19. kapitola


19. kapitola

Začít o tom, co měla na srdci, bylo těžké, ale pokud se s tím měla někomu svěřit, Daniel byl ta správná osoba. Hrozně se bála, lezlo to z ní jak z chlupaté deky, on si však nemyslel o jejím duševním zdraví nic špatného.

„Přemýšlel jsem o tom hodně dlouho, už od prvního sezení. Když má člověk nějaký problém, za který se stydí, většinou řekne, že o tom četl, nebo viděl film, nebo, že je to problém kamarádky."

„Promiňte," špitla Adriana.

„To je v pořádku. Je lepší se zeptat takovýmto způsobem než to v sobě dusit," uklidnil ji Daniel. „K psychiatrovi vás zatím posílat nebudu. Kdo z nás neměl v dětství neviditelného kamaráda. Já sám jsem jich měl několik. Chápu, že vás trochu zaskočila iluze toho, že se objevil i v dospělosti, ale je to skutečně jen iluze. Domněnka. Osobně si myslím, že je to důsledek dlouhodobého stresu a pokud vím, ten už odezněl. Svou zkušenost s tím mám i já. Když jsem začal ztrácet zrak, měl jsem potřebu si zapamatovat všechny obličeje svých přátel a známých a přiřadit je k hlasům. Tenkrát jsem měl také pocit, že musím skončit v blázinci, protože není prostě možné, abych se s tím někdy smířil. Jenomže člověk vydrží neuvěřitelně hodně a jak se říká, ženská vydrží víc než člověk," usmál se Daniel.

„Co tedy radíte?" zeptala se Adriana. Danielovo vysvětlení se jí líbilo, ačkoli věděla, že tak jednoduché to není, ale aspoň udělala první krok. Nemohla na něj vybalit všechno najednou, to by v blázinci skončili oba.

„Budeme pokračovat s terapiemi a uvidíme, čeho se dobereme. Jak jste na tom s tím strachem z létání?" změnil téma.

„Děkuji, terapie mi moc pomohly. Šla jsem i na ten seminář. Pro jistotu rovnou na dva a příští týden mě čeká zkušební let Praha – Ostrava."

„Držím vám palce a samozřejmě gratuluji. To je veliký úspěch."

„To se ještě uvidí," vzdychla Adriana.

Zrovna, když se rozvalila na gauči a přemýšlela, že zavolá Taraxe, uslyšela zabušení na dveře. Takhle se ohlašovala jedině Iveta. Zvonek se jí nejspíš nezdál dost efektivní. Vstala a šla otevřít. Iveta vtrhla do dveří, jako velká voda.

„Tímto tě oficiálně zvu na sobotní poslední sbohem," oznámila stroze.

„Proboha! Kdo umřel?" vyděsila se Adriana.

„Ále nikdo," mávla rukou. „Bára se stěhuje k Danielovi."

„To je skvělé!"

„To není skvělé. Musíme si teď s Terezou najít spolubydlící, a to není jen tak."

„No, to není," souhlasila Adriana. „Co mám přinést?"

„Flašku a něco k jídlu. Běžím na salsu, zatím!" rozloučila se Iveta a odešla stejně hlučně jako přišla. Prásknutí dveřmi se rozléhalo po celém paneláku.

***

Bára vynesla z auta poslední krabici a odnesla ji do Danielova malého domečku na okraji Prahy.

Ačkoli to bylo trochu podivné, dohodli se, že si zatím vezme pokoj, který patříval Alici. Daniel totiž musel mít neustále každou věc přesně na svém místě a tolik nových věcí by ho zmátlo. Pro nevidomého bylo tohle nesmírně důležité.

Bylo toho hodně, na co si Bára musela dávat pozor. Kabely, nabíječky, boty, přezůvky, a dokonce i třeba šampon. Už nikdy nemohla nechat nůž na kuchyňské lince, nebo trochu rozlité vody v koupelně po sprchování. Alice s ní vedla před nastěhováním dlouhý rozhovor, a ještě jí předala písemný seznam toho, na co si bude muset zvyknout a co se naučit.

„O tebe strach nemám," ujistila ji. „Jestli je někdo, kdo tohle všechno zvládne lépe než já, jsi to ty, ale musíš sledovat i to, co dělají ostatní lidé. Kdysi dávno jsme byli v restauraci. To ještě neměl Auru. Přišli jsme ke stolu, Daniel si zapamatoval cestu, která byla volná, žádné překážky. Pak se k vedlejšímu stolu nahrnula rozvětvená rodina s rozjívenejma harantama. Přisunula si židle, prakticky přestěhovali polovinu nábytku v místnosti. Haranti tam jezdili na těch svých odrážedlech a poházeli na zem hračky. Když jsme odcházeli, vedla jsem ho za ruku, ale to jsem ještě nebyla tak vytrénovaná. Snažila jsem se dívat, kam šlapeme a vyhnout se autíčku na zemi. Co jsem neuhlídala, byl spratek na odrážedle, který zezadu najel do Daniela. Brácha zavrávoral a upadnul na děcko ve vysoké stoličce. Nic se nestalo, stolička se trochu zakymácela, ujela asi půl metru a já ji zachytila. Bráchu už bohužel ne. Spadnul na zem a rozbil si brýle, se kterýma tehdy viděl aspoň obrysy. Stály dvacet litrů. Co ta rodina udělala za kravál, to si nedovedeš představit. Přivolali majitele, ten byl naštěstí na naší straně a zavolal policii. Rodinka se zdejchla bez placení a my hned druhý den zažádali o asistenčního psa."

Bára se rozklepala. To, že pomáhala s výcvikem asistenčních psů, ji na podobnou situaci částečně připravilo, ale i tak se bála, že selže.

„Ještě je něco, co bys měla vědět. Předpokládám, že o tom Daniel nemluvil."

„O čem?" podívala se na Alici tázavě.

„O našich rodičích."

„To máš pravdu, o tom jsme nemluvili. Teda kromě toho, že se snad odstěhovali někam na chalupu."

„Ano, ale měla bys vědět proč. A Daniel ti to nejspíš neřekne, protože má kvůli tomu špatné svědomí. Abys rozuměla, naši dávali celý život najevo, že on je prvorozený syn, zatímco já jsem jen holka. Nejdřív mi to bylo líto, pak jsem se s nimi hádala, nic nepomohlo. Bylo to nepříjemné i bráchovi, vždycky se postavil na moji stranu, ale... no... to je jedno. Prostě, když mu v prváku na vejšce diagnostikovali ten problém s rohovkou, máma se z toho úplně sesypala. Nejdřív pořád jen brečela, ale potom to bylo ještě horší, nejraději by ho měla upoutaného na lůžku a dávala mu pleny, aby nikam nemusel. Po jedné hádce jsme se s Danielem odstěhovali do podnájmu a matka se zhroutila. Nějakou dobu byla v blázinci, a když ji propustili, rozhodli se rodiče odstěhovat trvale na chalupu a nechat nám barák, aby brácha nemusel bydlet u cizích. Když došlo na placení domovní daně, zjistila jsem, že je dům už několik let psaný na bráchu."

„Co jsi dělala?" Bára cítila úzkost, i když to bylo jen vyprávění.

„S bráchou jsem se dohodla, že mě vyplatí, ale rodičům jsme poslali dopis, že jsme to nechali přepsat na nás na oba. Teď jsme na tom s rodiči jako příbuzní z pátého kolene. Navštívíme se o Vánocích a pak ještě jednou v létě, jinak si žijeme svůj život."

„Děkuji, žes mi to řekla. Vím, že by se mi s tím časem svěřil, ale aspoň se na to nebudu ptát." Tohle bylo strašné. Už samozřejmě slyšela historky o tom, jak rodiče upřednostňují jedno dítě, ale takhle v reálu se s tím ještě nesetkala. Bylo štěstí, že se sourozenci dokázali dohodnout.

„Tak pojď, jdeme na ty krabice, aspoň ti ještě trochu pomůžu," navrhla Alice. Později provedla Báru po domě od střechy až po půdu.

„Vždycky jsme z půdy chtěli udělat podkrovní byt. No, to už je teď na tobě," usmála se Alice a oddělila ze svazku klíčů jeden pro Báru. Téměř ve stejný okamžik vrzly dveře a objevil se v nich Daniel s Aurou.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top