Stál tam. Vyděšený a sám. Před ním se vítězně usmíval voják s černým šátkem na tváři. Meč, čistý a lesklý, držel Samovi pod bradou. Něco říkal. Sam na něj se slzami v očích hleděl. Byly to sekundy. Sahala jsem na záda pro luk. Nebyla jsem dost rychlá. Ne, to nemůže být pravda. Rozběhla jsem se. „Ne! “. Bylo pozdě. Voják se naposledy usmál a já zavřela oči. Křik. Krev, která vystříkla a smáčela mi obličej. Poslední pohled na vojáka, který se mi podíval do černých očí. Kývl hlavou. Doběhla jsem k bezvládnému tělu kluka, který ležel na ledových kamenech. Z jeho hrdla se linula krev, teplá a zoufale dokazující to, čemu jsem nechtěla věřit. Ne, to se nemohlo stát. Druhý přítel, o kterého jsem přišla. Vzala jsem Sama pod hlavou a druhou rukou přikryla ránu ze které tekla krev. Pohladila jsem ho po vlasech, slepených potem. Přitiskla jsem si jeho tvář ke tělu. Slzy mi stékaly po tvářích a na dlažbě se mísily s krví. Samovo náhrdelník mu zklouzl z krku a dopadl na kameny. Zlatý vzor, mezi kapkami krve. Začalo pršet. Na mou pláštěnku dopadal studený déšť a mě se zima dostávala k tělu. Nepřátele unikly. Ty, které jsem nezabila, teď byli na cestě do dalších vesnic. Nemohla jsem nic dělat, nechtěla jsem nic dělat.

Někdo mne chytl za rameno. Cukla jsem sebou, ale dál svírala v rukou mrtvé tělo mého malého přítele. Ten člověk mne strhl dozadu, dal mi ruku okolo krku a zkroutil mi ruku za zády. Donutil mne stoupnout si, a já si všimla že není sám. Přede mnou teď stáli další muži. Všichni mladí, asi ve stejném věku jako já, možná trochu starší. Úplně vepředu, mezi prvními stál ten zajatec. Měl obyčejnou hnědou kazajku, promočenou vodou, vysoké jezdecké boty a bílé kalhoty. Ostatní byli oblečeni lépe, všichni v přilehlých hnědých kalhotách i košilích, okolo pasu tmavé kožené pásky a meče. Nevnímala jsem co se děje, ani co říkají. Sam byl mrtvý. Zavřela jsem oči a cítila kapky deště. Brzy jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se na měkké posteli. Bylo tady kupodivu teplo, i přesto že jsem si po chvíli uvědomila že opět sedím v cele. K sakru. Byla to zvláštní místnost, nenacházela se ani v podzemí, ani ve vysoké věži. Přesto mne obklopovaly mříže. Rozhlédla jsem se. Dveře byli naproti mne za mřížemi, velké okno polozakryté závěsy mířilo do krajiny a odhalovalo louky a hory na vzdáleném obzoru. Cítila jsem slaný pach moře. Takovou krajinu jsem neznala, vždy jsem se pohybovala ve vnitrozemí.

Rozhlédla jsem se po cele. Na to, že jsem tu doslova zamčená je to luxusnější než to bývalo u mě doma. Velká pohodlná postel na které jsem se probudila byla povlečená oranžovými prostěradli a měkkými polštáři. Na protější stěně byl malý stolek a dvě židle, na něm mísa s jablky. Přešla jsem k mřížím. Byly černé, nové, pevné, po straně s malými dveřmi, které byly samozřejmě zamčené. Nevybavovala jsem si co se stalo. Sedla jsem si na jednu židli a vyhlédla z okna. V oblacích, tam kde se střídala bílá oblaka s modrou oblohou, se v proudech větru vznášel luňák. Volný, svobodný, šťastný. Vzpoměla jsem si na Sama. Na jeho nevinný dětský smích, hluboké oči, a na to obětí, které mi tenkrát v dešti věnoval. I na krev, která mu zkapávala z hrdla. Po tvářích se mi rozlily slzy. Z myšlenek mne vytrhlo až otevření dveří. Lekla jsem se, převrhla se i se židlí na prkenou podlahu a rychle se zvedla a skrčila za postelí. Pána který vztoupil jsem poznala. Vysoké jezdecké boty, kazajka i volné kalhoty. Bezstarostným krokem přešel k cele, chytil se tlustých kovových mříží a podíval se na mě. „Ahoj. Jak se jmenuješ? “ začal mile a upřel pohled za mojí postel.

„Proč se na to všichni ptají? “ zeptala jsem se ho s jasným náznakem odporu vůči odpovědi. Navzájem jsme se propalovali pohledem. Já, arogantní a nepřátelská vůči muži o kterém jsem nic nevěděla, a on, mladík který mi z nějakého důvodu nechtěl ublížit.

„Poslyš. Já tu nejsem od toho abych tě soudil, ale abych ti pomohl. Asi jsi zmatená ze všeho co se stalo, ale myslím že po včerejšku bys měla znát odpovědi. “ řekl a pustil ruce z mříží.

Podívala jsem se na něj, ale to co řekl mne rozhodilo. Pomalu jsem vstala ze země a opřela se o stěnu co nejdál od něj. Byla jsem ochotná poslouchat, jelikož mne opravdu zajímalo co se stalo. Protože jsem byla odhodlaná se pomstít. Tomu muži s černým šátkem, všem, kteří se podíleli na smrti mého přítele.

Ten mladík si odkašlal. „Dobře. Začnu tím, že se jmenuji Jake. Jak mám říkat tobě? “

„Jolien. “ řekla jsem první co mě napadlo z vážnou tváří.

„Fajn, Jolien. Teď se nacházíme na hradě, který není zakreslený v mapách. Patří mě a mím přátelům. Říkáme mu tady Kestrel, Poštolka. “ podíval se na mě, jestli všemu rozumím a já kývla hlavou s pohledem zaraženým do země.

„Jsme tajná organizace, pátrají po máš vojáci i hraničáři. Víš kdo jsou, ne? “ zeptal se. Očividně byla moje identita neznámá. To bylo dobře. Kývla jsem hlavou a rukou ho vyzvala ať pokračuje.

„Lidé nám říkají Poštolky, oficiální název zatím nemáme. Naším znakem je pták ve zlatém kruhu, na bílém poli, možná jsi ho už někde viděla,“ pokračoval, a já zapátrala v paměti. Byl mi známý, ale jen z vyprávění. Nikdo o této organizaci nic pořádného nevěděl, a tak jsem toho ptáka na bílém poli nikdy nebrala jako něco podstatného.

„A určitě sis všimla těch černých bojovníků...“ odmlčel se. „To jsou Suda Arbaro. Bojovníci, kteří přijíždějí z dalekého jihu, nikdo neví odkud a napadají vesnice. Vypalují domy, zabíjejí děti.“ zarazil se. Velmi dobře si pamatoval na kluka, kterého jsem včera svírala v náručí. „To asi víš...“ S těmi slovy sáhnul si do kapsy u kalhot a vytáhl Samův zlatý náhrdelník. Prstem přejel po jeho vzoru. Byl to kruh, kterým se proplétal had. „Myslím, že tohle je teď tvoje. “ řekl tišeji a prostrčil náhrdelník mřížemi.

Slzy mi stékali po tvářích, jakoby mi ani nepatřili a já pomalu přešla k Jakeovi a vzala do dlaně zlatý náhrdelník. Byl čistý, asi stopa po krvi.

„Snažíme se těm lidem pomáhat, stopujeme Sudy a zjišťujeme co se dá. Ale oni po nás pátrají také, včetně hraničářů, ke kterým již pomalu ztrácíme důvěru. Já sám jsem byl kdysi jedním ze sboru. Jenže do jejich řad se přestali dostávat čestní lidé. Někdo utekl, jiný zradil. Podstatné je zachránit nevinné. Viděl jsem jak si včera zabila několik vojáků skoro s rukou za zády. Pokud budeš chtít, přál bych si tě v našich řadách. “ dokončil svůj projev. Přemýšlela jsem. Bylo to všechno hrozně rychlé. Ještě asi včera jsem se Samem seděla v lese a hleděla do plamenů, dnes byl můj život úplně jiný.

„Musím si to promyslet. “ řekla jsem po krátké odmlce a otočila se i Jakeovi zády.

„Rozumím. “ řekl. Pak jsem už slyšela jen klapnutí dveří.