20. kapitola

To, jestli náhodou není na sestěhování moc brzy, se ptal Báry úplně každý, a možná právě proto sama sobě tuto otázku navždy zakázala.

Měla strach a tušila, že Daniel ho cítí také, ale rozhodně neměla v úmyslu couvnout.

Dotazům se nevyhnuli ani na oslavě poslední sbohem. Sešli se všichni, včetně Tondy, který už k nim patřil.

Adriana přišla poslední a nesla velkou krabici jídla a několik lahví s vínem, kolou a minerálkou. Když vešla do dveří, Aura se celá naježila a potichu zavrčela, ale svoje místo vedle Daniela neopustila. Adriana si toho nevšímala a zmizela v kuchyni, kde se dala do přípravy jednohubek.

„Škoda," pokrčila Tereza rameny. „S Ivetou jsme doufaly, že si to ještě na poslední chvíli rozmyslíš."

„Ale co, spolubydlící jsme už našli," mávla rukou Iveta. „Stěhuje se k nám příští měsíc."

„Tak to je důvod k oslavě hned dvojnásobný," zvolala Bára, kterou mrzelo, že měly kamarádky kvůli ní starosti, a dolila všem víno.

„O co jsem přišla?" zeptala se Adriana, která v kuchyni zápasila s jednohubkami.

„O nic. Klid, posaď se," ujistil ji Tonda, stáhnul ji vedle sebe na pohovku a dal jí rychlou pusu na tvář.

„Takže vy už spolu chodíte?" dobírala si ho Iveta.

„Ne!" vyhrkla Adriana rychle.

„Jak to že ne?" zamračil se Tonda. „Vždyť jsme zrovna včera spolu prochodili celý Hradčany. Dokonce třikrát. A těch výletů, co už jsme se najezdili. V Krumlově jsme imrvére. To přece nemůžeš popřít."

Jeho nakažlivému smíchu neodolal nikdo, ani Adriana.

„No, dobře, nepopírám to. Pár stovek kilometrů už jsme spolu nachodili," připustila nakonec.

„A spali jste spolu?" vyzvídala dál Iveta.

„Ne, to ne. A ani nemám zájem," smál se Tonda. „Hrozně chrápe a zabírá si celou postel pro sebe."

„Takže jste spolu spali," vyprskla smíchy.

„Ne," odpověděla tentokrát Adriana a nepustila Tondu ke slovu. „A už dost. Tohle je přece oslava na počest Báry a Daniela. Můj život je naprosto nezajímavý."

„Anebo jsi prostě jen tajnůstkářka," přidala se Tereza, ale Adriana se na ni tak zamračila, že ji raději nechala být a věnovala se Báře.

***

Jakmile se Adriana vrátila do svého bytu zavolala Taraxe. Tak nějak tušila, že se objeví téměř okamžitě. Nemýlila se.

„Předpokládám, že sledovat mě byla součást výzkumu?" zeptala se přísně.

„Přesně tak," odpověděl Tarax a zasmál se tak nahlas, až Adrianě písklo v uchu na vteřinu si vyndala naslouchátko. „A nesledoval jsem tě. Prostě jsem chtěl být chvíli s tebou a s tvými přáteli a vidět tě, když jsi veselá. Jak jsi zjistila, že tam jsem?"

„Aura mi to prozradila. Před ostatními můžu předstírat, že se nic neděje, ale tobě lhát nebudu."

„Díky. No, už jsem zjistil, že zvířata mou přítomnost vycítí."

„Měla bych si pořídit psa," řekla zamyšleně. „Pak bych pokaždé věděla, kde jsi."

Uslyšela vzdychnutí. „Je mi to líto. Jednou mě uvidíš, ale až se to stane, bude to zároveň znamenat i můj odchod. Jsem rád, že máš dobré kamarády, ale já... vždycky jsem měl jen kolegy. Pokud jsem zrovna nepracoval sám."

„Nepotřebuju tě vidět," zavrtěla hlavou. „Daniel Baru taky nevidí a miluje ji. Tím jsem nechtěla říct... Ale chápeš."

„Chápu," ozvalo se po chvíli. „Měla bys chodit s tím blonďákem. Zdá se, že tě má rád."

„Nejsem na blonďáky," pokrčila nos a měla pocit, že slyšela uchechtnuti. Je snad Tarax blond? Andělská tvářička a světlé vlasy k jeho hlubokému hlasu moc nešly. „Jaké máš oči?" vyhrkla.

„Modré," odpověděl bez zaváhání. „O něco světlejší než ty tvoje."

Nechápala, proč jí na tom vlastně záleží, a ještě pozdě večer, když ležela v posteli, nad tím přemýšlela.

Možná měla poslechnout Taraxe a začít chodit s Tondou. A proto o několik dní později, když spolu opět nocovali v malém hotelovém pokojíku, řekla ano.

Vyspí se Adriana s Tondou nebo na poslední chvíli couvne. ??