16. kapitola

Probuzení vedle Tondy ji nešokovalo, nakonec, nebylo to poprvé, ale překvapilo ji, že to bylo tentokrát v jejím bytě.

„Spi," pohladil ji Tonda po tváři, sotva otevřela oči. „Už jsem volal do práce a omluvil jsem tě."

„Stalo se něco? Myslím... vždyť víš."

„Ne, nic nebylo. Ne, že bych nechtěl, ale radši si počkám, až budeš při vědomí."

„Bylo to tak zlý?"

„Možná trochu přeháním," ušklíbl se, vstal a začal se oblékat.

Adriana měla odvrátit zrak, ale neudělala to. Nebylo špatné kochat se pohledem na hezkého kluka. Tonda mel naprosto božskou postavu, snad jen trochu moc hubenou, ale to odpovídalo jeho věku. Vklouzl lehce do džínů, pak si oblékl přiléhavé černé tričko, obul se, rozloučil a odešel. Chvíli ji to mrzelo. Menšímu rozptýlení by se rozhodně nebránila, ale pak si vzpomněla na Taraxe.

Potřebovala s ním mluvit, ale nevěděla, jak ho přivolat. Tohle bylo trochu nedomyšlené.

„Chybíš mi," zašeptala potichu, spolkla prášek na spaní a snažila se znova usnout.

***

Tarax se neobjevil několik dní, ale když znovu přišel, okamžitě to poznala. Poslouchala zrovna hudbu, takže ani neslyšela vrznout dveře. Cítila však jeho přítomnost a chloupky na těle se jí mírně naježily. Jako kočka, která vidí ducha. Bez váhání si dala do ucha naslouchátko a vypnula hudbu.

„Taraxi," promluvila do prázdna.

„Jsem tady," odpověděl a vzal ji za ruku.

Podvědomě chtěla ucuknout, ale neudělala to. On to však vycítil.

„Stále se mě bojíš? Večeřeli jsme spolu, byli jsme dokonce v kině, několikrát jsem tě navštívil..."

„Ne," přerušila ho Adriana. „Nebojím se tě, ale pořád je to divné. Můj mozek odmítá přijmout to, co nevidí."

„Tak ho přesvědčíme. Jsou i jiné smysly než zrak."

„Jak to chceš udělat?" zasmála se.

Tarax však neodpověděl. Odvedl ji k pohovce a vyzval ji, aby se posadila. Pak vzal z nočního stolku masku na spaní a zakryl její oči, nakonec si sednul na druhý konec gauče. Položil si na klín její levou nohu a začal ji masírovat.

„Vidíš," pravil tichým, uklidňujícím hlasem, „Tohle je skoro normální. Jako když jsi na masáži nebo pedikúře, máš zavřené oči a vnímáš jen dotek."

„Pokračuj," vydechla, protože kromě doteku se jí líbil i jeho hlas. Nemusela ho pobízet, Tarax rozhodně neměl v úmyslu přestat a kdyby ho nakonec přece jen nezastavila, pokračoval by nejspíš celou noc.

„Stalo se něco?"

„Ne, ale teď jsi na řadě ty." Počkala, až jí do klína vloží na oplátku svou nohu. O masáž se nepokoušela, chtěla se ho jen dotýkat, aby se ujistila, že to opravdu nejsou halucinace. Podle toho, co si našla o různých psychických poruchách, lze mozek přesvědčit úplně o všem, třeba i o tom, že se dotýká něčeho, co neexistuje, takže to, co dělala bylo úplně zbytečné, přesto ji ten dotek uklidňoval.

„Máš docela velké chodidlo, kolik vůbec měříš?" zeptala se Adriana a doufala, že to neznělo urážlivě. Nemyslela to ve zlém. Sama byla dost vysoká. Každý, s kým kdy chodila, byl o nějaký ten centimetr nižší než ona. Téměř nikdy si nemohla vzít podpatky.

Tarax se však zasmál.

„Měřím dost. Kdyby mě bavil basketbal, asi bych v něm byl dobrý."

„A co tě baví?"

„Hodně věcí. Například historie, ale i matematika, fyzika a astronomie."

„Hvězdář amatér?"

„Spíš profesionál."

Adriana pustila jeho chodidlo a podívala se zaraženě do prostoru, kde tušila jeho oči.

„Zkoumáš vesmír?"

„Ano, kromě jiného. Ztratil jsem sice kontakt se základnou, ale moje mise neskončila. Stále provádím pozorování, měření a sběr dat."

Pamatovala si, jak ji prosil, aby se moc nevyptávala, ale na tohle se musela zeptat. „Možná řeknu hloupost, ale můžeš být kdykoli povolán zpátky?"

„Ano, kdykoli."

„A co kdybys už nechtěl pracovat pro armádu?"

„Nemám na výběr," odpověděl Tarax a znělo to smutně. „Tohle je na celý život, a i když už nebudu aktivní, budu muset žít v utajení. Tohle krátké období, je jediná svoboda, kterou kdy budu mít."

Tohle nebyl sen. Řekl to tak smutně, až ji píchlo u srdce. Měla chuť ho obejmout a taky to hned udělala. Bezhlavě se vrhla do prostoru a doufala, že ji zachytí. Dvě silné paže se kolem ní sevřely, položila tvář na jeho hruď a na chvíli bylo všechno v pořádku.

***

Bára brala Auřin výcvik nesmírně vážně. Věnovala se jí skoro každý den a pokaždé u toho byl i Daniel. Aura, pochopitelně naprosto vzorná a skvěle vycvičená, bez protestů posloužila jako záminka k jejich schůzkám. Nakonec na tom jen vydělala. Daniel ji bral ven častěji než kdykoli předtím.

Vyzkoušeli úplně všechno včetně kina. Tam se na ně sice lidé koukali divně, ale když to Bára Danielovi popisovala, smál se, že je mu to jedno, protože ty jejich pohledy nevidí.

Brzy i ji přestalo zajímat, kdo a jak na ně zírá. Chvíle strávené s Danielem byly prostě kouzelné. První chlap v životě, se kterým se nenudila. S ním měla pocit, že to ona byla celý život slepá a až on ji naučil dívat se na svět. Měl neuvěřitelný přehled, mohli se bavit o všem a také to dělali.

A nejspíš by jim to vystačilo na hodně dlouho, kdyby to Alice nevzala do svých rukou. Jednoho dne prostě prohlásila, že se stěhuje k příteli, který na ni už nějakou dobu naléhá a Daniel si bude muset najít spolubydlícího.

„Nebo spolubydlící," ušklíbla se Alice.

„Nebylas to náhodou ty, kdo mě celý život varoval, abych na to nešel moc rychle? Dokonce když jsem ještě viděl," použil proti ní její vlastní slova.

„Promiň, ale tenkrát jsi nenechal jedinou holku na pokoji. Jenomže teď je to jiné. Báru znám už dlouho, a i slepý by poznal, že tě miluje. Jenom ty asi ne."

„Já to přece vím," vzdychnul Daniel a posadil se.

„Tak se přiznej, jak daleko jste došli?"

„Myslíš, že ti budu vyprávět podrobnosti?"

„Co bys nevyprávěl? Předpokládám, že jste si dali možná tak pusu a z té se červenat nebudu. Troufám si tvrdit, že k nějakému muchlování ještě nedošlo, na to se z tebe stal moc velký slušňák."

„Stýská se ti po mé divoké stránce?"

„Ne, dobře si pamatuju, jak se máma v jednom kuse děsila, že nějakou zbouchneš."

„Nebo že ty přijdeš zbouchnutá," vrátil jí to Daniel. „A jak vidíš, nestalo se ani jedno."

„A tvým tempem se ani nestane."

„Třeba nechci pospíchat," pokrčil rameny. „S Bárou je to něco víc než si jen zašukat."

„Brrr," otřásla se Alice. „Ani jsem netušila, že znáš taková slova, natož abys je používal."

„Už se fakt těším, až se odstěhuješ. Můžeš zase chvilku zlobit Milana," zamračil se Daniel. Nedalo mu to však a o sestřině návrhu dlouho přemýšlel.

Rozhodl se, že při vhodné příležitosti Báře nabídne, aby s ním bydlela.

Mám pokračovat?