13. kapitola

Bára se sklonila a poplácala psa po zádech.

„Hodná holka," pochválila zlatou labradorku. „Tak si to dáme ještě jednou."

„Slečno, jdu reklamovat svého psa. Vůbec neposlouchá, je nepozorná a dneska jsem se kvůli ní dvakrát praštil do hlavy," ozval se hrubý hlas za jejími zády, ale když se otočila, uviděla Danielův rozesmátý obličej.

„Chcete vrátit peníze, nebo ji chcete vyměnit třeba tady za Ritu?" řekla Bára vážně, ale koutky úst jí cukaly.

„Ani jedno. Přece jen už jsem si na ni zvykl, ale možná by pomohly nějaké extra hodiny výcviku."

„Dobře, tak ji tady nechte a já se vám na ní podívám," přitakala téměř znuděně.

„Myslel, jsem, že bych se výcviku zúčastnil osobně. Dejme tomu každý víkend odpoledne a třeba ještě jednou nebo dvakrát ve všední den."

„Vidím, že je naprosto nezvladatelná," podívala se na Auru, která způsobně seděla a čekala. „Myslím, že to bude chtít dlouhodobější trénink."

„Dobře. Můžeme probrat možnosti třeba u večeře?"

„To není hezké svádět to na chudáka Auru," smála se Bára.

„Máš pravdu, Aura je vzorná. To já mám strach," vzdychnul Daniel.

„Ze mě?"

„Asi ze sebe," pokrčil rameny.

„Pár měsíců si píšeme, víme o sobě skoro všechno, Aura se mnou spala v posteli jako štěně..."

„Se mnou spí teď," skočil jí Daniel do řeči.

Bára se na chvíli zamyslela. „Myslíš, že by měl Auřin výcvik zahrnovat i podrobné zkoumání jejích spacích návyků?"

„Velmi podrobné," Daniel ulehčeně vydechnul. „A nejspíš i dlouhodobé."

„Tak to by šlo," přikývla Bára a vzala Daniela za ruku.

***

Na další volný víkend mohla Adriana rovnou zapomenout. Uprostřed sezony byla ráda, že urvala volný den. Když bylo náhodou zrovna hezky a nepršelo, brala to jako bonus navíc.

Středa se vydařila naprosto dokonale. Hned ráno jí Bára poslala kontakt na Daniela a pak o něm ještě hodinu básnila po telefonu. Dopoledne mu zatelefonovala a objednala se na terapii a odpoledne si zajela zaplavat. Vykašlala se na všechny aquaparky a zajela si na pískovnu, která byla vzdálena jen půl hodiny autem. Rozložila si deku ve stínu a otevřela knížku. Měla chuť na romantiku a letní oddechovka byla to pravé. Chvíli si četla, pak si šla zaplavat a zase vrátila ke knížce.

Kniha byla poutavá a skvěle napsaná. Adriana se usmívala, plakala, měla husí kůži i cítila vzrušení, ale právě kvůli tomu poslednímu ji nakonec odložila.

Možná si raději měla číst o pohlavních chorobách. Vzrušení vedlo pouze k sexuální frustraci a bylo jasné, že tohle léto bude sama. Tonda jí sice neustále nadbíhal, ale to by byl vztah právě jen na to léto. Za deset let, až se dostatečně vybouří a přestane flirtovat s každou trochu hezkou holkou, z něj bude fajn chlap.

Bezmyšlenkovitě kreslila prstem do písku srdíčko, ale oči měla upřené někam daleko za modrou hladinu. Když se vrátila pohledem k srdíčku, všimla si, že se vedle něj objevují jedno po druhém písmenka.

Co říká tvoje srdce?

Adriana vyskočila z deky, rozkopla nápis, popadla sandály a tašku a běžela k autu. Srdce jí bušilo, ještě dlouho poté, co za sebou zamkla dveře.

***

V noci nespala. Ráno zavolala do práce, omluvila se, že je nemocná, pak si zašla k lékaři a nechala si napsat prášky na spaní. Nevyřešily to, co se kolem ní dělo, ale aspoň se pořádně vyspala a mohla normálně fungovat.

Několik dní nic byl klid a Adriana usoudila, že je přece jen normální, a to všechno byl prostě jen nějaký zhmotněný sen nebo halucinace z přepracování. Mohla to být také reakce na prožité trauma. Někde četla, že příznaky se mohou objevit několik měsíců ba i let po tragické události. Pocit normálnosti jí vydržel do pátečního večera.

Šla domů a těšila se na pizzu a film, ale když otevřela dveře bytu a uviděla na zemi přeložený list papíru, rozbušilo se jí srdce. Podvědomě tušila, co to je, a nemýlila se.

Třesoucíma se rukama dopis rozložila a četla: Mrzí mě, že jsem tě vyděsil, ta neviditelnost není permanentní, ale bohužel s ní budu muset ještě nějakou dobu žít. Chtěl bych tě vidět a třeba ti to i vysvětlit. Co bys řekla na schůzku zítra v šest u tebe?

„Ne! Kam ti to mám poslat!" křikla do tmy, skopla boty, odhodila kabelku a šla si ještě jednou projít seznam blázinců.

„To chce něco silnějšího," řekla a šla hledat nějaký alkohol. Marně. U ní v bytě bylo vždycky nanejvýš víno a běžet někam do večerky? To by si vážně připadala jako alkoholik. Pak už by těžko na psychiatrii vysvětlovala, že tam nepatří.

Pohrávala si s myšlenkou, že půjde spát do hotelu, ale nechtělo se jí dávat nekřesťanské peníze za mizernou postel. Rovněž zavrhla nápad, že pojede na pár dní k rodičům. Ty jejich hádky by určitě dlouho nevydržela.

Jsi velká holka Adriano, postav se tomu čelem! Jak se dá umlčet vnitřní hlas?

Celou sobotu se soustředila na práci a snažila se nemyslet na nic jiného. Odpoledne nakupovala, což v jejím případě znamenalo utrácet peníze, které neměla, za věci, které nepotřebovala, ale musela si zvednout náladu.

Láhev vodky by vyšla levněji.

Někdy kolem páté otevřela počítač a čekala, až se na prázdném displeji objeví zpráva. Během čekání seděla na gauči a nervozitou si okusovala nehty.

Tentokrát neslyšela bouchnutí dveří, proto nadskočila metr do vzduchu, vzápětí se potemnělá obrazovka rozzářila a začala se na ní objevovat písmenka.

Přišla blíž a sledovala, zda se hýbou tlačítka, když se jich Neviditelný dotkne, ale nedalo se to postřehnout. Psal rychle, rychleji než ona. Jediné, čeho si všimla, že se klávesnice při jeho doteku tak nějak zamlžila nebo rozmazala.

Ahoj, jsem rád, že na mě čekáš.

Nefandi si, raději bych si nechala trhat nehty. Bez umrtvení.

Nepřeháněj! Pak se na chvíli odmlčel. Je mi to líto, ale... kvůli tomu projektu jsem už dlouho s nikým nemluvil. Strašně dlouho.

To o tom vážně nikdo neví?

Myslíš kromě té nejutajenější skupiny lidí v armádě?

Zapomeň, že jsem se ptala.

Můžu tě občas navštívit?

Je mi to nepříjemné a také se bojím, že mi sem vpadne nějaké ozbrojené komando.

Slibuju, že tě nevystavím žádnému nebezpečí.

Kolik ti je?

26 a neboj, nejsem žádný úchyl. A mimochodem, jmenuju se Tarax.

Proboha, co to je za jméno?

Adriana.