To je konec. To bylo to jediné co jsem věděla. Opět sem seděla ve vězení a počítala poslední hodiny života které mi zbývaly. Chlad se táhl celou místností a mé smysly byly rozostřené. Umírala jsem ještě před popravou. Slyšela jsem ûdery kladiv, kterými dělníci tam někde na nádvoří hradu připravovaly šibenici. Vsadila bych se že sluhové už nosily pokrmy na velkou hostinu a kuchaři měli také na pilno s hovězímy kýtami a pečenými zajíci.
Má hlava se snažila vymyslet poslední plán, ale tělo už to dopředu vzdalo. Doslova jsem čekala na smrt. Ale pak mne něco napadlo. Sama se odtud nedostanu. Buď mne zachrání oni nebo zemře pravda. A s touto myšlenkou jsem se ponořila do neklidného spánku.

~~~

Několik vojáků na příkaz jejich velitele sešli do sklepení. Chvíli se prodírali studenými uličkami mezi mříżemi aż narazili na správnou celu. Mladá dívka choulící se v rohu ziše oddechovala a třásla se zimou. Probudil ji aż klíč chrastící v kovovém zámku. Dveře se z vrzáním otevřely a muž přešel k dívce. Dalším klíčem ji osvobodil z pout a silnými pażemi zvedl na nohy.

Slabá dívka teď stála tváří v tvář katovi. Za zády svázané ruce, na nohou okovy. Na šibenici. Kat ji pokynul a ona i přes strach hrdě vykročila k oprátce. Ten kus provazu ji bude osudný. Teď nebo nikdy. Jestli se neukáží za nedlouho bude povšem...

~~~

Vzduchem se nesly podivné zvuky. Na zem dopadlo pár černých per. Nad nádvořím se prohnalo hejno havranů. Přišli si pro ni. Znovu.

~~~

Do žil mi vstoupila nová naděje. Teď už odhodlaně jsem se podívala do očí katovi, a nohou ho kopla do břicha až spadl z tribuny do hlediště. Vystrašení diváci se rozestoupili a kat dopadl na tvrdou zem. Utíkala jsem s tribuny ale do cesty se mi postavil muż s nožem v ruce. Automaticky se mi vybavil výcvik a kolenem jsem ho přštila mezi nohy. Zaskučel bolestí a jeho nůž s cinknutím přistál na zemi. I se svázanýma rukama jsem jeho zbraň zvedla a utíkala dál. S okovy na nohou to moc rychle nešlo a pár naštvaných vesničanů a vojáků mne pomalu dohánělo. Nożem v rukou jsem se snažila přeřezat svá pouta a s velkým úsilím se mi to povedlo. Ruce jsem měla volné a při běhu si ještě třela otlačené zápěstí. Jeden voják byl jiż nebezpečně blízko, a tak jsem využila své zbraně a i při běhu jsem za svá záda vypustila rotující nůž. Podle zaskučení jsem poznala że dosáhl svého cíle.
Vběhla jsem za křoví z jedné z postranních uliček. O pár sekund později tudy proběhlo i několik naštvaných vojáhů bažících po mé krvi. Ale nezahlédli mne, a dál se řítili z kopce jako rozlícený dav. Přesunula jsem se na svá pouta na nohou. S hrůzou jsem zjistila že jsou na klíč a marně se z nich snařila nohy vyvléci. Najednou jsem strnula, když se za mnou ozval hlas. „Ahoj, kdo jsi? " obrátila jsem se na malou dívku v roztrhaných šatech a spojkou ve vlasech. Sponkou. „Ahoj, prosím půjčila bys mi ji? " zeptala jsem se a ukázala na sponku držící pramínek vlasů té dívky. „Proč? " zeptala se mně. „Neboj, vrátim ti jí. " dál už jsem se zeptala a vzala si jí. Roztáhla jsem ji a jednu část zasunul a do okovů. Chvíli jsem jí točila aż se ozvalo tiché "cvak". Pouta povolila. A já malé dívence vrátila sponu. „Díky. Jak se jmenuješ? " chvilku váhala a pak mi zdráhavě řekla. „Bety. " usmála jsem se na ni a do ručky jí vtiskla stříbrňák. „Díky Bety. " holčička se chvíli nevěřícně dívala na minci, ale když se chtěla podívat zpět na paní, která ji tak obdarovala, ulička již byla prázdná.