10. kapitola

Když se na sebe podívala do zrcadla, menší prsa byly to poslední, co ji zajímalo.

„Málem jste přišla o oko," vysvětlovala lékařka. Tereza se lehce dotkla čerstvé jizvy. Měla čtrnáct stehů. Další desítky stehů byly všude po těle.

„Jsou to jen povrchová zranění. Brzy se zahojí a zbytek se dá dobrousit laserem. Ovšem ten náraz vám trochu hnul s páteří. Později vám doporučím nějaké rehabilitační cvičení. Váš přítel, takové štěstí neměl. Zřejmě zůstane na vozíku, ale uvidíme, co se dá dělat."

„Není to..." začala Tereza, ale pak jen mávnula rukou. Už to nebylo důležité. Poděkovala lékařce a řekla si o něco na spaní.

„Pošlu vám sem sestru," přikývla lékařka a šla k další pacientce.

***

Bára to pojala prakticky.

„Možná je čas vrátit se k původnímu plánu," řekla Tereze, když ji doprovodila z nemocnice zpět do bytu.

„Nikdy jsem žádný původní plán neměla," podivila se Tereza.

„Ale ano, měla. Kdysi dávno. Pamatuješ? Učit, cestovat, vdát se, mít děti... A také ti volal Ondra."

„Ondra? Myslíš, že mě bude chtít po tom všem zpátky?"

„Nevím," pokrčila Bára rameny. „Ale určitě mu máš co vysvětlovat."

„Udělám to," slíbila Tereza, ale moc se jí nechtělo. Něco jiného bylo občas potkávat Ondru ve škole, a něco jiného jít s ním na schůzku. Když se jí to hodilo, odkopla ho jako kus hadru, ale teď by to všechno brala zpátky.

Vzal ji do oblíbené kavárny a Tereza mu byla vděčná, že se na nic nevyptával, ani jí nic nevyčítal. Nepřekvapilo ji to. Ondra byl vždycky pohodář. Ovšem po celou dobu ji rovněž nenaznačil, proč ji vlastně pozval.

„Příště můžeme jít třeba do kina," začala Tereza opatrně, když se k ničemu neměl.

„To nejspíš ne," zavrtěl hlavou. „Vyšlo mi to studijní vízum v Austrálii. Budu pryč celý rok."

„Aha," protáhla Tereza obličej a ani se nesnažila skrýt zklamání.

„Chtěl jsem se s tebou rozloučit."

„To je dobře. Přeju ti hodně štěstí," dostala ze sebe s námahou, ale doprovod domů odmítla.

Potřebovala být sama. Potřebovala si vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky. Rozhodnout se, co dál. Pro začátek by třeba bylo dobré soustředit se na práci, napomenula sama sebe.

Dát si život dohromady bylo rozhodně těžší než si ho kazit. Za fotky samozřejmě nedostala zaplaceno ani korunu. Netrvalo dlouho a objevily se na internetu. Téměř v tu samou dobu ji na nich někdo poznal a donesl to jejím rodičům. Ti jí vzkázali, ať se doma neukazuje, dokud si nedá život do pořádku. Nejhorší to ovšem bylo ve škole. Nedoučila ani rok. Pět týdnů před koncem školního roku dostala vyhazov.

Naštěstí ji Adriana okamžitě sehnala práci v cestovce, ale s modelingem byl nadobro konec.

Tereza začala chodit na rehabilitace, cvičení a masáže. Tím pádem na nějaké vztahy ani neměla čas, a to bylo nejspíš dobře. Měla co dělat sama se sebou a tu změnu brala vážně.

Za Radkem v nemocnici byla jen jednou. Přišla by víckrát, ale nechtěl ji vidět a ona jeho vlastně také ne. Nemělo cenu něco předstírat. Do jejího života už nepatřil.

***

Den 488 od vyslání nouzového signálu. Většinu času doufal, že tam nebude tvrdnout dlouho. Jeho mise sice ještě nebyla u konce, ale s vybavením, které mu zbylo, nemohl pokračovat v průzkumu a sbírání dat. Přesto trávil celé noci v posilovně, kde doslova spal, a pokračoval ve výcviku. Rutinu znal víc než dobře a nemohl si dovolit riskovat, že ho velitel zastihne nepřipraveného.

Ale pak potkal ji. Nejdřív ji nepoznal, upoutala ho jen svou krásou a tím, jak vyčnívala v davu. Nejen svou výškou, ale tou zvláštní atmosférou, kterou kolem sebe šířila. Doslova viděl její auru. Od toho dne naopak litoval, že vůbec kdy vysílal nouzový signál a doufal, že se na něj z nějakého důvodu zapomene. Věděl však, že to se nestane. Snad proto ji neoslovil. Nemělo to cenu. Netušil, kdy bude zase povolán.

Musel ji však vidět, každý den, aspoň na chvilku. Večer, když ležel v posteli, si to vyčítal, protože cítil, že ji jeho přítomnost děsí, ale druhý den neodolal a zase se ní vydal. Jako kdyby neměl svou vlastní vůli.

Kdysi dávno byla zamilovaná a šťastná a on se odstěhoval co nejdál od ní. Nechtěl ničit její vztah, ale ani ho nemusel mít denně na očích. Skoro zapomněl, jenomže pak se něco stalo a ona se nastěhovala do jiného bytu. Ubrečená, plná modřin a se zlomenou rukou. Chtěl ji utěšit, občas jí přinesl malý dárek, nebo ji pohladil po tváři, když spala, ale jenom ji zbytečně vystrašil.

Raději se držel dál a zaměřil se na to zbabělce, který si dokazoval svou sílu na ženách. Od té doby měl jednu malou nehodu za druhou. Občas i nějakou větší.

***

Červen byl v cestovce naprosto šílený měsíc. Adriana si gratulovala, že šéfka přijala Terezu. Ta přebrala pochůzky po Praze a krátké výlety a Adriana se konečně dostala k lepší práci. Plánování, organizování, reklama.

„Domluvím ti psychologa," opakovala jí šéfka už po několikáté. „Potřebuji, abys začala dělat zahraničí, takže s tou fobií z létání koukej něco udělat."

„Už jsem si někoho našla," zalhala, ale vzápětí si vzpomněla na Daniela, o kterém vyprávěla onehdy Bára. Prý kamarád. Tohle jí Adriana nevěřila ani na vteřinu, ale rozhodla se, že ji požádá o číslo.

„Tak dobře. Vím, že to nebude hned, ale od nového roku bys mohla dělat exotiku," odpověděla šéfka a dala jí náruč plnou papírů. „Tohle zpracuj a až se Tereza vrátí z té exkurze v pivovaru, pošli ji za mnou. Zatím bude dělat cizinu ona."

Tuhle zprávu Adriana ráda vyřídila. Tereza si zasloužila trochu štěstí. A právě díky ní, čekal Adrianu volný víkend.