2. kapitola

Pětadvacet rudých růží, večeře a nádherný usmiřovací sex. Adriana byla šťastná. To Pavlovo uklouznutí už mu dávno odpustila. To se přece může stát každému, že mu ujedou nervy.

„Je těžký, chodit s takovou atraktivní holkou," vysvětloval Pavel. „Vidím pohledy všech těch chlapů a dobře vím na co myslí."

„Protože na to myslíš taky?" smála se.

„Jenomže já můžu, jsi moje."

„Tak si to pamatuj. Je zbytečně žárlit, já přece nikoho jiného nechci."

„Já vím, lásko. Ale chápej mě, pořád se ptám, proč bys zrovna ty chodila s obyčejným automechanikem?"

„Pro mě jsi naprosto neobyčejný," pohladila ho po ruce. „Obdivuju chlapy, kteří umějí něco vytvořit rukama."

„To mě těší, přesto se neubráním žárlivosti, když vidím třeba tvýho šéfa," přiznal Pavel.

„Tak na ženáče už vůbec nejsem," zavrtěla Adriana hlavou a přivoněla ke kytici růží.

Jenomže, když kytice uvadla, vystřídala ji nová. Tehdy měl Pavel pocit, že flirtovala s prodavačem, když si kupovala nový mobil. Další kytice nestihla ani uvadnout.

***

Ty modřiny se už vážně nedaly zakrýt. Všiml se jich každý. I šéf.

„Slečno Bartáková, pojďte se mnou do mé kanceláře," vyzval ji, když se potkali ráno na chodbě. Adriana jen vzdychla a následovala ho.

Šéf jí nalil čaj a dal si načas, než konečně promluvil.

„Nechám stranou to, že vaše modřiny jsou špatnou vizitkou pro firmu, nechám stranou i to, jak vznikly, jen bych vás chtěl upozornit, že mám ze zákona oznamovací povinnost. Pokud mám podezření na domácí násilí a neohlásím to, stávám se automaticky spolupachatelem."

„Ale... to tak není," koktala Adriana. „Můj partner je jen trochu náruživější."

„Hmm, tuhle firmu jsem vybudoval z ničeho, myslíte, že se mi to povedlo, protože jsem hlupák?"

„Ne, pane Tichý," špitla Adriana a sklopila oči.

„Takže si to ve vašem vlastním zájmu dejte do pořádku, protože příště už budu volat policii. Teď jděte domů a pro dnešek si vezměte volno, ale v pátek vás tu budu potřebovat o něco déle. Přijedou ti Američani."

„Děkuji. Spolehněte se."

Adriana opustila zahanbeně kancelář, ale domů jít nemohla. Musela by vysvětlovat, proč je doma dřív. Ovšem vysvětlování, proč musí v pátek zůstat déle v práci, se stejně nevyhne.

„Jo, jasně. Američani. A šéf tě potřebuje v pátek večer," ucedil Pavel, když mu to oznámila. Trochu ji to překvapilo, často zůstávala déle a nikdy nic nenamítal.

„Mám to v popisu práce. Kvůli tomu tam přece jsem."

„Děláš jako bys uměla anglicky jediná na světě."

„To přece netvrdím a jestli mi nevěříš, tak zavolej do firmy a zeptej se."

„Komu mám zavolat?" odsekl Pavel. „Recepční, nebo přímo jeho sekretářce? Všechny jste spolčený, krejete se navzájem."

„Přijdu domů, jakmile to bude možné. Nezdržím si ani o minutu déle," slibovala Adriana „Dáš si k večeři řízky?"

„Nezamlouvej to."

„To nedělám."

Pavel byl v mžiku u ní a zkroutil jí ruku za zády.

„Tak dost!" zařval. „Celý dny se někde kurvíš a pak mi lžeš do očí. V pátek prostě nikam nepůjdeš a hotovo."

„Je to moje práce," ohradila se.

Pavel ji dostrkal do ložnice, aniž by jí přestal kroutit ruku, vzal z nočního stolku pouta a připoutal ji k radiátoru.

„Tohle bude trochu nepříjemný, ale nakonec se ti to bude ještě líbit," usmál se a svlekl si džíny.

Nechal ji tam několik hodin. Měla čas přemýšlet. Přece Pavla znala dost dlouho. Člověk se nemůže takhle změnit a nikdy předtím nepozorovala, že by měl problémy s žárlivostí. Udělala snad něco? Dala mu příčinu, aniž by si to uvědomila? Usilovně si v hlavě přehrávala, všechno, co se stalo, kdy to začalo, jak to pokračovalo. Doslova se v ní praly smíšené pocity. Nechtěla, aby se to ještě někdy opakovalo, ale zároveň věděla, jak dokáže být milý. Vlastně byl milý skoro pořád, až na výjimky. Možná by měla odejít, ale nešlo to. Neměla kam. K Pavlovi se stěhovala rovnou z koleje a k rodičům nemohla. Nikdy nesouhlasili s tím, že Pavel neměl ani maturitu. Teď by jí to dali asi pěkně sežrat. Nepracovala dost dlouho na to, aby si mohla koupit byt a pronájmy byly tak drahé, že by si musela i do garsonky vzít další dvě spolubydlící. Otec by jí nejspíš koupil byt, ale za rodiči jít nechtěla. Byl to začarovaný kruh.

Každý vztah občas prochází krizí, uvažovala dál. Všechno bude v pořádku, když mu nedá žádnou příčinu k žárlivosti.