétně nejsi spokojený?"

„Potřebuju volný víkend, oznámil jsem ti to včas."

„Ano, ale měsíc má čtyři víkendy, občas pět, a ty bys potřeboval volno každý víkend. To prostě nejde. Musíte se prostřídat. Už jsem navrhovala na poslední schůzi, že přijmeme víc brigádníků, ale tys byl jediný, kdo hlasoval proti, protože bys přišel o peníze. Jinak nevím, v čem je problém. Odpracuješ si svoje hodiny, nedržím tě tu ani pět minut navíc, volna máš dost."

„Chci mluvit s šéfkou."

„To můžeš. Domluvím ti s ní schůzku hned, jak se vrátí z Německa."

Robert se naklonil přes stůl blíž k Adrianě a zašeptal: „Kdybych tě vošukal, tak bych měl volno každý víkend, co? Ten tvůj status na síti, že jsi lesba, a ještě k tomu zadaná, na nikoho nezkoušej. Potřebuješ prostě jen pořádnýho chlapa, kterej by ti ho tam narval a připomenul ti, na co ji máš."

Adrianin výraz zkameněl. „Byla bych ráda, kdybys okamžitě opustil mou kancelář a ve svém vlastním zájmu se v budoucnu zdržel podobných projevů. Jsem ochotná to přehlédnout pouze jednou. Podruhé už to budu brát jako sexuální obtěžování."

„Čubko," zamumlal Robert a při odchodu prásknul dveřmi.

Adriana za ním chvíli nevěřícně zírala a pak složila hlavu do dlaní. Chtělo se jí brečet, ale nakonec slzy zadržela. Robert si nezasloužil ani jedinou z nich. Litovala pouze, že u tu není Tarax, aby mu něco provedl. To by ji možná rozveselilo.

Potom nad tím však mávla rukou, nemělo cenu kazit si jedním idiotem krásný červnový den. Přesto si však jeho slova poznamenala a udělala krátký zápis o jeho chování.

Odpoledne šla na nákup vína a několika drobností na sobotní mejdlíčko. Nejdřív se však zastavila ve svém oblíbeném Fresh baru, kde si dala své smoothie a salát s kuřetem. Vybrala si stolek venku před barem a pozorovala lidi procházející se po obchodním centru.

„Jsi debil a zůstaneš debil. Nemůžu ti svěřit ani ten nejjednodušší úkol," uslyšela ženský hlas od stolku kousek od ní a nenápadně se podívala, komu je spíláno.

U vedlejšího stolku seděl Pavel s nějakou zrzkou, která ho zasypávala nadávkami.

„Chtěla jsem vanila latté. Horký, s vanilkovou příchutí, a ne ice coffe s vanilkovou zmrzlinou. Tohle si vypij sám, ty primitivní hovado."

„Ale zlatíčko, přinesu ti nové."

„A to mléko vyměníš taky? Chtěla jsem odtučněné a ty jsi přinesl plnotučné."

„To bylo včera," bránil se Pavel.

„No právě. Neuplyne jediný den, kdy bys něco neposral!"

Pavel se zvedl a šel koupit ten správný druh kávy.

„Ahoj Pavle," neodpustila si Adriana malé rýpnutí, když ji míjel a líbezně se na něj usmála. Málem mu vypadly oči z důlků.

Tím pozdravem mu ovšem zavařila. Nepochybovala, že ho čeká dlouhý výslech, kdo byla ta blondýna a odkud ji zná. Zdálo se, že konečně našel tu pravou holku, která se k němu hodila.

Adriana zvedla hlavu a narovnala se. Uvědomila si, jak moc se změnila od chvíle, kdy ho opustila a měla se ráda taková, jaká teď byla.

Když ležela v posteli, myslela na Taraxe, jako ostatně každý den. Podívala se na červené vlákno na malíčku. Stále tam bylo. Ne jen to vytetované, ale i to druhé. Vzpomínala, jak přes něj cítila každou emoci, když se milovali a občas měla pocit, že to stále cítí. Že stále cítí Taraxovy emoce a věděla, že dělá všechno proto, aby se mohl vrátit. Ale možná si to jen namlouvala.

***

Pherynx nechápal proč se Tarax brání inseminačnímu programu. Bylo by to nejjednodušší, legální a případné děti by měly tu nejlepší péči. Jenomže čím déle si přehrával Taraxovy vzpomínky a četl jeho deník, i když cenzurovaný, tím víc mu začínal rozumět. Tarax byl jiný. Dokonce ani pojmenování mimozemšťan se na něj nehodilo, protože se vlastně narodil na Zemi.

Probírat se jeho vzpomínkami, bylo jako číst nádherný romantický příběh, pouze s tím rozdílem, že tenhle se skutečně udál. Pherynx se stal na chvíli jeho součástí. Významnou součástí, protože na něm záleží, zda ten příběh skončí, nebo bude pokračovat.

To, že Taraxovi slíbil pomoc, ještě neznamenalo, že to měl vyřešené sám se sebou. Stále se v něm prala loajalita ke své práci a nadřízeným s tou k jeho nejlepšímu kamarádovi. Věděl, že už Taraxe nejspíš nikdy neuvidí a tohle bylo to poslední, co pro něj mohl udělat. Znova a znova si v hlavě procházel svůj plán, ale tu nejdůležitější slabinu, kterou měl, vyřešit nedokázal.

Jeho plán spočíval v tom, že by se Tarax nevrátil na domovskou planetu, ale rovnou ze základny odletěl na další misi na Zemi. Místo devíti let by ztratil jen pět. Během cesty by nechal shořet sledovací čip a Pherynx by mu vyoperoval i ten pod kůží. To byl první kámen úrazu, protože nebylo zaručeno, že se spolu opět ocitnou na jedné lodi. Druhý problém byl technického rázu. Ačkoli byly jejich manipulátory bezporuchové, Taraxovi se to přece jen stalo, jenomže pokud se to stane znovu, nebude nikdo, kdo by mu ho vyměnil nebo opravil, a to by znamenalo, že by byl až do smrti neviditelný.

Proto udělal něco šíleného a doufal, že ho za to Tarax nebude nenávidět. Pozval na základnu jeho rodiče.

***

Tereza měla od rána skvělou náladu. Četla si rozpis služeb a usmívala se.

„Vidím, že ses tady napsala na výlet do Krumlova a pojede s tebou Robert," ukázala na řádek v počítači.

„No jo, nic za tím nehledej. Doufala jsem, že mu buď promluvím do duše, nebo zjistím, že je v práci stejný idiot jako v soukromí a doporučím mu změnu zaměstnání," vzdychla Adriana unaveně.

„Dej to mně," vrhla na ni Tereza prosebný pohled.

„Klidně, ale proč?"

„Já si ho tak podám, ze se z toho hned tak nevzpamatuje. Myslím, že potřebuje srazit hřebínek, a to dokážu já líp než ty," vysvětlovala Tereza a měla nejspíš pravdu. „Kdysi mi někdo nastavil zrcadlo a já se rozhodla, že tu službu teď prokážu Robertovi. Je to pro jeho dobro, měl by mi být vděčný."

„No dobře, ale buď opatrná."

„Jasně. A pokud to nezabere, můžeš ho vyrazit."

„Vyrazím vás oba," uzavřela Adriana diskuzi a změnila rozpis v počítači.

Možná to vypadalo, že Tereza měla nějaký plán, ale opak byl pravdou. Doufala jen, že ji něco napadne ve chvíli, kdy se bude Robert chovat jako korunovaný blb. Aby mu to trochu usnadnila, zašla si ke kadeřnici, nechala si zesvětlit vlasy a vybrala si outfit, ve kterém mohla rovnou na přehlídkové molo. Míry modelky jí naštěstí zůstaly a hezká tvářička také. Laser dokonale vybrousil její jizvy. Jizvy na duši si už dokázala vybrousit sama.

Už v autobuse poznala, že Robert zabral. Pokukoval po ní už delší dobu a ten den si zaručeně myslel, že se tak oblékla kvůli němu. Částečně měl možná pravdu, ale jinak, než si myslel.

„A, zase jeden pokoj," vzdychla teatrálně.

„Snad se mě nebojíš?" ušklíbl se Robert.

„Tebe?" odfrkla si Tereza. „Co bys mi asi tak mohl udělat?"

„Ještě chvíli provokuj a dozvíš se to," odpověděl povýšeně.

„Sliby, sliby. Jdeš do koupelny první, nebo můžu jít já?"

„Pokud by ti to nevadilo, šel bych první."

„Dobře, já si zatím vybalím."

Robert naštěstí neblokoval koupelnu hodinu, a tak se krásně vystřídali. Když se Tereza vrátila, naskytl se jí pohled, který čekala. Ale přesto ji šokoval. Robert se rozvaloval na posteli, úplně nahý a dával na odiv své mužství. Teda, dával by na odiv, kdyby bylo co. Vzhledem k jeho vysoké a urostlé postavě, se mu tam dole nic moc neurodilo. Nebo mu prostě jen byla zima.

„Zalez si pod peřinu. Nastydneš," ucedila Tereza, aniž by se na něj podívala.

„Zalezeš si tam se mnou?"

„Promiň, ale tomuhle pokušení snadno odolám."

„Nehraj si na upejpavku," řekl stroze a zamračil se, „celý den mě svádíš, kroutíš zadkem a pak snad chceš, abych tě ještě prosil?"

„Dělám jenom to, co chci sama, a když to chci, nikdo mě prosit nemusí," odpověděla, vyzývavě se na něj podívala a přiblížila se až k jeho obličeji. Když si byla jistá, že se mu dostatečně odkrvil mozek, sáhla po mobilu a tajně si udělala fotku toho jeho nářadíčka. Pak mu dal rychlou pusu na tvář a s úšklebkem se odtáhla se. „Promiň, ale z toho nic nebude."

Robert ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. „Teď chceš cuknout?" zavrčel.

„Nemůžu za to, že ses nechal unést nějakýma fantastickýma představama. A i kdybych náhodou chtěla, bohužel nemám u sebe lupu, ani pinzetu."

„Ty děvko," zařval a stiskl ruku ještě víc. Jenomže tohle Tereza čekala, lehce se mu vykroutila, kolenem ho přimáčkla k posteli, a druhou rukou mu zvrátila malíček dozadu, až mu vyhrkly slzy do očí.

„Patnáct let gymnastiky a pár let jógy, džuda a co se zrovna namanulo. Nikdy nepodceňuj, holku," zasyčela mu do obličeje. „Teď tě pustím, ale pokud se nezklidníš, nebudu váhat tě tím kolenem vykastrovat."

„Nejsi nic jiného než děvka," zavrčel Robert, ale přestal se s ní prát a Tereza ho pustila. „Nemysli si, že nevím o těch fotkách."

„O těch ví kde kdo, takže jestli to má být nějaký pokus o vydírání, tak máš smůlu. Ovšem o téhle fotce ještě nikdo neví," usmála se a ukázala mu mobil. Viděla, jak to v něm vře. Zrudnul, zblednul, ale neřekl nic.

Tereza si lehla na záda vedle něj a na chvíli vyhlásila příměří.

„Adriana měla pravdu. Chtěla jsem ji přesvědčit, že nejsi takový idiot, jak vypadáš, ale nepovedlo se mi to. Můžeš mi aspoň prozradit, proč jsi neustále tak arogantní?"

„Na některé otázky nedostaneš prostě nikdy odpověď," ucedil Robert a tentokrát s ním Tereza výjimečně souhlasila.