Byla půlnoc. Probudila jsem se ze slabého spánku a jediné co cítila byla tržná rána na spánku. Už přesně nevím jak se to stalo, ale nejspíše jsem to schytala od jednoho z vojáků. Uvědomila jsem si že kromě bolesti hlavy mám stuhlé celé tělo. Seděla jsem na studené, vlhké zemi, a světlo sem prosvítalo jen jednou škvírou s mřížemi. Byla mi zima. Ruce jsem měla připevněné řetězy, jejichš konce byly připevněné ke stěně hodně vysoko nade mnou. Okolo nohou jsem měla také okovy. Byla jsem slabá, zmrzlá a bolelo mne snad vše na těle. Cítila jsem se jako mrtvá. Pomalu mne opouštěly síly a já upadla do bezvědomí...

~~~

Černý hřebec se vzpíral pod provazy které mu svíraly hlavu. Tři vojáci se ho snažili udržet na uzdě a odvést ho do ohrady. Té zlodějce zajmuli dohromady dvanáct koní, tenhle jediný však pořád vzdoroval. Byl mohutný a silný. Nechtěl se podřídit a jako beránek se nechat vést pryč. Nechtěl ji znovu opustit. Je tu pro ni a ona ho potřebuje. Ona ho bude potřebovat. S touto myšlenkou se vraník postavil na zadní, což jeden z vojáků nečekal a provaz mu vyklouzl z rukou. Kůň se otočil zadními nohami k druhému pánovi, a vykopnutím ho srazil k zemi. Pak uż se jen obrátil a utíkal do tmy. Mezitím se provazu pustil i poslední muž, a za černým stínem v hloubce lesa jen něco zanadával. Uż neměli šanci ho chytit.

~~~

Druhý den, ráno

„Přiveďte ji. " oznámil hlas přicházející z královského trůnu. Král tam seděl a radil se se svými rádci. Kdyż ale vstoupilo několik mužů se zajatcem, snažícího se vzpírat s posledních sil, zvedl se, narovnal si malou zlatou korunu a udělal k dívce pár kroků. Vojáci, drżící zajatce ji podlomily kolena, a sklonili hlavu i přes její odpor. Černé kadeře jí splývaly po obličeji a zahalovaly tvář skroucenou v zlostné grimase. „Jakpak si se vyspala? " zeptal se král jakoby mu na ní nějak záleželo. Ani nečekal na odpověď a mluvil dál, teď směrem k davu lidí, kteří se v síni schromáždili. „Vážení občané, " zvuk se s ozvěnou nesl velkou místností. „ sešli jsme se tady, abychom odsoudili tuto dívku " přitom na mě pohrdavě ukazoval prstem „ za krádež a napadení královských dcer, pohrdání jimi a zesměšnění. A také za vraždu několika nevinných občanů. " král se pokusil slovo nevinných velmi zdůraznit a povedlo se mu to. V davu to zašumělo a pár hlav začalo na souhlas kývat. „ Jak bychom ji měli potrestat?!? " zeptal se král. Lidé se na sebe dívali a pár jich zvedlo ruce. Král je rukou vybídl. Vysoký pán s hnědými krátkými vlasy a vousy na bradě se napřímil a zdráhavě přednesl svůj návrh. „Popravit. " spíše se to zeptal, než oznámil. Král zamyšleně pokýval hlavou a obrátil se na své rádce. Bylo vidět, že to vše má stejně uż dopředu vymyšlené a tohle je jen hra. Ale lidé si mysleli že mu opravdu záleží na jejich rozhodnutích. „Hmm... " zauvažoval na oko král. „Poprava... Dobrý nápad. " obrátil se na mě „ Tak třeba zítra. Popravíme tě ve čtyři hodiny večer. A ať se lidé nasytí pitím na počest úmrtí obávané osoby. " někteří lidé v davu zajásaly a vojáci se na povel krále i se mnou opět rozešly do cely. To bylo poprvé co mne zalil strach...