15. kapitola

Daniel si nemohl vybrat lepší povolání než psychologa. Adriana k němu pocítila důvěru hned na první terapii, ovšem natolik, aby zmínila Taraxe, mu nevěřila. Probírala s ním pouze strach z létání. A ačkoli řekla, že je to kvůli práci, nebyla to pravda. Tereza dělala cizinu, a tak se osvědčila, že nebyl důvod to měnit. Pamatovala si však, že Tarax řekl něco o Atlantiku a ten bylo rozhodně lepší přeletět než přeplavat. Byla natolik racionální, že věděla, jaký je to nesmysl, ale hluboko uvnitř, toužila být s ním. Třeba i na druhé straně Atlantického oceánu.

„Aviofobie je dost běžná," uklidňoval ji Daniel. „Není se ostatně čemu divit. Kombinace uzavřeného prostoru s nedostatkem místa, vysoké rychlosti a pocitu určité bezmoci není dobrá, navíc pomyšlení na letecké tragédie a terorismus také situaci nezlepší. U některých lidí může být strach z létání dokonce geneticky podmíněný a jindy může být spouštěčem nějaký nepříjemný zážitek související s cestou letadlem, například turbulence. Dokázala byste určit, co je vaším spouštěčem? Jak to vzniklo?"

„Nevím, jestli je to přímo příčina mého strachu, letěla jsem několikrát, ale pamatuju si jen jeden let," zamyslela se Adriana. „Letěli jsme tenkrát z Thajska. První let byl v klidu, a ačkoli mi létání bylo už tehdy nepříjemné, máma mě nadopovala práškama a zvládla jsem to. Při zpáteční cestě jsem asi něco špatného snědla a zvracela jsem už na letišti, takže jsem kinedryl neudržela ani deset vteřin. V letadle nevolnost pokračovala kvůli turbulencím takovým způsobem, že jsem se musela převléknout, přesadili nás a letuškám došly papírové sáčky. Nějaká paní, co seděla poblíž, měla zásobu igeliťáků a vlhčených ubrousků, tak nám je dala. Zbytek cesty už si nepamatuju. Táta začal na mámu křičet už na letišti, hádali se ještě v autě a pak u nás byla pár týdnů tichá domácnost."

„To přece nebyla vina vaší matky," podivil se Daniel.

„Ne, ale táta říkal, že měla být připravena vzít ještě jedno tričko na převlečení, sáčky a ubrousky."

Daniel chtěl poznamenat, že to přece mohl vzít i otec, ale nechal to být. Kvůli tomu za ním Adriana nepřišla.

„Zvážila jste absolvování speciálního kurzu? U nás semináře Létání bez strachu pořádají například ČSA."

„Ano, šéfová u nás v cestovce mi je nabídla."

„Pak byste to měla zkusit."

„Chtěla jsem se nejdřív poradit s vámi."

„Dobře, zaměříme se tedy na odbourání strachu, probereme si různé relaxační metody, například progresivní svalovou relaxaci, autogenní trénink nebo trojúhelníkové dýchání."

„To je co?" zasmála se Adriana, které přišel ten název dost podivný.

„To si povíme, ale vezme to postupně, krok za krokem. Hlavně si pamatujte, že úzkost nenarůstá donekonečna a po čase má tendenci klesat. Pro začátek si aspoň stáhnete mobilní aplikaci Hlavně v klidu."

„Hlavně v klidu," opakovala Adriana. Poděkovala, zvedla se, ale pak ji něco napadlo. Ještě, než otevřela dveře, otočila se a po krátkém zaváhání se zeptala.

„Čtu teď jeden román a je tam něco, co se mi zdá přitažené za vlasy. Probírala jsem to i s kamarádkou, ale... Když člověk trpí schizofrenií, jak moc věří těm svým představám?"

„Ty představy jsou tak živé, že je prakticky nemožné přesvědčit je, že nejsou reálné. Všechno, co vidí, slyší i cítí, je pro ně opravdové a dává jim to smysl."

„A co když ty představy nejsou nijak nebezpečné, ale naopak milé a ten člověk se jich nechce zbavit?"

„O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale jako psycholog bych samozřejmě doporučoval zbavit se i těch milých představ, protože tak jako tak nám brání vidět svět takový jaký skutečně je. Ale... budu o tom přemýšlet," slíbil nakonec.

Já už o tom přemýšlím. Pomyslela si Adriana. Možná se jednou bude chtít těch představ zbavit, ale teď ještě ne.

***

Ivetin pobyt u rodičů se protáhl z jednoho měsíce na dva. Otcův zdravotní stav byl horší, než jí matka vylíčila po telefonu a Iveta, jako zdravotní sestra, se mu snažila poskytnout tu nejlepší péči. Vzala si v práci neplacené volno a zůstala, dokud za sebe nenašla v blízkém okolí rovnocennou náhradu.

Když se vrátila po dvou měsících do Prahy, bylo všechno jinak. Ačkoli sledovala vývoj událostí na sociálních sítích, stejně ji to zaskočilo. Bára chodila s Danielem, Tereza byla samá jizva a měla novou práci a Adriana byla divná, Vážně divná. Z práce pospíchala rovnou domů a nechtěla nikam chodit.

„Tohle hned změním," mračila se Iveta. „V sobotu večer u nás v bytě a někoho s sebou vezmi."

„Je vrchol sezony. Přijdu domů, nestihnu si ani vybalit kufr a jdu zpátky do práce. Včera nám vypadly dvě brigádnice a já tahala tři výpravy po Hradčanech."

„No dobře, to sice částečně vysvětluje tvoje odtažité chování, ale ta sobota platí. Máma mi naložila bedny jídla, přivezla jsem demižon slivovice a demižon vína, přece to nevyhodím."

„Přijdu tam, ale sama. Kromě tebe a holek nikoho neznám," souhlasila nakonec Adriana a doufala, že jí šéfová nepošle někam na celý víkend.

To se naštěstí nestalo, i když za to musela zaplatit hned následujícím víkendem. V sobotu tak mohla přijít na party. Dostavil se i Tonda, kterého pozvala Tereza. Oba sice dřeli v práci stejně jako Adriana, ale na rozdíl od ní v noci spali a nepovídali si s neviditelnými představami, takže si odpočinuli.

Jako další host se objevil Daniel, kterého přivedla Bára a samozřejmě s sebou vzal i Auru. Adriana se trochu lekla, ale věřila, že on ví, co je lékařské tajemství.

Tonda, ačkoli přišel z Terezou, seděl celý večer vedle Adriany a nespustil z ní oči a většinu času také ruce. I když jeho doteky byly spíš přátelské a ne vlezlé, rozhlížela se celý večer kolem a přemýšlela, zda je tam Tarax s nimi.

Slyšela, jak se ostatní baví a smějí a občas i něco prohodila, ale myšlenkami byla úplně jinde. Pokládala si jednu otázku za druhou a na žádnou neznala odpověď. Proč jí záleželo na tom, jestli ji Tarax vidí nebo ne? Proč chtěla být mnohem víc s ním než s přáteli. Nebude náhodou žárlit na Tondu a proč by jí na tom mělo záležet. Jaký je vlastně vztah mezi nimi a může mít někdo vztah s někým, kdo nejspíš neexistuje?

Každou tu otázku zapila štamprli slivovice a po skončení večírku ji musel odvést do bytu Tonda.

„Zítra tě omluvím v práci," slíbil, zatímco jí držel vlasy, když objímala záchodovou mísu a zvracela. „Snad ti nebude vadit, když tady přespím? Nerad bych tě tu nechával samotnou. Přespal bych na gauči, ale ten tvůj je dost malý a... no... v jedné posteli už jsme spali."

Adriana neodpověděla, jen přikývla. Nechala si pomoct s převlékáním i s čištěním zubů, i když nechápala, proč se s tím Tonda zdržuje. Neprotestovala ani když jí dal vypít rozpustný aspirin, a dokonce ani tehdy, když ji v posteli začal líbat.

Tak co? Tonda nebo Tarax? Hlasujte, jak mám pokračovat.

Díky za přízeň.