Utíkala jsem už dobrých dvacet minut v kuse. Fyzičku bych měla dobrou, nebýt dní co jsem strávila v cele. Nohy a ruce mne bolely ale já běžela dál. Město se proměnilo v pustinu, okolo jen louky, někdy pár osamělých stromů. Město jsem ztratila z dohledu před hodnou chvílí a lidé kteří se mě snažili najít byly ještě daleko ode mne. Konećně jsem zpolamila. Kdyż jsem ve spěchu opouštěla město, utíkala jsem na severovýchod. Těd jsem svou trasu trochu obrátila a vydala je na jihovýchod směrem k řece Kuřavce a Hackhamské pláně, které - jsem doufala - że mi poskutnou dočasné útočiště. Čekala mne ale ještě dlouhá cesta.

Z posledních sil jsem se dostala do stínu skupinky stromů. Neměla jsem vodu a všude okolo vypa vyprahlá zem, občas trsy suché trávy. Byla jsem velmi přispůsobivá, ale v takové oblasti jsem se ještě nikdy neocitla. Musím dál. Tím jsem si byla jistá.

Asi po pěti minutách odpočinku jsem se zase zvedla a teď už pomaleji pokračovala dál.

Najednou jsem to zaslechla. Mávání perutí se rozléhalo po zemi a ptáci jako černý mrak postupné přistávali okolo mne do suché trávy. Tmavá těla utvořila tornádo nad mou hlavou a jeho středem ke mě obrovskou rychlostí dolétl havran... on. Dosedl na mé rameno a mě po tváři sklouzly slzy štěstí. Už nejsem sama. Mám tu své bratry.

~~~

Měla jsem hodně času na přemýšlení. V posledních dnech se stalo hodně zajímavých věcí, musela jsem si v hlavě udělat pořádek. Ale měla jsem tady Wettera. Seděl mi na rameni a hebkými pery mě hladil po tváři. S mým tichým společníkem jsem si rozuměla i beze slov. Wetter. To bylo mé první slovo. Vlastně nevím proč, ale byla jsem vždy dost tiché stvoření. Řeči jsem se naučila jen od vesničanů kteří okolo mne procházeli bez povšimnutí. Neměla jsem rodinu. Nikdo si mě nevšiml. Byla jsem nic. Ale měla jsem přítele. Toho jediného který mi rozuměl - on mně a já jemu. Byli jsme spojené duše, on chrání mně já jeho. Můj černý havran.

Propojení. Rovnováha. Stín. To bylo to co jsem znala.