V královské ložnici pochodoval Frederik z jednoho konce místnosti na druhý a zase zpátky. S napřímenými zády hleděl ke stropu, pysky se mu hýbaly v neslyšném mumlání, jeho ruka odpočívala na hrušce meče, zatímco prsty bubnoval do rukojeti. Antlon seděl na křesle v rohu a střídavě pozoroval otce i syna.
„Neposadíte se, výsosti?"
„Ne," odsekl rychle, než ztratil myšlenku.
„Jak se cítíte, Vaše veličenstvo?“
„Antlone, jsme tu jen my tři, nemusíš být tak,“ zaúpěl bolestí, když k vévodovi natáhl ruku, načež ji hned stáhl, „formální.“
„Co by si jen pomyslela Vaše matka, kdyby Vás takto viděla?“
Frederik se zastavil a se zakloněnou hlavou zpět přivřel oči: „Že se spletla.“
Frydrych navázal s Antlonem oční kontakt. Nenápadně trhl hlavou k Frederikovi: Řelni něco.
Antlon roztáhl oči a na moment nadzvedl obočí: Co na to mám říct?
Frydrych pokrčil rameny a jemně zakroutil hlavou: Já nevím. Cokoliv!
S pysky staženým dovnitř úst zakýval Antlon hlavou do stran: Technicky vzato má pravdu...
„Nemusíte souhlasit, ale nemůžete to popřít. Dnešek je jasnou připomínkou toho, že nemůžeme na nižší rasy koukat jako na sobě rovné. Vpustili jsme do našich životů jediného mutanta a vrazil nám nůž do zad.“
„Budeme-li ignorovat Váš slovní obrat, výsosti, jste si jist, že je to dílo toho mutanta?“
„Kdo jiný by byl tak hloupý, zákeřný a zbabělý, aby se pokusil přede všemi zabít Dráju nožem? Při nejmenším mu nemůžeme upřít troufalost.“
„Nebylo by to poprvé, co se mě někdo pokusil zavraždit. Znamená to ale že je ta holka nevinná?“
Frederik přešel k bedýnkám se zabavenými věcmi u dveří a vysypal obsah jedné z nich na okraj postele: „Pouzdro se sadou na odemykání zámků, dýka, dýka, dýka, nůž, dýka, pásek s vrhacími noži, koule,“ přičuchl zblízka ke kuličce o velikosti hroznu, „zapáchá to jako sušené listí.“
„Mohu?“ přešel k němu Antlon a pečlivě si předmět prohlédl, „Nemýlím-li se, je to kouřová bomba. Provedení je, pravda, neohrabané, ale nejspíš by to dokázalo splnit účel.“
„Zní jako obyčejný zločinec," vzal si Frydrych do ruky dýku s erbem Žlutých krys, „s neobyčejně vysokými ambicemi.“
„Ta krysa nikdy neprojevila zájem o vysokou politiku. Naopak, jeho zájmy směřují spíše dolů, k podsvětí,“ dodal Antlon.
„Přestože jsme se nikdy nesetkali, znám Krále Krys tak dlouho, že bychom mohli být stáří přátelé. Než by sloužil řádu, bude raději vládnout chaosu. Jako vládce tohle rozhodnutí respektuji.“
„To nemůžeš přeci myslet vážně. Respekt? Pro něj? Je to škůdce, ne vůdce.“
„Synu, neřekl jsem, že jeho metody schvaluji. Zločin je stále zločin, o tom není pochyb, ale i zlo má svou roli a on v žádném případě není hlupák. Nehledě na to, jestli by se atentát povedl, už jen ta myšlenka dokáže rozpoutat konflikt, který by uvrhl svět do další Trojválky. Tohle se začíná komplikovat. Musíme být opatrní, než začneme ukazovat prsty.“
„Co když to byl účel?“ vyřkl nahlas Frederik své myšlenky.
„U Posvátné šelmy, kdo by chtěl začít druhou Trojválku?! Frederiku, jistě žertujete. Tentokrát by už Věž nenechala věci zajít tak daleko. Národ, jenž začne druhou Trojválku, by se jí už nedožil.“
„Otec to sám řekl, není třeba aby se atentát povedl. Stačí zažehnout jiskru konfliktu. Kdyby chtěl Krysák zničit Draiu, nepoštval by nás proti sobě, ale proti ostatním. Ta dýka není vražedná zbraň, je to zpráva a my jsme ji měli uvěřit. Co když... Čistě teoreticky, řekněme, že Žluté krysy zaslechly zvěsti o chystaném atentátu a chtěly tomu zabránit. Jenže,“ začal pochodovat po pokoji, „nikdo z nás by slovům zločince nevěřil. Museli proto jednat na vlastní pěst bez našeho vědomí. Tím by se potvrdilo, co říkala ta holka.“
„Zní to neuvěřitelně, ale mohlo by v tom být zrnko pravdy," přikývl Antlon, „ale co alternativa? Pakliže ten mutant přišel z Věže, stačí mu zkřivit vlásek na hlavě a následky může nést celé království. Způsob, jakým s ním jednal Frederik-“
„Jak jsem s ním jednal? Nechávat tu zvrácenost naživu je porušení veškerých principů, na nichž tahle země stojí.“
„Věž Kaleidoskopů je postavena na principu, že ti nejsilnější stanou na vrcholu. Rasa, původ, krev ani způsoby je nezajímají.“
„Jak silný může být mág, který má za fámula myš?“
„Síla mága se neměří od velikosti jeho skutků, ale inteligence. Stačí se podívat na to, co máte před sebou. Nůž je zbraň, příbor, otvírák na dopisy, symbol, obrazné přirovnání a v rukách tupce i obstojné těžítko. Magie je v tomto ohledu mnohem, mnohem rozvinutější. Není otázkou, co by mohl udělat, ale proč neudělal nic?“
Klep, klep.
„Vstupte,“ vyzval je král.
Strážný s úklonou vstoupil: „Vaše veličenstvo, výsosti, vévodo, vězni utekli.“
Frederik popadl jeden z ležících nožů a hodil ho po strážném tak, že se zapíchl do desky zavřené poloviny dveří: „Idioti! Jak se to stalo?!“
Strážný udělal dlouhý krok do strany pryč od zabodnuté zbraně. Vytáhl dopis, který měl zastrčený za opaskem a podal jej oběma rozechvělýma rukama princi: „Hluboce se omlouvám, výsosti, ale toto Vám posílá ten mutant.“
Frederikův pohled se sklonil k dopisu, načež se vrátil ke strážnému, který si skousl spodní pysk usilovně držel zavřené oči doufaje, že se vyhne bolesti. „Vy jste ho nechali utéct a máte tu drzost mi přinést dopis na rozloučenou? Ta věc málem zabila mého otce!“
„T-o-to je pardonka, výsosti. Zachytili jsme strážného, který Vám ji nesl. Poslal jsem pár svých mužů, aby šli zkontrolovat situaci. Uvnitř cely jsme našli strážného v bezvědomí, holka i mutant už byli pryč.“
„Na co čekáte? Rozmístěné stráže u všech východů a zbylé ať hlídkují. Musíme je za každou cenu najít,“ chopil se Antlon velení.
„Už se stalo. Většinu stráží jsme přesunuli do přízemí a královská stráž hlídá celé patro.“
„Aspoň k něčemu jste,“ povzdechl si hlasitě Frederik, aby vypustil zbytek hněvu, „ale není třeba držet královskou stráž tady. Nechte tři muže před dveřmi, zbytek ať pomáhá s hledáním. Za každou cenu je musíme najít.“
„Jste si jistý, princi? Co když se znovu pokusí ublížit králi? Neměli bychom riskovat-“
„Vévodo Antlone, sdílím Vaše obavy, ale není se čeho bát. I kdybychom nechali před dveřmi jediného muže, přes královskou stráž se nějaká neozbrojená zlodějka s otrhaným mutantem nedostane.“
„A co jejich zabavené věci? Mág by tu nenechal svého fámula.“
„Kdybych byl na jejich místě, staral bych se prvně o vlastní život. Vrátit se sem nahoru kvůli pár cetkám a havěti by byla sebevražda, holé šílenství.“

„To je sebevražda! Je to naprosté šílenství!“ vyjekla překvapeně dívka.
„Pšššt,“ přiložil jí Alexandar prst na šátek, kde se domníval, že budou i její ústa.
Dívka ho pleskla přes ruku: „Tohle na mě nezkoušej. Musíme vodsaď zdrhnout, ne jít hlouběji do vlčí nory. Každou chvíli, kterou tady strávíme, riskujeme, že nás v lepším případě pošlou zpátky za mříže a v tom horším zabijou.“
„Bez svých věcí nemůžu odejít.“
„Jsi mág, poradíš si i bez nich.“
„Můj případ je... výjimečný. Ty věci, které mi zabavily, se nedají sehnat mimo Věž. Dokonce i ve Věži je pouze hrstka těch, kteří mi je dokáží obstarat.“
„Jestli jde o něco podpultovýho, znám pár-“
„Není to nelegální! Je to... komplikované.“
„Fajn, dělej, jak myslíš, ale se mnou nepočítej. Dostanu se odsud i bez tebe. Sbohem,“ otočila se k němu dívka zády.
„Počkej! Sám to nezvládnu. Potřebuju někoho s tvými schopnostmi. Můžu ti zaplatit, až se odtud dostaneme.“
„Když.“
Alexandar pokrčil nechápavě rameny.
„Když se odsud dostaneme. Není částka, která by stála za můj život.“
„A co slib, že budeš pod ochranou Věže?“
Dívka otevřela ústa, aby protestovala, ale zastavila se. Pokud ji chytí, nebude trvat dlouho a zjistí pravdu. Pokud uteče, půjde po ní Draia i Žluté krysy. Celý život na útěku, nebo poslední chvíle strávené v cele? Výběr se zdál jasný, ale možná existovala i třetí, dosud neuvažovaná, možnost.
„Ty jsi skutečně mág?“ přimhouřila na něj podezíravě červené oči.
„Myslel jsem, že jsi mě zachránila, protože mi věříš?“
„Myslela jsem, že tě tím přemluvím, aby ses nechoval jako idiot. Mágové jsou přece knihomolové, ne?“
„Záleží. Vatrové obvykle preferují-“
Zacpala mu ústa rukou a zatáhla ho do prvních dveří, které byly poblíž. Chodbou se prohnaly kroky těžkých bot. Sundala mu ruku z úst a přiložila ucho na dveře. Když si byla jistá, že nebezpečí pominulo, pootevřela dveře a očkem se rozhlédla po prázdné chodbě: „To bylo těsný.“
„Tohle je... prádelna?“ konstatoval Alexandar při pohledu na rozvěšené bílé látky.
„Jedno z nejlepších míst, kam se v paláci schovat. Ale dřív nebo později nás tu stejně najdou. Teď k věci, ty jsi opravdu mág z Věže?“
„Kdy se z každého stal expert na magii? Chápu, že jsem první mutantský mág v dějinách, ale ocenil bych, kdyby mě aspoň nesoudil vrah.“
„Máloco vyjde napoprvé. Můžeš to nějak dokázat?“
„Právě jsi naznačila, že to zkusíš znovu.“
„Můžeš dokázat, že jsi mág a zajistíš mi ochranu Věže?“
„Takže nepopíráš, co jsem řekl?“
„Poslouchej,“ zakroutila hlavou, „většina z nás si nežije tak bezstarostně jako ve Věži. Viděl jsi, co se tady děje. Gnómové a orci jsou v Draie za otroky, ostatní rasy jsou znevýhodněné a křížence, jako jsi ty, zabijou obvykle dřív, než mají šanci se poprvé nadechnout. Spoustě lidem bych prokázala službu.“
„Nezkoušej mi kázat o tom, jak skvělý život je ve Věži. Když mě tam poprvé přivedli, nechovali se ke mně o moc lépe než tady. Musel jsem si své místo zasloužit dvakrát, třikrát, šestkrát víc než ostatní. Ani teď si nejsem jistý, jestli to stačilo. Jak jsem řekl, můj případ je výjimečný. Můžu ti dát pouze slib.“
Dívka se zaposlouchala do zvuků Alexandarova srdce. Pravidelný rytmus se vychýlil pouze na začátku jeho slov. Ač vzpomínky v něm jsou silné, nic nenasvědčovalo tomu, že by lhal.
„Pořád trváš na tom dostat se tam z druhého patra?“
Alexandar rychle přikývl.
„Ach bohyně, my tady zařvem...“

„Frederiku, vévoda Antlon má pravdu. Podceňuješ je. Mutantovi se povedlo utéct z cely, která má za úkol zadržet i ty nejsilnější Dráji. Je toho spousta, co o nich nevíme.“
„Při nejnenším víme, že je dostatečně inteligentní,“ skočil mu do řeči princ, „Nebude riskovat hlavu kvůli,“ z krabice vedle klícky s Percivalem vytáhl kožený opasek s několika kapsami s váčky, „tomuhle,“ zvedl opasek s šesti různě barevnými skleněnými lahvičkami vysoko nad hlavu.
Prosklenými dveřmi vedoucími na balkón je nenápadně pozorovala dívka v černém. Alexandar mezitím slézal po provizorním provazu z přehozů a povlečení dolů k ní. Zhruba metr nad zemí se pustil a nešikovně se svalil k zemi. Dívka ho naštěstí chytila dřív, než se jeho hýždě dotkly země: „Šílíš?!“ prskla na něj šeptem, „Musíme být absolutně nenápadný.“
„Viděla jsi moje věci?“
Dívka se ohlédla na moment ke dveřím: „Tu tvojí myš nevidím.“
„Jsem si jistý, že Percival bude blízko,“ mávl rukou, „A co můj opasek?" zeptal se s naléhavostí v hlase.
„Drží ho Jeho výsost princ osobně,“ skousla si znechuceně ret.
„Jaký máš plán?“
„Plán? O čem to mluvíš? Tohle byl tvůj nápad.“
„Proč si myslíš, že jsem tě sem vzal? Jsi zločinec tak... dělej zločin.“
„Je vidět, že tohle děláš opravdu poprvý,“ zakroutila zklamaně hlavou, „teď nemůžu udělat nic. Je jich tam příliš, abysme mohli potom utýct.“
Dívka slyšela, jak se Alexandarovo srdce rozbušilo. Jeho zaťaté pěsti ještě více zbělaly. Adrenalin zaplavoval celé jeho tělo, když si uvědomil, že je v pasti.
Alexandar zatlačil bříška špiček svých prstů proti sobě: „Tak nějak jsem s tím počítal. Vezmi tu žlutou.“ Než stačila dívka cokoliv namítnout, zaťukal Alexandar na skleněné dveře a otevřel: „Slyšel jsem, že mě hledáte.“
„Je to blázen,“ ucukl Frederikovi koutek nahoru.
„Je to blázen,“ zakryl si Antlon otevřená ústa.
„Je to blá-“ narovnal se v rychlosti Frydrych, načež ho paralyzovala bolest z rány.
„Je to blázen,“ snažil se strážný nahmatat meč u pasu, zatímco z Alexandara nespouštěl oči.
Je to idiot, pleskla se dívka do čela.
„Vetřelec!“ zakřičel Frederik a do ložnice vtrhla dvojice královských stráží.
Alexandar zvedl ruce nad hlavu: „Jsem neozbrojený,“ otočil se na místě, „vidíte?“
„Prohledejte ho,“ ukázal Antlon na jednoho z dvojice, pak na Alexandara.
„Buď něž-“
„Ticho, špíno,“ vrazil mu facku, „stačí, že se tě musím dotknout,“ začal ho šacovat, „ten tvůj dech páchnoucí po chcankách je příliš.“
„Za to můžete podělovat strážnému, který nás hlídal,“ zamumlal směrem ke královské stráži.
„Co?“ podíval se na něj, když se dotkl mokré látky, „U Posvátné šelmy,“ ucukl dozadu rukou.
„Co se děje?“ zamračil se Frederik nad jeho gestem.
„Raději se ho nedotýkejte, Vaše výsosti,“ utřel si ruku o Alexandarovo rameno.
„Ani jsem to neměl v plánu,“ trhl hlavou pryč od mutanta, „Dostal jsem tvou pardonku,“ rozložil přehnutý kus papíru, „řekl bych, že na zrůdu jsi bystrý, ale tvá přítomnost svědčí- Jak praví staré pořekadlo, neštěstí nikdy nechodí samo.“
Vedle Alexandara se postavila dívka v černém. Zvedla hrdě bradu nahoru a držela ruce dole podél těla, připravena se bránit do posledního dechu.
„Ovšem... vy dva jste spolu. To lecos mění,“ zvedl ruku do úrovně čela a mávl nataženým ukazováčkem, „připravíme dva kůly.“ Královské stráže vytasily meče a obestoupily vetřelce ze stran.
„Bělovlásku, řekni, že máš plán.“
„Můj plán má v rukou Jeho výsost,“ uklonil se k princi.
Frederik chytil popsáný list papíru za oba konce. Vteřinu od toho, aby jej roztrhal, ho Antlon zastavil: „Výsosti, ne! Je to pardonka, tohle nemůžete."
„A on je mutant, který se podílel na pokusu o vraždu mého otce, krále Draii.“
„Tak jest. Zákon však hovoří jasně. Každý vězeň má právo napsat pardonku, jež bude doručena do rukou soudce. Před zraky svědků bude obsah pardonky přečten nahlas, aby nic nezůstalo zatajeno a soud je povinnen přihlédnout ke slovům v ní obsažených nehledě na předchozí rozhodnutí či provinění vězně.“
„A protože Jeho výsost mě z vlastní vůle uvrhla do vězení, stal jsem se drájským vězněm, na něhož se vztahují stejná práva jako na kohokoliv jiného.“
Frederikova zaťatá pěst se třásla. Pod blonďatou srstí na obličeji rudla kůže. Nozdry se s rychlými hlubokými nádechy roztahovaly. Pootevřenými ústy vycenil zuby. Vztek v něm vřel, až se zdálo, že sám po Alexandarovi skočí a roztrhá ho na kousíčky. Záhy ale zadržel dech a potlačil vražedné impulsy. Podíval se na rozloženou pardonku a začal neutrálním tónem číst její text: „Adresováno Jeho výsosti princi Frederikovi Gabrielovi Drájovi, já, Alexandar, učedník maguse Gelyna, touto pardonkou žádám o změnu rozsudku skrze tabut,“ zvedl hlavu k Alexandarovi, „ty jsi učedník maguse Gelyna? Kdykoliv si myslím, že už nemůžeš být více domýšlivý, zas a znovu dokážeš překvapit," řekl a z jeho úst vyšel chvilkový pološílený smích. Přesně tentýž smích zachvátí člověka, když se jsou jeho představy o zdravém rozumu ostatních zbořeny.
„Rozumíš vůbec, o co žádáš, mutante? Tabut neproběhl už několik desítek let. Pouze hrstce těch nejlítostnějších zločinců se povedlo prokázat jím svou nevinu,“ promluvil k němu král.
„Vím, co je tabut. Vím také, že si můžu zvolit popravčího.“
Dívka při posledním slově zvedla překvapeně obočí. Jistota v Alexandarově hlase ji zarážela. Jakou výhodu viděl v tom, že si může vybrat čí rukou zemře? Co je tabut zač, že v tom, co ostatní považují za nemožné, on vidí příležitost?
„Nemysli si, že se tímhle něco mění,“ přistoupil k němu Frederik, „když tvůj soupeř nepřijme tvou výzvu, je na soudci, aby vybral náhradníka. Mám pravdu, vévodo?“
„Jak pravíte, výsosti. Jakožto jeho soudce, máte poté plné právo stanovit jakéhokoliv náhradníka.“
„Alexandare, o co tu jde?“ projevila dívka své obavy, „Co je tabut?“
„Zákon o tabutu pochází z dob prvního krále Draii. V boji na život a na smrt se utká zločinec s popravčím. Vítěz prokáže, že jeho krev byla nadřazenější a tedy si zaslouží být zproštěn všech zločinů. V případě této špinavé hříčky přírody,“ zamířil Antlon svůj zrak na Alexandara, „bychom jej nechali žít a zároveň by byl zproštěn obvinění z pokusu o vraždu krále.“
„Takže když vyhraje, necháte nás jít?“
Frederik, Frydrych i Antlon se na sebe podívaly a vyměnily si pobavené úsměvy: „Mutant nemá šanci tabut přežít.“
„Co to znamená pro mě?“
„Přeci smrt,“ pokrčil Frederik rameny.
Dívka chytila Alexandara za rameno a trhla s ním dopředu na Frederika. Princ se jejímu chabému pokusu o útok vyhnul. Dívka okamžitě využila mezery. Přeskočila Alexandara a vytrhla Frederikovi z ruky mágův opasek. Sklonila hlavu dolů, aby jí kapuce nespadla z hlavy. Než znovu zhodnotila situaci, udeřil ji strážný do hlavy obuškem s železným koncem.
„Ty huso, myslela sis, že odtud tak snadno utečeš? Mohl bych tě na místě zabít, ale za to, cos provedla, ti vymyslím lepší trest,“ sebral jí z ruky opasek a odhodil ho k Antlonovi na zem mimo její dosah, „ale nejdřív se podívám, co jsi zač-"
„Vyzývám tě, Frederiku!“ zakřičel na něj Alexandar, než princ stačil sundat dívce kapuci.
„Co jsi to řekl?“ otočil se k němu okamžitě princ.
„Vyzývám tě, Frederiku, jako svého-“
Než stačil dokončit větu, přiletěla mu facka: „To byla tvá poslední slova, ty špíno. Pro tentokrát jsi zvolil moudře, přijímám. Antlone, za jak dlouho připravíte tabut?“
„Je třeba sepsat řeč, připravit arénu, sstvat šlechtu-“
„Špatně jsem zvolil slova. Jak rychle dokážete přípravit tabut?“
Když Antlon pochopil, co princ skutečně myslel, ztěžka si povzdechl: „Pomineme-li tradice a oficiální průběh, můžeme uspořádat tabut na náměstí za tři hodiny.“
„Výborně. Odveďte tu věc i holku prozatím pryč. A tentokrát,“ postavil se před strážného tak blízko, až byl cítit jeho horký dech, „je nenechte utéct, nebo se tabutu zúčastníte vy.“
„R-Rozkaz, Vaše výsosti!“ zasalutoval roztřeseně muž a společně s královskou stráží opustil ložnici.
„Jsi si jistý, synu? Co když je to přesně to, co chtěl?“
„V tom případě,“ pohlédl na ležící opasek s pěti barevnými lavičkami, „mu jeho poslední přání rád splním.“