28. kapitola

Šéfka probrala na schůzi celou agendu, kromě posledního bodu. Zvolit vedoucí týmu nebo spíš vedoucího, jak zdůraznil Robert, když se hlásil o slovo.

„Ano, děkuji za připomenutí," řekla šéfka a dávala si pozor, aby to neznělo sarkasticky. „Přemýšlela jsem o tom asi tak pět vteřin a stále se mi na mysl vracelo jedno jméno. Takže vedoucí týmu bude Adriana. Chápu, že to znamená mnoho povinností navíc, ale snad tě potěší kompenzace ve formě vyššího platu," obrátila se k Adrianě, která zrovna po očku sledovala Roberta, jak mění barvy. „Pokud to ovšem přijmeš?"

„Nezklamu tě," přikývla Adriana, ale ve skutečnosti by nejraději odmítla. Jenomže to nešlo, šéfka je podržela a ony teď musely podržet ji. Byla si však téměř jistá, že tohle bude znamenat boj, který nejspíš nedopadne dobře.

„Tak to je pro dnešek všechno," zavřela šéfka složku a zaklapla notebook. „Prosím, vraťte se teď ke své práci, zůstane tady akorát Adriana, se kterou proberu rozpis směn."

Všichni opustili kancelář, většina s úsměvem na tváři, jenom Adriana zůstala sedět na svém místě.

„Původně tohle byla jen komedie, pro... ehm... no, ale pak jsem mluvila s naší firmou v Německu a ti usoudili, že mít kvalitního zástupce není špatný nápad a skutečně uvolnili finance na zvýšení tvého platu. Musím se té tedy zeptat, jestli necouvneš, protože s tím, co jsi vystudovala..."

„Nemám v úmyslu odejít," skočila jí Adriana do řeči. „Jen nechci žádné nepříjemnosti."

„To už nech na mně," řekla šéfka přísně. „Teď pojď, uděláme ten rozpis. V tom, kdo bude co dělat, ti nechávám volnou ruku."

Adriana vzdychla. Tohle by mohlo být ještě zajímavé.

***

S novou funkcí měla Adriana méně času, který už tak letěl jak splašený. Říjen se přehoupl v listopad, pak přišel prosinec a než se nadála, zbývalo pár dní do Vánoc.

Už dávno si zvykla trávit každou volnou chvíli s Taraxem. Naučila se být zticha, když spolu chodili nakupovat, do kina nebo do restaurací. Bavila se s ním o všem možném a stihli se už i pohádat. Jedinou výjimkou byl mejdan u Ivety, na který šla bez Taraxe, přijel totiž Ondra, který se na svátky vrátil za Austrálie a objevil se také Tonda, který si přivezl z Německa přítelkyni. Iveta s Terezou vrhly na Adrianu soucitné pohledy, ale ona o tom věděla už dávno. Tonda se jí svěřil dřív, než si změnil status na sociální síti. Přála mu to. Ona by nikdy nedokázala dát do vztahu všechno. Ne, dokud byl na blízku Tarax.

O pár dní později spolu s Taraxem strávili úplně normální Štědrý večer. Sice bez dárků, ale jinak se vším, co k tomu patří. Dokonce jí pomáhal připravit salát.

„Víš, že by ses mohl uchytit u filmu?" prohodila při pohledu na nůž, který sám krájel zeleninu. „Ušetřili by miliony za digitální triky."

Tarax neodpověděl, ale hodil po ní slupku z brambory.

„No jo promiň, vím, že to není krocan s kaštanovou nádivkou," ušklíbla se, „ale slibuji, že tohle ti bude také chutnat."

„Krocan? No, jistě krocan," odpověděl zmateně.

„Měla snad vaše rodina něco jiného?" zeptala se Adriana, které neunikl tón jeho hlasu.

„Ne, znáš to. Žádné novoty."

„Zítra musím k našim," vzdychla. „Promiň, že jsem ti to neřekla dřív. Původně jsem měla přijet už na Štědrý den, ale chtěla jsem ho trávit s tebou. Vím, že je to divné, ale..."

„Nemyslím si o tobě, že jsi divná," skočil jí do řeči. „Bez ptaní jsem se vetřel do tvého života a nemůžu věřit, jak skvěle jsi to všechno přijala. Bez tebe bych stavil další rok sám. Nechci už nikdy slyšet, že o sobě pochybuješ."

„Přestaň, nebo se rozbrečím," zasmála se Adriana, ale opravdu cítila, jak se jí oči zaplavují slzami. Ještě to zhoršil tím, když ji pohladil po tváři. Raději rychle sklonila hlavu a věnovala se přípravě jídla.

Pohádky, večerní procházka zasněženými ulicemi, večeře při svíčkách, všechno bylo naprosto dokonalé, až do chvíle, kdy se s ní Tarax loučil.

„Musíš se vracet na noc domů?" slyšela sama sebe a nemálo ji to překvapilo.

„Ne," vydechl potichu.

Ucítila lehké pohlazení po tváři. Jemný dotyk jeho ruky. Zachvěla se. Její vlastní tělo ji zradilo a chovalo se naprosto jinak, než mu velel mozek.

„Krásný večer ještě nemusí končit," řekl chraptivě.

Položila dlaň tam, kde tušila jeho tvář, aby mu vrátila pohlazení. Byla mokrá.

„I když už máme za sebou maraton pohádek, přinesl jsem film," změnil téma a položil na stůl flešku.

Vložila ji do postranního slotu na televizi a podívala se, co vlastně přinesl. Válka světů. Film už sice před několika lety viděla, ale docela ráda se na něj podívala znova. Ačkoli teď mohla na rozdíl od kina mluvit, jak se jí zlíbilo, byli oba zticha. Kromě občasných poznámek. Dřív, než film skončil, bylo oběma jasné, že tu noc Tarax neodejde.

„Ten film jsem nepřinesl náhodou," začal Tarax, když spolu leželi v posteli a posunul svou ruku tak, aby si mohla položit hlavu na jeho rameno. A protože byla tma, cítila se skoro normálně.

„Já přece vím, proč jsi vybral tenhle film. Věděl jsi, že se budu bát a že tě požádám, abys tu přespal," řekla vážně a přitiskla se blíž. „Takové filmy moc nemusím. Bojím se pak i na záchod."

„Bojíš se mimozemšťanů?" zašeptal.

„Já přece vím, že je to hloupost a myslím si, že by to s nimi dopadlo přesně jak v tom filmu, pochcípali by na chřipku, ale prostě je mi to nepříjemné."

„Tak to raději nebudu mluvit o tom, co jsem původně zamýšlel."

„Klidně o tom mluv, s tebou se nebojím," řekla statečně, ale nebyla to tak úplně pravda.

„Nechám to na jindy, ale když už jsme u toho, jaká teorie je ti nejbližší? Věříš na mimozemšťany?"

„Asi by bylo naivní domnívat se, že jsme tu sami, ale přesto si to myslím. Čemu věříš ty?"

„Slyšela jsi někdy o té teorii, že jsme sem byli uměle nasazení?"

„Slyšela. A samozřejmě jsem nad tím i přemýšlela. Pokud by někdo našel planetu, na kterou by nasadil vlastní druh, nevypadali bychom stejně? Žádné trojnožky."

„Řekl bych spíš podobně. Něco by bylo ovlivněno intenzitou slunečního záření, délkou dne, gravitací, stravou a tak dále. Také by samozřejmě záleželo, jakým směrem by se vývoj ubíral, který druh by byl nejsilnější, ale za ideálních podmínek bychom si byli nejspíš podobní. Přinejmenším v těch základních věcech, dvě nohy, dvě ruce, mozek, srdce."

„To pořád umožňuje hrozně moc kombinací. Moment," napadlo ji, „jak dlouho pracuješ na tom tajném projektu?"

„Skoro deset let."

„Takže o tom nejspíš něco víš. Zóna 51?"

„Něco vím, takže tě můžu ujistit, že všechno to, co vidíš ve filmech, jsou nesmysly a ty můžeš klidně spát."

„Říká doktor Griffin," zasmála se.

„Tak Griffin? Jenomže na mě by obvazy nefungovaly. Ve zlomku vteřiny by přijaly mou frekvenci a opět bys nic neviděla."

„Ale cítím tě. A proč nepřijmu tvou frekvenci já, když se mě dotýkáš?"

„Protože jsi živá a silnější než nějaký kus hadru. Až dostanu nový manipulátor... Co upíři? Věříš na upíry?" změnil téma.

To ji zarazilo. „Ne, ale teď, když se ptáš to možná přehodnotím. Vysvětlil jsi mi sice, proč tě nemůžu vidět, ale já ti tak úplně nevěřím." Na chvíli se odmlčela, a pak dodala: „Řeknu ti to všechno najednou, ať se nemusíš ptát na každou obludu jednotlivě. Když jsem byla malá, věřila jsem na všechno, víly, rusalky, Ježíška, čerty. Když jsem byla větší, nevěřila jsem na nic, pak jsem dospěla a začala si říkat, že přece nemůžu znát všechno a co kdyby... a proto jsem možná měla otevřenější mysl, když jsem poznala tebe."

„Celou tu dobu jsem se bál někoho oslovit právě kvůli té reakci, kterou bych dostal. Jsem rád, že jsi to byla právě ty."

„Já taky," vzdychla Adriana. „I když vím, že za to jednoho dne zaplatím."

„Jak to myslíš?"

„Není možné, abych tohle přežila. Emociálně. Bez toho abych přišla o rozum. Jsem ráda, že jsem součástí něčeho jedinečného, ale můj mozek to odmítá přijmout a já cítím, že z toho zešílím."

„To je mi líto," zašeptal Tarax. V příštím okamžiku ucítila dotek jeho ukazováčku – ale možná to byl prostředníček – na tváři. Měl neuvěřitelně jemné ruce a dotýkal se jí tak lehounce. „Kdybys chtěla... než odejdu... mohl bych tě zbavit všech vzpomínek na mě. Na tohle všechno."

„Ne. Já to zvládnu," prohlásila pevně, ale jistá si tím nebyla. Zvlášť když Tarax pomalu přesunul ukazováček na její rty. Neodvažovala se otevřít oči. Dokud je měla zavřené, bylo všechno v pořádku. Nebránila by se, ani kdyby ji políbil. Vlastně po tom toužila, ale neudělal to. Musela začít sama.