Po dvou hodinách cesty s krátkými přestávkami pro ne tak vytrvalé koně jsem se dostala domů. Tam, kde les řídnul a přecházel v zelenou louku, stála chaloupka o dvou místnostech s přístřeškem po levé straně. Od přístřešku s naskládaným dřevem vedla velká ohrada, ve které se popásali koně různých barev a velikostí. Shlukovali se v malých skupinách a společně odháněli hmyz. Nozdry se jim pravidelně rozšiřovali, jak oddychovali a odpočívali.

Vrátilanjsem se pro svého vraníka. Jeho černá srst se na slunci leskla, a mohutné svaly se mu při každém kroku vzdouvaly a ukazovaly jeho sílu. Tak moc mi chyběl.

Hřebec se mi nosem lehce otřel o rameno a já ho nazpátek podrbala za ušima. Větřík si pohrával s jeho tmavou hřívou, a mě vháněl černé kudrny do tváře. Usmívala jsem se.

„Ani nevíš jak jsi mi chyběl Matagi. “

Hřebec tiše zaržál a vyfoukl mi teplý vzduch do tváře. Ptačí hvízdání a slabý vítr naplnil vzduch, a hluboko z hvozdu se ozývalo šumění lesa. Pohladila jsem svého koně po krku a užívala si každý dotek, který mu jemně sjel po černé srsti.

~~~

„Hoho! “ vykřikla jsem k flekatému koni, který se vzpíral pod lanem svazujícím mu hlavu. Bělma se mu leskla jak se snažil vyvléci se z ohlávky, vzpírat se nebo běhat okolo mne.

„Klid... “ uklidňovala jsem ho, a lehce jsem přitáhla lano, které měl připnuté k hlavě. Kůň si stoupl na zadní, vystrašeně zařechtal a pak se tryskem rozběhl podél kruhovité ohrady ve které jsme stáli. Jemně jsem ho opět přitáhla, on zpomalil a otočil se ke mě. Hruď se mu vyděšeně třásla, jak rychle oddechoval. Napnuté svaly mu jezdily po hřbetě a přední kopyta zaražená do země se chvěla. Klekla jsem si a povolila lano.

„Ššš... Neboj se. “ utišovala jsem koně a lehce si přisedla na paty. Lano jsem pomalu položila na zem a levou rukou se opřela o písek. Hlavu jsem sklonila k zemi a druhou ruku pomalu natáhla ke koni. Cítila jsem že se trochu uklidnil a uvolnil, po pár sekundách čekání se čumákem lehce přiblížil k mé ruce. Otočila jsem dlaň směrem nahoru a odhalila kostku cukru. Koník trochu zaváhal, ale poté se přiblížil a jemně do pysků uchopil sladkost. Pak se opět vzdálil a já vztala. Pomalu jsem k němu došla, pohladila ho po krku a odešla mu lano od ohlávky.

„Šikovnej... “ usmála jsem se a poplácalaho po zádech. Kůň se lehce zachvěl a otočil ke mě hlavu. Kopytem zaryl do země a já z kapsy vytáhla další kostku cukru. „Ale víc už nedostaneš. “ lehce jsem ho pokárala a vyvedla z kruhové ohrady.

Když hřebeček vběhl na pastvinu k ostatním koním, usmála jsem se a přehodila jeho koženou ohlávku přes jedno z prken. Pozorovala jsem hříbata, která poskakovala vedle svých matek a přemýšlela. Vítr mi vál okolo uší a obloha se pomalu zatahovala.

Šla jsem pomalu do chatky. Lehké dřevěné dveře se pohupovaly ve větru, a já si nanosila vodu a udělala misku kávy. Chvíki jsem šmátrala v poličkách, než jsem našla malou krabičku z cukrem, který jsem draze koupila na trhu. Ale mě i koním chutnal, a čas od času jsem si ho tedy mohla dovolit. Odjela jsem teprve před pár dny, takže bylo vše nezaprášené a na svém místě. Chvíli jsem si užívala teplé pití a pak šla něco dělat.

Prošla jsem velkou místností tvořenou malým kuchyňským koutem s pečivem a trochu kořením v malých nádobách, a vylezla po žebříku nacházejícího se uprostřed domu. Na malé polopůdě jsem si zařídila postel vystlanou slámou a dřevěný stolek s pár mými osobními věcmi. Hodila jsem si tam batoh, ukradenou krabičku pečlivě schovala do sena a opět jsem slezla dolů.

Zamířila jsem do malé sedlovny, která se ukrývala za dveřmi hned vedle kuchyně. Bylo tam několik háků s uzdami a uzdečkami, potom také asi osm tmavých sedel se jmény koní, kterým vybavení patřilo. Spoustu stojanů však bylo volných, nad čím jsem se musela smutně pousmát. Bývaly i lepší časy. Sehnula jsem se pod poličku a nabrala několik kbelíků ovsa. Odnesla jsem je k pastvině a rozsypala po zemi. Když to spatřilo několik koní, ihned se tam cvalem rozběhlo a chvíli po prudkém zastavení už spokojeně chroupali svou porci.

Měla jsem své koně ráda, a stejně ráda jsem si je prohlížela. Cítila jsem se mezi nimi doma. Několik jsem jich tu měla dlouho, nejnovější mi přijel asi před pěti měsíci. Od někud... Asi... Z Celtiky? Už jsem si nebyla jistá. Tenhle koník byl malý hnědáček s roztomilé chundelatou hřívou. Zatím jsem na něj volala Buschy. Měl ale sílu chpadnokrevníka, vždy jsem s ním chodila do lesa na dříví. Bohuzel byl i na hraničáře malý, a než bych ho prodala, radši zůstal u mne. Na potravu byl celkem nenáročný a tak mi v tom nic nebránilo. Třeba někdy potkám dítě, kterému by se líbil.

Dívala jsem se do paprsků slunce a hladila své koně po krcích. Ale něco mi přišlo jiné. Ptáci zpívali tišeji než obvykle, brouci přestali švitořit. Pod hlubokou kapucou mi kmitaly oči ale nic nezahlédly. Já jsem si však byla jistá, že se ve stínech lesa ukrývají minimálně čtyři osoby.

Zabouchla jsem za sebou dveře. Našli mě. Rychle jsem zamkla a dveře zabezpečila židlí. Vyběhla jsem nahoru na půdu a sezbírala si pár věcí. Oči mi padly na krabičku, a já rychle vybrala její obsah.  Slyšela jsem že se snaží vylomit dveře. Měla jsem jen pár sekund.

~~~

Ten muž stojící před mou chatou chvíli váhal, ale pak se odvážil zaklepat. Čekala jsem. Prostor mezi námi dělili jen slabé dveře.  „Dobrý den, otevřete prosím. “ slyšela jsem zpoza dveří.

Uchcechtla jsem se. „Tuhle hru hrát nebudu. “ 

„Mě to taky nebaví. Takže otevřeš nám? Černá? “

Úsměv mi ztuhl na tváří a já rychlostí světla přiskočila ke dveřím. „Takhle mi neříkej Aidene. “ zasyčela jsem a věřila že muž na druhé straně trochu ucouvl. Chvíli bylo ticho.

„Jsi obklíčená zlato. Vzdej to. “ zasyčel nazpátek a výhružně zabodl do mých dveří dýku. Její lesklé ostří projelo dřevem a vykouklo na mé straně.

„Nikdy. “