30. kapitola

Pětadvacátého prosince ráno, po té nekonečně úžasné noci, se Adriana rozloučila s Taraxem a jela navštívit rodiče. Přesně jak předpokládala, neobešlo se to bez hádek, ale aspoň z nich tentokrát vynechali ji.

„Vídáš se s někým, Adinko?" zeptala se máma u slavnostního oběda a ona se málem udusila nudlovou polévkou.

„Nevídám," odpověděla popravdě a raději rychle změnila téma. Zmínila povýšení v práci, a to naštěstí rodičům stačilo.

Po další sérii otázek, kterou zdárně přežila, se vymluvila na sníh, namrzlou silnici a na to, že chce být doma ještě za světla, a vyrazila na cestu.

Jakmile se vrátila do bytu, okamžitě si vložila do ucha naslouchátko, ale Tarax ten den nepřišel. A další den také ne.

Navštívil ji až v pátek sedmadvacátého.

„Chyběl jsi mi," řekla a možná to znělo trochu vyčítavě. Styděla se za ten tón, ale byla to pravda. Postrádala ho, stýskalo se jí, toužila znovu ho slyšet a pokračovat v rozhovorech, které milovala. A stýskalo se jí po jeho polibcích a dotecích.

„Také jsi mi chyběla, nesmírně, ale... dostal jsem zprávu. Moje mise je u konce. Během několika dnů mi bude doručen nový manipulátor a budu se muset vrátit," odpověděl smutně.

Málem se jí zastavilo srdce. Tohle nečekala. Ale co vlastně čekala? Věděla přece, že to jednou skončí.

Celý víkend zůstali spolu. Adriana si vzala v práci volno a postarala se, aby jejich rozloučení bylo dokonalé. Dívali se na filmy a donekonečna o nich diskutovali, vzala ho na výlet na svoje oblíbená místa, vařili spolu, milovali se a užívali si jako úplně normální pár. Až na to, že na nich nebylo vůbec nic normálního.

V neděli večer odešel a vrátil se až za několik hodin. Byla skoro půlnoc.

„Promiň, trvalo to trochu déle, než jsem si myslel," omlouval se.

„Vím, budeš muset odejít," odpověděla Adriana smutně.

„Zbývá nám dvacet čtyři hodin," řekl Tarax povzbudivě, ale moc to nefungovalo. Lehnul si do postele vedle ní. Byl studený jako led. Okamžitě ho vzala pod peřinu a přitiskla se k němu, aby ho zahřála.

„Musím ti něco říct, ale slib mi, že nebudeš vyšilovat, protože jestli ano, bez váhání ti vymažu paměť," řekl tak vážně, jak to od něj ještě nikdy neslyšela.

„To zní jako výhrůžka," zamračila se.

„Možná ano, ale tvoje zdraví, i to duševní, je pro mě důležitější než cokoli jiného."

„Nebudu vyšilovat," slíbila a doufala, že to dodrží.

„Dobře," odkašlal si a rozsvítil lampičku na nočním stolku. „Za chvíli mě uvidíš, ale nejdřív... no, v ničem jsem ti nelhal. Opravdu pracuji pro armádu na tajném projektu, rozbitý manipulátor, to že nejsem Čech..."

„Ale?"

„Nejsem z této planety."

Vyskočila z postele jako bodnutá vosou a rozsvítila hlavní světlo. „Musím tě vidět."

„Můžeš si vyndat naslouchátko," řekl Tarax konejšivým hlasem.

Zaslechla ještě povzdech a pak už nic, ale o několik vteřin později stál Tarax před ní. Byl dokonalý, mnohem lepší než ta holografická podoba. Svalnatý, vysoký, ale ne jako cizí rasa, spíš jen jako basketbalista. Měl kulatější tvar uší, ne tak oválné, jako mají lidé a zdálo se, že se snad i pohybovaly. Arkticky modré oči se zorničkami jako kočka, krátké bílé vlasy. Zato jeho kůže byla mnohem snědší než Adrianina a všimla si, že má trochu promodralý nádech, což bylo divné, ale jinak se moc nelišil. To už v životě viděla větší exoty a byli to lidé. Tohle byl docela normální chlap v šedém tričku a boxerkách.

„Nevyšiluju," usmála se, a kochala se pohledem na něj, dokud se nezačala třást zimou. Klidná však byla jen navenek, a to i přesto, že se jí líbil. V duchu si opakovala uklidňující mantry z kurzu Létání beze strachu a snažila se nepanikařit.

„To jsem rád," oddechl si a udělal pár kroků k ní. Na okamžik zaváhal, ale pak ji pevně sevřel v náručí a ona se do ní stulila. Zavřela oči, nasála jeho vůni a uvědomila si, že je to prostě Tarax.

„Budeš mi toho muset ještě hodně vysvětlit," řekla důrazně. „Ale... možná na mě nechoď s chemií, fyzikou, optikou a akustikou."

„Myslel jsem si to, ale nevadí, máme na to celou noc," přikývl.

Vrátili se do postele a Tarax se dal do vyprávění. Snažil se, aby to bylo srozumitelné, přesto ho Adriana každou chvíli přerušila nějakou otázkou.

„Počkej, říkals, že se všechny ty konspirační teorie mýlí, ale to, co mi tu říkáš, je jedna z nich. I my jsme o tom už mluvili."

„Nechtěl jsem tě děsit."

„Takže naše planety jsou něco jako astrologická dvojčata a život na Zemi byl naočkovaný?"

„Zjednodušeně, ano."

„Takže máme stejnou DNA?"

„Jak už jsem zmínil, působení vnějších vlivů nás trochu pozměnilo, ale ne tak moc."

„Kolik jsi tu let?"

„Devět. A kdyby se mi nerozbil ten manipulátor, už bych byl pryč, ale od vyslání zprávy jsem musel čekat skoro dva a půl roku, než mi doručí nový."

„Tak dlouho trvá cesta na tvoji planetu?"

„Ne. Na základnu. A i to by trvalo mnohem déle, kdybychom neobjevili zkratky přes červí díry."

Měla ještě spoustu dalších otázek, ale na některé nedokázal Tarax odpovědět. Opustil s rodiči svou planetu, když byl ještě v matčině břiše a od té doby, kromě krátkého pobytu na základně, žil na Zemi. Vlastně to byl jediný domov, který znal. Nechtěl odejít, ale neměl na vybranou.

„Co bude teď?" zeptala se, a ta otázka nepatřila jenom jemu.

„Vzhledem k mým zkušenostem bych se nedivil, kdyby mě poslali zpět na Zemi, ale byla by to další tajná mise. Jako civil bych neměl šanci se sem dostat." Tarax se na chvíli odmlčel. Vlastně docela na dlouho. Doslova slyšela, jak přemýšlí. „Kdybych jen tušil, že tě poznám, nikdy bych tu nouzovou zprávu nevysílal."

Tohle nečekala, ale těšilo ji to. Chvílemi si však nebyla jistá, zda si jen něco nenamlouvá.

„Žili bychom šťastně až do smrti a měli spolu spoustu neviditelných mutantů. Chtěl bys kluka nebo holku?" řekla a snažila se o lehký tón.

„Nechám se překvapit."

„Dělala jsem si legraci."

„Já taky."

Ale do smíchu jim nebylo.

Ona měla být ta, kdo vyšiloval a štítil se ho dotknout a pohlédnout na něj, ale kupodivu to byl Tarax, kdo byl po tom přiznání odtažitý. A tak si Adriana dodala odvahy a začala sama, s vědomím, že si tohle tajemství vezme do hrobu, protože za tohle by ji blázinec neminul. Stejně už byla zničená. Jak by asi po tom všem mohla chodit s normálním klukem? Mít normální vztah? Každý jiný by pro ni byl obyčejný a nudný.

„Zastav mě, kdykoli budeš chtít," zašeptala mu do ucha před tím, než ho políbila. Ale Tarax ji nezastavil. Naopak, vzal ji na výlet ke hvězdám a zpět. Opakovaně. Aniž by vylezli z postele. Tak nádherné to s ním bylo. A vůbec nezáleželo na tom, kdo byl.

Ráno se rozhodla obětovat hodinu z jejich společného času. Ujistila Taraxe, že se brzy vrátí a rychle odešla. Musela skoro brečet do telefonu, aby si na ni Ivetin kamarád udělal čas poslední den v roce, ale nakonec ho přemluvila.

Opravdu nebyla pryč déle než jen hodinu, přesto se nemohla dočkat, až ho znovu obejme.

„Mám pro tebe překvapení," řekla a sundala si rukavice.

„Zranila jsi se?" podíval se Tarax udiveně na její malíček.

„Ne," zavrtěla Adriana hlavou, potom pomalu sundala fólii, kterou byl omotaný její prst, a ukázala mu své úplně čerstvé tetování. Její malíček zdobila tenká červená nit uvázaná na mašličku a tentokrát ji mohl vidět úplně každý. „Nevěděla jsem, jak jinak ti dát najevo, že to všechno vědomě přijímám. To, že nejsi halucinace, to, kdo jsi, a přijímám i to pouto mezi námi."

„Mohlas mi to jen říct," usmál se Tarax, sevřel ji v náručí a políbil.

„To jsem mohla," připustila Adriana. „Ale takhle je to opravdovější."

Odpoledne Tarax zmizel a nechal Adrianě na památku prstýnek s diamantem velikým jako kostka cukru. Nemohla ho nosit. Dovedla si představit mámu, jak se vyptává: „A odkud je ten tvůj chlapec, Adinko?"

„Pořád rovně až k Alfa Centauri a pak doleva, mami."

Tohle prostě nebude vědět ani Iveta. Nikdy.

O pár hodin později se dívala z okna na ohňostroj. Nový rok právě začal. Kochala se pohledem na ozářenou oblohu a přemýšlela, kterým směrem je jeho planeta. Byl jako její Malý princ, který zabloudil na neznámou planetu a nedokázal se dostat zpátky. Ten, kterého sice neviděly její oči, ale srdce ano. Věděla, že se už nikdy nedokáže podívat na hvězdy stejně jako kdysi.