O dva dny později

Ucítila jsem další škubnutí provazu. Hned potom následovalo „Dělej! " od jednoho z vojáků. Dál jsem se svázanýma rukama - a beze zbraní - klopítala za ryzákem v jehoš sedle se držel pán, jeho jméno jsem už stihla vypozorovat. Muži kteří byli již unavení nebo se ptali "kdy tam budeme" své otázky vždy pokládali na tohoto muže - Sira Thomase. Asi si ho všichni vážili, když ho oslovovali "Sire".

Už jsem z dálky zpozorovala hrad, který přinesl vojákům úsměv do tváře, při představované hostině na počest konečně zajmutého zloděje - mě. Po asi deseti minutách jsem se ocitla u hlavní padací brány kterou několik mužů s klasitým vrzáním starých řetězů spouštělo, aby mohl Sir Thomas, zajatec, hraničáři a vojáci projet na malé nádvoří hradu Caraway.

Vklopýtala jsem dovnitř, kde se na mne nahrnulo spoustu dalších mužů a s popichováním, že už jsem se dlouho nemohla schovávat a jiné kecy mne zavedly před krále. Kdybych neměla na rukou pouta, snažila bych se utéct. Ale věděla jsem že z téhle situace už se nedostanu. Dlouho jsem se schovávala v tom stavení po mé kamarádce. Byla to rozená Araluenka, a její chatu mi odkázala. A tak jsem se mohla z hibernie konečně přestěhovat s mými skromnými věcmi někam, kde po mne nepátrali. Scharlot se však podivně stratila. Několik let js s ní byla v její chatě, ona mne naučila vše. Jak být hraničářem a lovit si potravu, bojovat. Díky ní jsem přežila. Bývala to hraničářka, a trénovala ostatním hraničářům koně. I v tom řemesle mne vyučila. Ale pak... Záhadné zmizení... Smrt... Takhle nějak to popisovali všichni ostatní. Lidé kteří věděli że jsem s ní bydlela, byli přesvědčení že to mám na svědomí já. Ale opak byl pravdou. "Nájemný vrah" ke mě sedělo. Ale nikdy, nikdy bych nezabila jediného přítele kterého jsem mněla...
Nedlouho potom co Sharlot zmizela, mne ale našli. A to, co královské dcery vezly byla poslední najeděje jak být volná - jak přežít. Ale pořád jsem věřila. Možná že naděje už nebyla, já jsem věřila. Jako celý můj život. Věřila jsem jim. Věřila jsem těm kdo mi zachránili život. Věřila jsem...

Muži mně srazily na kolena před krále hradu. Podíval se na mne a jakoby přemýšlel. Já i všichni ostatní jsem však věděla co řekne. Nejspíše si chtěl jen užít ten pocit výhry. A pak konečně přerušil to ticho a promluvil. „Věru nevím jak tě oslovit... " snažil si ten okamžik vychutnat. „... Jakpak se jmenuješ? " zeptal se a ve mně začala vřít zlost. Král jakoby se naštval że se mu nechci představit řekl :„ Ty neumíš mluvi-" než to stihl dopovědět, skočila jsem mu do toho „ Já-nemám jméno. " král asi nečekal takouvouhle upřímnou odpověď a trochu znejistěl. Před svými rádci to však nedal znát a pokračoval. „Já to vím. " řekl a výherně se mi podíval do tváře. Já se ani nehnula a upřela své černé oči k těm jeho. Měla jsem zvláštní schopnost, takový šestý smysl - vidět jaký člověk doopravdy je. A tohle nebyl správný člověk. Auž vůbec ne správný král. „Zítra půjdeš před soud " řekl s očividným výsměškem ve tváři. „Do vězení s ní, a pokud zítra nepromluví, " obrátil ke mě zrak „ pobude si pěkných pár dní v mučírně. " na to se vojáci zvedli, a vlekli mne studenými chodbami hradu pryč...