22. kapitola

Adriana se dívala do země a mlčela. To bylo neobvyklé. Většinou se s Danielem dokázala uvolnit a mluvit o tom, co ji zrovna trápilo.

„Jaký byl zkušební let?" zeptal se Daniel po chvíli ticha.

„Ale jo, dobrý," odpověděla a dál se tvářila nepřítomně.

„Možná, když se teď známe a tykáme si, by bylo lepší, kdybych ti pomohl najít jinou terapeutku."

„Ne," vyhrkla rychle. „Ujišťuji tě, že to nemá žádný vliv na to, co jsem ti ochotna říct a co ne."

„Mě by právě zajímalo to druhé."

„Let byl v pořádku," vyhnula se odpovědi. „Přiznávám, že cestou tam jsem ještě trochu panikařila, i když jsem to nedala najevo, ale cesta zpátky už byla v pohodě. Dokonce jsem se dokázala i chvílema dívat z okénka. Když bylo po všem, měla jsem chuť letět znova."

„Gratuluji," usmál se Daniel. „Vím, že tohle nebylo tak snadné, jak to vyprávíš, ale zvládla jsi to. Znamená to pracovní postup?"

„Ano. Mám nabídnutou Evropu, do dvou hodin letu, ale nevím, jestli to chci. Znamenalo by to být často mimo domov a bojím se, že bych postrádala ten pocit bezpečí."

„Pocit bezpečí," zamyslel se Daniel. „Přemýšlel jsem o těch halucinacích a myslím, že jsem přišel na to, proč je jejich součástí tvůj neviditelný kamarád z dětství. Právě kvůli tomu pocitu bezpečí, protože až na nějaké výjimky jsme všichni v dětství, chránění a opečovávaní. Logicky se tedy v myšlenkách vracíme do toho světa a času, kdy nám bylo nejlíp."

„Hmm, takhle jsem nad tím neuvažovala. To opravdu zní logicky." Adriana se na chvíli odmlčela a potom dodala: „Potřebovala bych něco vědět. Řekneš mi pravdu?"

Daniel přikývnul.

„Myslíš si, že dokážu rozlišit iluzi od reality?"

„Věřím, že máš skutečné problémy způsobené dlouhodobým stresem, ale nepochybuju o tom, že přesně víš, co je fantazie a co skutečnost."

Tohle jí muselo stačit. Ještě byla daleko od toho, aby připustila, že Tarax je skutečný, ale už se té myšlence nebránila.

***

Nechápala, proč se pro všechno na světě bála létání. Hned první výlet do Londýna ji přesvědčil o tom, že to bylo zbytečné. Ten zážitek byl naprosto fantastický. Nové město, nová zkušenost, starý kumbál na košťata. Nejlevnější pokoje byly zřejmě v každém hotelu stejné.

Tonda si však nestěžoval. Rozvalil se na přes celé letiště a protáhnul se.

„Londýn je jen začátek," pochvaloval si. „Šéfka už se zmínila, že příště poletíme někam na jih. A za to vděčím tobě, jinak bych pořád prováděl po Hradčanech. Prý jsme spolu sehraný tým. Víš, že jsem ještě nikde nebyl?"

To ji nenapadlo. Tonda byl vždy hezky oblečený a upravený, a tak si nikdy nepoložila otázku, jak vlastně žije někdo, kdo odešel v osmnácti z domova, bez jediné koruny v kapse. Netušila, kde bydlí, ani s kým. Nemluvil o tom a ona se neptala.

Její rodiče na tom byli slušně a ona, jako jedináček, měla vždycky všechno, co chtěla. Teď si připadala povrchní.

„Šéfka má pravdu, jsme sehraný tým a budeme si užívat všechno, co nám tahle práce nabízí. I když je to občas na palici," usmála se a lehla si vedle něj.

„Děkuju. Za všechno," zašeptal jí do ucha. „Vím, že jsi chtěla počkat, až na nějakou romantickou příležitost u vás na chatě, ale... jsem si jistý, že nás tentokrát nikdo a nic nevyruší."

„Pokračuj," odpověděla Adriana tiše a políbila ho jako první, aby mu dodala odvahy.

„Jsem do tebe blázen," řekl Tonda spíš pro sebe a bleskurychle se svléknul. Když však pomáhal se svlékáním Adrianě, zarazil se. Na rozdíl od noci v Krumlově, bylo tentokrát v místnosti světlo a on si všiml jejích jizev na stehnech.

Teprve nedávno si ona sama vzpomněla, co se tenkrát vlastně stalo, ale Tondovi vyprávěla historku, kterou jí celá léta krmili rodiče.

„Spadla jsem z kola na silnici a kompletně si sedřela kůži ze hřbetu ruky. Bylo mi tehdy pět let. Odvezli mě hned do nemocnice, ale ta kůže byla prý dost poškozená, a tak museli vzít dva kousky ze stehen. Ty jizvy normálně nejsou moc vidět, ale teď, když jsem opálená, mají trochu jinou barvu."

„Ty moje šikulko," políbil ji na rty. „A teď už na kole umíš?"

„Ano. Teď už umím hodně věcí," zasmála se.

„Tak to chci zjistit jaké. Hezky jednu po druhé."

„Vezmeme to podle abecedy?"

„V žádném případě. To bychom se k těm nejzajímavějším dostali až na konci. A já už nechci čekat."

V tomhle s ním souhlasila. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Moc dobře si pamatovala, jak skvěle umí líbat a nemohla se dočkat, až zjistí, jak mu jde i to ostatní. Pro jistotu se přesvědčila hned dvakrát. Usínala s myšlenkou, že v tomhle ohledu mu nemá co vytknout.