23. kapitola

Tonda vešel do bytu a zavětřil. Magda vařila a podle vůně, to vypadalo na bramboráky. O víkendu si většinou udělala čas na něco pracnějšího, ale Tonda nepohrdl ani bramborákem. Měl je rád.

Magda byla první v životě, kdo mu uvařil i něco jiného než chleba s máslem.

„Ahoj, dáš si se mnou?" zavolala na něj z kuchyně.

„Jasně, to je zbytečná otázka," odpověděl. „Jen se skočím umýt a převléknout."

O chvíli později společně zasedli ke stolu na lodžii.

„Vím, že bych si měla hlídat linii a bůh je mi svědkem, že jsem měla v úmyslu udělat salát, ale nějak se to zvrtlo," vysvětlovala Magda a ukazovala na dvě rajčátka a plátek okurky na okraji talíře.

„Já radši ten bramborák. A klid, vypadáš, naprosto úžasně," pochválil ji Tonda. Byla to pravda. Magdě by devětatřicet nikdo nehádal a už vůbec ne to, že má dvě dospělé děti.

„Otevřu víno, co ty na to? Mohli bychom si udělat hezký večer," navrhla a podívala se tak, že okamžitě pochopil skrytý podtext.

„Ale Magdi, už jsme víc než rok od sebe."

„To mi nemusíš připomínat," zamračila se. „Ovšem příležitostný sex jsi nikdy neodmítnul."

Tohle nebyla tak úplně pravda. Od chvíle, kdy se oficiálně rozešli, naopak odmítal příležitostný sex docela často. Kromě několika výjimek, kdy se cítil na dně, a jestli dobře vzpomínal, tak ještě o Vánocích, když se na Magdu vykašlal další z jejích milenců.

Kdysi si mysleli, že tohle uspořádání může fungovat, ale Magda byla žárlivá a věčně nadržená. Přitom se rozešli kvůli ní, protože to byla paradoxně ona, kdo zahýbal.

„Asi je na čase, abych si začal hledat nové bydlení," řekl zamyšleně.

„To už jsi zkoušel," uchechtla se. „A nakonec jsi pokaždé skončil zase tady, v mojí posteli."

„No právě."

„Co tím myslíš? Děláš, jako by to bylo něco strašnýho?"

„Promiň, tak jsem to nemyslel. Tohle přece nemůže vyhovovat ani tobě. Když budu pryč, můžeš si sem někoho nastěhovat, a ne si užívat a bát se, abych vás neslyšel přes stěnu ložnice."

„Já se nebojím," odfrkla si.

„Jo, to vím. Ale třeba je to nepříjemné jemu. Jim," opravil se.

„Stejně jsi pořád pryč a... Kdybychom nebyli rozejití, řekla bych, že mi dáváš kopačky," pronesla netrpělivě, a přece jen šla pro to víno. Tenhle rozhovor si skleničku zasloužil.

„Ty ses s ní vyspal!" vykřikla vítězně a nevěděla, jestli má mít radost, nebo vztek.

„To s tím nemá nic společného."

„Zapomínáš, zlato, že já mám léta zkušeností. Tvoje ledová královna ti konečně roztáhla nožičky a tys přišel o rozum. Já věděla, že si na upejpavku jen hraje," zasmála se hořce.

„Vůbec nechápu, proč tě zajímá, jestli mám něco s Adrianou, nebo ne. Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsem neměl žádné připomínky k tomu, s kým spíš. Ani tenkrát ne."

„Nejspíš jsi mě nikdy nemiloval," odsekla a nalila si další skleničku.

„Tak to se teda pleteš," zamračil se. „Vadilo mi to, ale ty sis celou dobu myslela, že je to pro mě jen výhodný obchod a já tě nedokázal přesvědčit o opaku."

„Protože jsem věděla, že je jen otázka času, kdy potkáš někoho jako je Adriana. Nejsem blbá."

„Tohle nikam nevede," mávnul rukou a odešel do svého pokoje.

Nechtěl se s Magdou rozcházet ve zlém, ale odejít musel. Dobře si uvědomoval, o co jde. Byla příliš majetnická. Holky na jednu noc ji nijak neohrožovaly, ale u Adriany už cítila konkurenci. Otevřel laptop a začal hledat podnájem.

***

Tarax se pár dní neukázal. Adriana posílala zprávy na pager, ale nedostala žádnou odpověď. Halucinace odezněly a ona se měla cítit naprosto normálně, ale nebylo to tak. Tarax jí chyběl. Milovala jejich večerní rozhovory, i když je většinou považovala jen za samomluvu. Ještě nějakou dobu si ze zvyku nasazovala naslouchátko, dokud jednou nevynechala a pak další den, a další.

A pak, když už se zdálo, že je navždy pryč, ucítila v bytě jeho vůni.

„Taraxi," zašeptala a okamžitě si nasadila naslouchátko. „Kde jsi byl tak dlouho?"

„Snažil jsem se ti vyhýbat, ale nešlo to," přiznal s povzdechem.

„Chyběl jsi mi," řekla tiše.

„Vážně? Já myslel, že si na mě ani nevzpomeneš, protože budeš příliš zaneprázdněna s tím..."

„To neznamená, že na tebe úplně zapomenu."

„Já vím, že ne," zasmál se tiše.

„A jak to víš?"

Neodpověděl, ale místo toho ucítila lehké škubnutí pomyslného provázku. Nečekala to. Lekla se a ucukla. Provázek na malíčku byl jen jako světelný paprsek, nebylo možné za něj zatáhnout.

„Vážně jsem chtěla věřit, že nejsi halucinace, ale tohle je prostě šílené. Nemůžu věřit něčemu, co neexistuje."

„Jednou tě přesvědčím, ale teď... Jaký jsi měla den?" změnil téma.

„Chceš to opravdu vědět?"

„Ano. To nebyla jen řečnická otázka."

„Docela hrozný. Včera nám v hotelu vyměnili rezervované pokoje za horší. Prý došlo k chybě, ale uklízečka mi pak řekla, že je nechali těm Američanům. Snažila jsem se to nějak vyřešit, ale marně. Šéfová zjišťuje co a jak, ale pochybuju, že něčeho dosáhne. Prostě došlo k omylu, omlouváme se, tady je reklamní propiska a nazdar."

„To je mi líto," řekl Tarax tiše a skutečně to znělo, jako že ho to mrzí. „Zajdeme spolu na večeři?" snažil se ji rozveselit a lehce ji pohladil po tváři.

„Nemohli bychom si povídat," zavrtěla hlavou. „Ale můžeme si třeba koupit nějaké jídlo s sebou a vzít si to sem nebo si to sníst v autě."

„Znáš nějakou hezkou vyhlídku?"

„Znám," přikývla.

O hodinu později už jedli smažené kuře a dívali se z auta na osvětlené město. Adriana se cítila naprosto klidná a vlastně i šťastná, jako snad nikdy před tím. Zřejmě se dokázala přenést přes to, co se stalo a byla teď spokojená sama se sebou. Možná byl Tarax něco jako její druhé já. Alter ego, které jí pomohlo přežít trauma a zmizí, až už ho nebude potřebovat.

Tohle vysvětlení si jí líbilo a usmyslela si, že si o tom promluví s Danielem.