25. kapitola

Tonda pracoval v cestovce ještě pár dní a prvního září odjel do Německa.

Pocity, které Adriana čekala, se nedostavily. Jako partner, nehledě na jeho kvality v posteli, ji kupodivu vůbec nescházel, ale jako kolegu ho postrádala přímo bolestně. Skutečně byli sehraný tým a takový parťák se těžko hledá. Tereza byla organizovaná a zcestovalá, ale nebylo to ono.

Ještěže aspoň Tarax jí zůstal. Zrovna probírali knihu, kterou společně četli, když na dveře zabušila Iveta. Adriana naznačila Taraxovi, aby byl zticha, ale bylo to zbytečné. Mohl klidně křičet, stejně by ho neslyšela.

„Tak vyprávěj a nešetři na detailech. Jaké to bylo na chatě?" zeptala se Iveta a nalila víno do skleniček.

„To je historie," mávla rukou Adriana. „Už je pryč."

„On vzal tu práci v Německu? To je ale zmetek."

„Chtěla jsem, aby ji vzal."

„Takže stál v posteli za nic?" ohrnula Iveta ret.

„Právě naopak," odpověděla a trochu zrudla, „ale byla to pro něj skvělá příležitost, nemělo cenu ho držet."

„Aha, no tak v tom případě mě Německo vůbec nezajímá. To ostatní však ano. Hlavně ty detaily. Svěř se kamarádce. Takhle? Takhle?" roztáhla palec a ukazováček nejdřív na pět a pak asi na deset centimetrů.

Adriana se ušklíbla, vzala Ivetě za ruky skleničku, položila ji na stůl, pak vzala její dlaně do rukou a roztáhla je od sebe. „Asi takhle."

„Přeháníš."

„Možná trochu," pokrčila rameny. „Ale ne zas tak moc."

„A ty ses ho dobrovolně zbavila?" vykulila Iveta oči. „Kdeže jsi říkala, že je? Ve Frankfurtu? Víš, že jako zdravotní sestra bych tam sehnala práci třeba hned zítra?"

„A já bych ti to přála. I toho Tondu. Protože jestli si myslíš, že žárlím, tak to teda vůbec ne. Ale chybí mi, to přiznávám, ovšem jen jako kolega v cestovce. V tom je nenahraditelný."

„Ty už někoho máš?"

„Ne, tak rychlá nejsem."

Chtěla Ivetě vysvětlit, jaký byl vlastně její vztah s Tondou, ale sama pořádně nevěděla, jak to pojmenovat. Nebyla to zamilovanost a už vůbec ne láska. Spíš takové něžné, mazlivé, bezstarostné přátelství. Iveta by to nepochopila. Ta měla chlapy jen na sex. Na vztah hledala někoho lepšího. Přinejmenším doktora a pokud možno ne obvoďáka.

Když po dvou hodinách odešla, padl na Adrianu smutek. Pak ale ucítila lehké pohlazení po tváři a usmála se. Tarax jí zůstane asi napořád. Daniel pochopil už dávno, že nemá v úmyslu se těch halucinací zbavovat.

Hned si dala do ucha naslouchátko a uslyšela Taraxův hluboký příjemný hlas.

„Mrzí mě, že jste se rozešli, ale stejně by k tomu došlo."

„Proč si to myslíš?"

„To je jedno," odpověděl stroze a okamžitě změnil téma. „Když sis povídala s kamarádkou, hrál jsem si s tvým mobilem a podívej, co jsem našel," položil mobil na stůl a natočil ho směrem k ní.

Stovky hostů museli opustit hotel, ve kterém pobíhalo velké množství švábů a myší. Okresní hygienik hotel uzavřel, dokud majitel nezjedná nápravu. Kdy to však bude, není jisté, podařilo se nám totiž zjistit, že majitel měl v minulosti spor s jedinou deratizační firmou v okolí, když odmítl uhradit účet, který se mu zdál přemrštěný.

„To je ten hotel, kde nám onehdy vyměnili pokoje," ušklíbla se Adriana.

„A kdo si myslíš, že tam vypustil ty šváby a myši?" zasmál se Tarax, když viděl, jak se nechápavě dívá jeho směrem. „Tohle byl první z mých pokusů dokázat ti, že nejsem halucinace. Tohle by nejspíš halucinace nezvládla."

„Ne, ale mohla to být náhoda," trvala na svém. „Kde jsi vůbec nachytal tolik švábů a myší?"

„Ha, takže připouštíš, že jsem to mohl být já!?"

„Možná."

„Nenachytal jsem je, vzal jsem je ve zverimexu."

„Moje halucinace krade ve zverimexu!" plácla se Adriana do čela.

„Ne, to nebyla krádež, dal jsem se k eko aktivistům a prostě jsem je pustil na svobodu. To je lepší než skončit jako žrádlo pro hady."

„Teď je mi líto těch hadů. Budou mít chudáčci hlad."

„Ženská!" rozesmál se nahlas. „Ale jednou tě přesvědčím, že existuju a můžeš si klidně vybrat, co chceš, abych pro tebe udělal."

„Budu o tom přemýšlet," slíbila Adriana.

A nebyl to jen planý slib, protože o Taraxovi přemýšlela docela často. Nehledě na to, kolik teorií si o jeho existenci vytvořila, pořád v tom měla zmatek.

***

Příležitost dokázat, že není jen výplod Adrianiny fantazie, dostal Tarax už za několik dní. Opět se o něčem dohadovali jako obvykle a v pozadí byla puštěná televize s hlavními večerními zprávami.

„Myslíš, že má ten obstarožní seladon tupé?" zamračila se na nenáviděného politika.

„A tupé znamená paruku?"

„Ano," odpověděla a pak ji něco napadlo. „V neděli ráno má debatu. Jedná se o živé vysílání. Chci, abys mu ten příčesek strhnul."

„Jenom tohle?" odfrknul si Tarax. „Čekal jsem něco horšího."

„Ty se teda cítíš. Ale jestli to dokážeš, nebudu už o tobě pochybovat."

„To je docela škoda. Jedna výzva a hotovo? Docela mě to začíná bavit. Chtěl bych ti dokazovat svou existenci až do soudného dne. Všemi způsoby."

„Tohle bude zatím stačit a pak se uvidí."

„Ne, že se budeš koukat na nějaký program o vaření, až ti budu v přímém přenosu podávat důkaz o mé existenci."

„Neboj, budu mít oči přilepené na obrazovce," slíbila Adriana se smíchem. Tarax byl ten nejlepší lék na všechny smutky i bolavé srdce a ona si to nikdy předtím neuvědomila.

***

Důkaz v přímém přenosu byl skvělý nápad, ale mít věrohodné svědky byl nápad ještě lepší. Proto se v neděli dopoledne všichni sešli v Ivetině bytě pod záminkou, že je Adrianě samotné smutno. Donutit je dívat se na debatu bylo snadné. Moderátorka byla známá pro svá nevymáchaná ústa a v podstatě z debaty udělala zábavní pořad. Byla inteligentní, zběhlá v politice, každodenních problémech i v paragrafech a s politiky si hrála jako kočka s myší.

Kromě komentářů k tomu, co se právě dělo na obrazovce, probraly všechno možné. Samozřejmě hlavně Tondu a to, jestli jsou v kontaktu, nebo už má nějakou Němku.

„Neslíbili jsme si věrnost, až za hrob," mávla Adriana rukou. „Může si dělat, co chce."

Odpovědi se však už nedočkala, protože v tom okamžiku se to stalo. Neviditelná ruka strhla příčesek politika, který zrovna horlivě obhajoval zvýšení poslaneckých platů. Jindy výřečná moderátorka dokonale oněměla.

Adriana zadržela dech. Tarax byl skutečný.