11. kapitola

11. kapitola.

Adriana se pustila do gruntování. V cestovce pracovala od nevidím do nevidím a byt už to potřeboval. Některé věci měla stále ještě v krabicích, po rozchodu se jimi odmítla zabývat, jen je narovnala do skříně. Ale teď byl na to ten pravý čas. Když si opravdu hodně pospíší, bude moct strávit neděli u vody.

Pustila si diskotékovou hudbu z osmdesátek, spletla si vlasy do copu, otevřela dveře na balkon a začala uklízet.

Přinesla si z komory schůdky a sundala krabice, které byly vysoko na skříni.

Trochu ji vyrušilo bouchnutí dveří, ale na chodbě nikdo nebyl. Zase ti sousedé. Proč já mám vždycky smůlu na ty nejhlučnější, pomyslela si. Nenechala se tím však rozhodit. Zesílila hudbu, nalila si skleničku vína a omotala si kolem krku péřové boa, které našla v jedné z krabic. Party pro jednoho a prachovku mohla začít. Tak se do úklidu zabrala, že zapomněla na čas.

Kroť se, Adri, kroť se, za chvíli budeš luxovat chodník před barákem, řekla si a dolila víno. Možná je čas na knížku, zamyslela se, ale nejdřív se rozhodla sundat ze skříně ještě ty parádní skleničky. Za pár dní měla svátek a napadlo ji, že by mohla pozvat kolegy z práce.

Vzala krabici se skleničkami a pomalu sestupovala ze schůdků. Přišlápla si však boa a řítila se dolů. Ve zlomku vteřiny se viděla mrtvá nebo aspoň pořádně pořezaná. Srdce se jí rozbušilo a na čele vyrazil ledový pot.

Pád se však nekonal. Někdo ji v posledním okamžiku zachytil do náručí a postavil na zem. I s těmi skleničkami.

Někdo, koho cítila, ale neviděla. Někdo, kdo byl v jejím bytě, aniž by to tušila. Někdo, kdo neměl vůbec existovat. Odporovalo to zdravému rozumu, ale... bylo to reálné. Stalo se to a ona byla při smyslech.

Nevěděla, jak dlouho tam stála jako socha, ale bylo to dost dlouho. Pak došla k psacímu stolu s boa stále kolem krku, posadila se za stůl, vypnula hudbu, otevřela laptop a párkrát se zhluboka nadechla, než vyťukala do klávesnice.

- Je tady někdo?

Hypnotizovala obrazovku a nevěděla co vlastně chce, aby se na ní objevilo. Potvrzení, že je blázen, nebo potvrzení, že je blázen, a ještě má halucinace?

Dlouho se nic nedělo a Adriana už chtěla vstát a zavolat na psychiatrii, když v tom se na obrazovce začala zobrazovat písmenka. Jedno po druhém.

- A-n-o

- Ale jak?

Tentokrát přišla odpověď rychleji.

- Tajný vojenský experiment. Nesmím o tom mluvit, ale... nechci ti ublížit a nechtěl jsem tě vyděsit.

- Pořád mě děsíš.

- To je mi líto. Po tom útoku... chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Byl jsem tu jen pár minut.

- Když bouchly ty dveře?

- Ano.

- Můžeš odejít? vyťukala Adriana vztekle.

- Můžu zase přijít? měl tu drzost se zeptat.

- Je nějaký způsob, jak ti v tom zabránit?

- Stačí říct a už mě neuvidíš.

- Nevidím tě.

- Hahaha

- Jsem ráda, že jsem tě rozesmála, ale já se ještě klepu.

- Dvakrát jsem tě zachránil. Jestli jsi takhle neohrabaná, nejspíš bych ani neměl odcházet. Mám pocit, že se tu nebudu nudit.

- Právě teď bych byla ráda, kdybys odešel.

- Jak si přeješ.

- A jak to asi poznám?

Po chvíli se otevřely dveře a zase se zavřely, ale byla v bytě opravdu sama? Už nikdy se nebude cítit v bezpečí. Ale nakonec mi přece pokaždé pomohl, ne? Pomyslela si.

Pro jistotu vzala ještě sprej na mouchy a všude to pořádně vystříkala. Proč vlastně? Aby se rozkašlal? Stejně ho nejspíš nemohla slyšet. Nebo aby ty rozprášené kapičky odhalily jeho obrysy? Jeden nesmysl větší než druhý.

Tu noc nespala. Nešlo to. Znovu a znovu si četla zprávy, které jí napsal Neviditelný, a zbytek noci googlila nějaký slušný blázinec. Nechtěla být hospitalizována v nějakém barbarském zařízení, kde by jediným rozptýlením byly dvakrát denně skotské střiky.

***

Vyděsil ji. Jediná věc, kterou nechtěl, a přece to tak nakonec dopadlo. Ty dvě události, při kterých ji zachránil, byly naprosto náhodně, ale ona si teď bude zřejmě myslet, že jí v jenom kuse šmíruje. Kdo by jí to však mohl vyčítat.

Teď už nemělo cenu být opatrný a stranit se jí, teď ji musel přesvědčit, že pro ni nepředstavuje hrozbu. Měl jeden nápad, ale byl dost riskantní.

Tu noc přespal v knihkupectví, a když ráno odemkli, odnášel si všechno, co dokázal najít o rudém vláknu osudu.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top