18. kapitola

Adriana navrhla mobil, ale Tarax nakonec přišel s nápadem, že pager bude stačit, Kdykoli měla čas, stačilo pípnout a do půlhodiny byl u ní.

Tak si zvykla na jeho přítomnost, že už se ani nelekla, když ji navštívil.

„Dneska jsem neslyšela dveře," řekla místo pozdravu.

„Máš zamčeno, musel jsem projít skrz ně," odpověděl klidně.

Tohle ji nenapadlo. Tarax většinou zvonil nebo klepal, ale několikrát se prostě objevil a ona měla tolik otázek, že ji právě tahle jediná, ani nepřišla na mysl. Bylo to zvláštní, ale ve chvílích, kdy byla s ním OCD netrpěla.

„Ale jak?" zeptala se. Projít dveřmi nebyla zrovna běžná věc.

„Použil jsem molekulární rozptylovač," řekl mírně netrpělivě.

„Promiň, že jsem tak natvrdlá, ale znamená to, že jsi rozptýlil molekuly svého těla a za dveřmi je zase složil?"

„Proboha, proč by tohle někdo dělal? To by přece byla hloupost, ne? Rozložil jsem molekuly těch dveří."

„No dobře, hlavně aby ty molekuly zůstaly pevně složeny. Nestojím o žádné nezvané hosty."

„Jsem rád, ze patřím k těm zvaným."

„Už jsi součást inventáře," mávla Adriana rukou.

„Co máš dnes v plánu?" zeptal se.

„Nic jsem neplánovala, ale... zítra musím k našim, máma slaví padesátiny, takže se v nejbližších dnech asi moc neuvidíme."

Tarax okamžitě nadhodil, že mají před sebou ještě celé odpoledne.

„Chceš se jít projít? Je tam nádherně," zeptala se. I ona byla ráda za pár hodin s ním.

„Nic proti, procházka má něco do sebe, ale nemám v úmyslu být celou dobu zticha." Vzpomněla si na návštěvu kina. Pak ji však něco napadlo.

Vzala auto a zajeli kousek za město. Nedaleká pískovna byla jedním z Adrianiných oblíbených míst. Ze strany od silnice bylo narváno, ale znala i cestu, která vedla k liduprázdné plážičce. A znal ji dobře i Tarax. Kdysi tam psal nápis do písku a Adriana se vyděsila. Tentokrát se už nebála.

Neodolala a dřív, než vlezl do vody, celého jej postříkala. Teda aspoň tam, kde tušila, že by mohl být. Ale trefila se a... na okamžik ho uviděla. Byl to jen obrys, jen jako lehoučký mlžný opar, ale uviděla ho.

Aspoň teď měla jistotu, že jako oběť vědeckého experimentu nemá chapadla nebo tak něco.

Když uviděl, jak na něj zírá, pochopil to.

„Víš, jak neslyšíš vysoké zvuky, ale psi ano? Podobné je to se mnou. Můj hlas i mé tělo vysílají na jiné frekvenci, než jsou lidské uši a oči schopny přijímat, a tuto vlastnost na sebe bere i oblečení nebo cokoli, co vezmu do ruky, ale dokážu to... regulovat. Dokázal bych to regulovat. Ta vysílačka nebyla jenom vysílačka. Měla mnoho jiných funkcí. Desítky. Frekvenční regulátor byla jedna z nich. Další byla třeba časoprostorový manipulátor," to bylo zatím nejvíc, co jí kdy řekl. „Ten manipulátor... nefunguje."

„Co molekulární rozptylovač?"

„Ten mi zůstal, takže jsem tě dokázal ohromit."

„Nefandi si."

„To už jsem někde slyšel." Několikrát se nadechl a pak dodal: „Něco ti přece jen můžu ukázat."

Netušila, co tím myslí, ale za okamžik to pochopila. Lehl si do jemného písku, takže jsem mohla uvidět jeho otisk. Byl vysoký. Mnohem vyšší než ona, jak zjistila, když udělala svůj otisk vedle jeho.

Ukázka však ještě neskončila. Spatřila zelený paprsek, který oskenoval otisk v písku a vytvořil Taraxovu holografickou podobu.

Málem zapomněla dýchat, protože vypadal prostě úžasně.

„Takhle skutečně vypadáš?" vykoktala ze sebe po nějaké době, vytáhla z tašky mobil a vyfotila si ho.

„Ne. Ve skutečnosti vypadám mnohem lépe," zasmál se.

„Vejtaho," chytila ho za ruku a společně vběhli do vody.

Pohled na jeho tělo pokryté kapičkami vody byl trochu divný, až strašidelný, ale i na to si brzy zvykla. Všechno to kolem Taraxe se pro ni pomalu stávalo všední realitou.

***

Adriana by raději trávila volný den s Taraxem, ale na tuhle oslavu prostě musela. Ráno si ještě zašla ke kadeřnici. Černý pixie účes už jí dávno odrostl, a tak si místo něj nechala udělat medové mikádo. S přirozenější barvou vlasů se cítila mnohem lépe.

Matka od rána popíjela, a i když nebyla opilá, měla už lehkou špičku.

„Táta si ještě musel odskočit do kanceláře, Adinko, ale slíbil, že přijede k obědu. Chtěl, abychom to společně oslavili, než se odpoledne sjede příbuzenstvo. A zítra jedeme k

Žanteřínské babičce."

„Tak ji pozdravujte," usmála se Adriana.

„Jaký pozdravujte? Jedeš přece s námi ne?" zamračila se matka.

„Víš, jakou máme teď v cestovce honičku? Jsem ráda, že jsem vůbec dostala den volna."

„Cestovka," pokrčila matka nos, „na to jsi studovala?"

„Ahoj princezno," přerušil jejich hovor otec, který vstoupil do dveří. Položil diplomatku na stůl a sevřel Adrianu v náručí.

„Co sis to udělala s vláskama, miláčku?"

„Letní sestřih, ale neboj, rychle dorostou. Byl to trochu úlet, já vím," pohodila Adriana hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje.

„Pořád jsi krásná," usmál se otec. „Počkej, něco jsem ti koupil," zašátral po kapsách a vytáhnul malou krabičku.

„Zlatý řetízek?" podivila se matka, když nakoukla Adrianě přes rameno a viděla, co je v krabičce. „Spíš jsem chtěla říct řetěz. Uvědomuješ si, že jsem to já, kdo má narozeniny?"

„Dostala jsi auto, zájezd na Bora Bora a diamantový náušnice," jmenoval otec a zřejmě ani tak nebyl s výčtem dárků u konce. Matka nebyla zrovna skromná.

Adriana si připnula řetízek a šla matce pomoct se salátem. Potom prostřela stůl a šli se posadit k obědu.

„Na tuhle židli ne," uchechtla se matka a usrkla trochu vína.

„Proč?" zarazila se Adriana a pro jistotu zůstala stát.

„Copak si nepamatuješ? Celé roky jsme nesměli na té židli sedět. Držela jsi neustále místo pro toho tvého imaginárního přítele. Jak se jen jmenoval? Ajax? Thorax?"

„Tarax," vložil se do hovoru otec. „Ale možná bys dneska mohla nechat toho popichování, Marie. Samozřejmě si můžeš miláčku sednout, kam chceš."

Adriana se posadila na volnou židli a mlčky se pustila do jídla. Tvářila se, že je všechno v pořádku, ale v duchu se snažila rozpomenout na Taraxe. Jak na něj vlastně přišla a proč? Představoval samé otazníky jejichž počet se právě znásobil.

Asi tušila, co se děje. Jakmile to šlo, proklouzla do svého pokoje a objednala se na další terapii k Danielovi.