24. kapitola

Daniel jen zářil. Život s Bárou mu vyloženě prospíval. A Adriana se o tom hned zmínila. Stejný kompliment na oplátku vysekl i on jí.

„To přece nemůžeš vidět," smála se.

„Sice nevidím, ale nejsem slepý," vrátil jí to Daniel. „Tu pozitivní energii jsem cítil už ode dveří. Ale jsou i jiné věci, podle kterých můžeš poznat momentální rozpoložení člověka. Pravidelné dýchání, uvolněná mluva."

„Zapomněla jsem na tvůj šestý smysl."

„Tak povídej. Co se změnilo? Létáš už po Evropě?"

„Zatím jsem byla párkrát v Londýně a v Dubrovníku," usmála se Adriana, pro kterou to skutečně znamenalo jedno velké vítězství nad strachem.

„Ani nevíš, jakou mám radost. Příběhů se šťastným koncem je tady u nás jako šafránu, ale zrovna tobě bych ten šťastný konec přál."

„Myslím, že jsem na dobré cestě."

„A co ta druhá věc? Lepší se to?"

„Ano. Nejspíš jsem pochopila její podstatu. Jde o to, jak se různí lidé vyrovnávají se stresem různými způsoby. Někdo tloustne, někdo hubne, někdo se vrhne do práce, nebo naopak zaleze do postele a zatáhne závěsy a hodně jich začne stavět svou obrannou zeď. Prostě jsem jen měla svůj specifický způsob, ale teď jsem šťastná a už tu svoji obranu přestávám potřebovat."

„Řekl bych, že jsi na to kápla. Takže práce dobrý, osobní život dobrý. Pokud chceš, můžeme ty terapie ukončit."

„Uvažovala jsem o tom, ale... co když zas budu mít nějaký problém?"

„Tak prostě zase přijdeš," usmál se Daniel. „Navíc jsme přes Báru pořád ve spojení, stačí jen zvednout telefon."

Tohle řešení Adrianě vyhovovalo. Daniel jí pomohl. Bez něj by nebyla schopna zvládnout strach z létání a smířit se s Taraxovou přítomností, ale teď bylo na čase obejít se bez berliček. Daniela potřebovali pacienti, kteří na tom byli hůř než ona.

***

Hned následujícího dne si zavolala šéfová Adrianu do kanceláře. Adriana přepokládala, že je to kvůli té záměně pokojů, ale mýlila se.

„Chtěla jsem ti nabídnout příležitost pracovat a získat zkušenosti v naší mateřské cestovce v Německu."

Tonda, blesklo jí okamžitě hlavou a bez váhání odmítla. Vzpomněla si i na Taraxe, ale o toho strach neměla. Tušila, že ji bude jako její halucinace následovat.

„Nemusím ti snad opakovat, že tohle je šance, jaká se ti mnohokrát za život nenaskytne," pokračovala šéfka. „Budeš mít několikanásobný plat, bydlení ve Frankfurtu zdarma, služební auto a za rok nebo dva se vrátíš jako vedoucí další pobočky. Po tomhle by skočil každý."

„Jsem si toho vědoma a skutečně si té nabídky vážím," sklopila oči, „ale jsem teď v takové situaci, že to není možné."

Šéfová ještě chvíli mluvila o kladech práce v Německu, ale nakonec ji s povzdechem požádala, ať si to ještě rozmyslí a zavolala si Tondu.

V pátek odpoledne se každý snažil zmizet tak rychle, jak jen mohl.

Tereza zvedla nos a ušklíbla se.

„Užijte si volno, zlatíčka. Hlavně moc nezlobte. Já jdu na plastiku." Plastika znamenala nechat si zbrousit laserem jizvy z bouračky, ale Tereza to podala tak, že se po víkendu vrátí jako Miss Universe.

„Jistě Terez, vezmu si tvoji radu k srdci a po víkendu ti budu všechno vyprávět," škádlil ji Tonda. „Ovšem za Adrianu neručím."

„Ještě chvíli mluvte o víkendu a hodím se marod," zamračila se Zdena.

„No jo už jdeme," utrousila Tereza a vystrkala Adrianu a Tondu ze dveří cestovky. Na ulici se rozloučili. Tereza pospíchala domů a oni dva na chatu.

„Pokud neuvízneme v koloně, je to slabá hodinka," řekla Adriana a rozjela se.

„Je tam nějaké koupání?" vyzvídal Tonda.

„Přímo před chatou protéká potok, který táta mírně rozšířil a prohloubil, takže koupat se tam dá, ale varuju tě, je to ledárna."

„Snad mě potom zahřeješ, ne?"

„No, jestli do té vody vlezu s tebou, tak nezahřeju," smála se.

„To jsou snad žiletky rozpuštěný v ledu," zařval Tonda, když skočil do potoka bez toho, aby nejdříve zkusil teplotu. „Měl jsem si vzít plavky. Pět minut ve vodě a bude ze mě holka."

„Nepřeháněj," odpověděla Adriana a drkotaly jí zuby, přesto jí hrdost nedovolila vylézt na břeh.

„Doufám, že máš doma i něco silnějšího než kofolu."

„Čaj s rumem?"

„To by šlo," přikývnul Tonda spokojené, vydržel ještě pár minut, potom vzal Adrianu za ruku a vrátili se do chaty.

Ještě napůl mokří skončili na posteli a o chvíli později už jim bylo teplo i bez čaje s rumem.

„Promiň, tahle rychlovka nebyla v plánu," řekl omluvně a přetáhl přes ně deku.

„Mně se to líbilo. Máme přece celý víkend, není kam spěchat."

„Moc mi záleží na tom, aby byl tenhle vikend naprosto dokonalý."

„Proč právě tenhle víkend?"

„Protože kdo ví, kdy zase budeme mít nějaké delší volno."

„Nebo proto, že je to naše rozloučení?" zeptala se a položila si hlavu na jeho rameno. Tonda neodpověděl, ale Adriana pokračovala: „Předpokládám, že si tě šéfka zavolala do kanceláře hned po mně a také si myslím, že ti učinila nabidku, která se nedala odmítnout. Asi se nepletu, když řeknu, že jsi ji přijal."

„Nepleteš," vzdychnul. „Ale je to trochu jinak. Ani sebeúžasnější nabídka by mě nedokázala odvést od tebe, kdybych měl jinou možnost."

„Vždycky je jiná možnost," namítla.

„Ne pro mě a ne právě teď."

„Tak mi to zkus vysvětlit a já to pak posoudím sama."

„Měl jsem ti to říct hned, ale bál jsem se, že budeš mít vztek a budeš třeba hysterická."

„Budu hysterická a budu nejspíš i brečet, ale až doma. Teď bych si ráda poslechla to, co tě přimělo kývnout."

„O mém dětství víš asi všechno a také víš, že jsem odešel z domova hned po maturitě bez koruny v kapse. Půl roku jsem bydlel ve squatu a neviděl před sebou žádnou budoucnost. Po nějaké době jsem si uvědomil, že se ubírám přesně tou cestou, které jsem se celý život děsil. Chlast, drogy, krádeže. Naštěstí jsem se rychle vzpamatoval. Sebral jsem si svých pět švestek a našel si práci, ale s bydlením to bylo špatné. Přespával jsem po kamarádech a známých, dokud jsem nepoznal Magdu. Hezká, dobře zajištěná, rozvedená o patnáct let starší. Přiznávám, že jsem se nechal vydržovat, ale měl jsem ji i rád. Rozešli jsme se už před víc než rokem, zůstával jsem však u ní bydlet."

„Spali jste spolu? Myslím, po tom rozchodu?"

„Občas, ale naposledy o Vánocích, a to jsem tě ještě neznal. Jasně, měl jsem jednorázovky, o těch víš, ale nenapadlo by mě, že bych mohl mít u tebe šanci."

„Nic ti nevyčítám."

„Já vím. Minulý týden jsem se konečně odstěhoval. Je to jen malý pokoj v podnájmu, ale pro mě to bylo velké rozhodnutí. Pointa je, že to je všechno, co mám. Taška s oblečením, dvě knížky a mobil. Je mi jasné, že jsou lidé, kteří tak žijí a stačí jim to, ale já tak žít nechci. Chci se o svoji partnerku postarat. Tím spíš o někoho, kdo je zvyklý mít tohle všechno," mávnul rukou kolem sebe.

„Táta to ale ve třiadvaceti také neměl."

„Možná ne, ale určitě těch věcí nedosáhl tak, že zůstal sedět na zadku, když měl příležitost něco dokázat."

„V tom máš pravdu," souhlasila Adriana. Měla cítit vztek, ale nestalo se. Tondovo vysvětlení bylo naprosto logické.

„Chápej, Adri. Netoužím po milionech, ale prostě chci mít normální život, který jsem vlastně nikdy neměl. Mrzí mě, že jsem tu práci vzal, když jsi ji odmítla kvůli mně, ale..."

„Já jsem to neodmítla kvůli tobě," skočila mu do řeči, „ale přiznávám, že mě zaskočilo, jak rychle jsi na to kývnul."

„No, já na to tak úplně nekývnul. Řekl jsem šéfce, že to beru, ale že bych si nejdřív rád promluvil s tebou."

„Co kdybych teď opravdu naléhala, abys zůstal?" nadhodila zamyšleně.

„A budeš naléhat?"

„Ne," zavrtěla lehce hlavou. „Nemělo by to cenu. Nejspíš bys zůstal, ale myslel bys na to a ta nevyslovená výčitka by byla mezi námi a znáš potom ty konce."

„Moc mi to neulehčuješ," obrátil se Tonda na bok a políbil ji. „Odjíždělo by se mi snadněji, kdybys skutečně byla hysterická kráva."

„Tak víš co, tenhle víkend si pořádně užijeme a já ti tu pak v neděli odpoledne sehraju divadlo. Rozbiju ten růžový porcelánový servis, který stejně nesnáším."

„Děláš to jen horší."

„Pssst," položila mu ukazováček na ústa, pak ho objala kolem krku a přitáhla ho blíž k sobě. Jejich rty se spojily v polibku. Víc povzbuzení nepotřeboval. Jejich druhé milování bylo mazlivé a pomalé, přesně tak, jak si přál.