Z trhů jsme odcházeli s veselími tvářemi a hnědou klisnou. Sienna klusala vedle Sama který na ní rodostně hleděl a cuchal jí hřívu. Kobylka pohazovala hlavou a žďuchala chlapce do ramenou. A tak jsme putovali dál.

...

Oheň už dohořel a Sam oddechoval pod dekou pár metrů ode mne. Poslední kusy dřeva v provizorním ohništi ještě trochu hžnuly, ale už nedělaly praskavé zvuky.  Hodila jsem do ohniště několik hrstí písku a suché hlíny a popel rozprášila po okolí. Bylo ještě poledne, odhaduji a okolo vál jen jemný vítr. Obloha byla šedivá a zatažená, přesto to nevypadalo na déšť. Srovnala jsem si věci v malém batohu a luk přehodila spolu s toulcem přes záda. Jemným zatřesením za rameno jsem malého kluka probudila a přešla ke stromu s hnědou klisnou. Sam se zbalil docela rychle, já zametla stopy po naší přítomnosti a pak odvázala Siennu. Samovi jsem pomohla vyšplhat se jí na záda a okolo krku jsem jí přehodila volné lano, za které se mohl kluk přidržovat. Opustili jsme tábor a vydali se znovu na cestu. Nebyla jsem si úplně jistá že vím kam jdu. Procházeli jsme lesy, míjeli louky a vyhýbali se lidským obydlím. Wetter na mě dohlížel z výšky oblaků, ale nepřiblížil se. Vedla jsem klisničku, která neprostestovala a Sam na jejím hřbetě pomalu usínal.

Uplynulo několik dní, a já toho kluka začala poznávat víc. Nevadilo mi, že se mnou putuje, a divoká jsem se sama sobě. Byl tichý, stejně jako já, a postaral se o sebe sám. Vojáky jsme naštěstí nepotkaly, i tak jsem ale měla oči na stopkách.

Bylo brzké ráno, Sam ještě spal a já šla na obhlídku. Sienna se pásla na nedaleké mýtině a les tiše ševelil. Procházela jsem okolo stromů až jsem se dostala na okraj lesa. Pod námi se v ranním slunci skrývala malá vesnice, obklopená pastvinami s dobytkem. Hlavní cesta se táhla podél lesa, a její druhý konec se ztrácel za horizontem, mezi skalami. Občané se míhali uličkami, na malém náměstí byly zrovna trhy. Vše se v paprscích ztrácelo, a klid a ticho přerušoval jen tichý potůček tekoucí vesnicí. Vylezla jsem na strom a uvelebila se na rozeklané větvi. Nůž jsem si nechala v ruce a pozorovala klidnou vesnici.

Byla to třeba hodina, co jsem seděla na stromě. Vítr si hrál s mými vlasy a vháněl mi černé prameny do obličeje. Vesnicí se rozezněl zvláštní šum. Lidé začali ustrašeně zavírat obchody a zamykali se v domcích. Pak jsem se taky uviděla. Kus ode mne, několik metrů, se táhla prašná cesta. Zpoza rohu, tam kde jsem viděla poslední stromy se v prachu začali linout vysoké postavy na koních. Nehnutě jsem seděla na stromě, zelená pláštěnka okolo mého těla mne maskovala a splývala s listím. Postavy v brnění a černých uniformách klusem projížděli okolo mne, stříbrné helmice se jim leskly ve slunci. První na mohutném černém koni, nejspíše velitel, měl přes tvář omotaný hedvábný šátek, černý, se stříbrným lemováním a jinými odznak. Uprostřed šátku, stejně jako na hrudi se skvěl stříbrný štír ve zlatém kruhu. Nějaký zvláštní znak, který nikdy neviděla. Ostatní muži byli určitě také vojáci, u pasů se jim pohupovaly jednoruční meče a cinkaly o kovem zdobená sedla. Všechna výbava, brnění i zvířata byla buď šedá, stříbrná nebo černá. V předu zástupu jsem napočítala asi půl tuctu jezdců, za nimi v řadách následovali pěšáci. Asi další tucet vojáků. Na konci byli poslední tři jezdci na koních, ten poslední měl přes sedlo přehozeného ještě dalšího člověka, omráčeného, podle všeho zajatce. Skupina mířila k vesnici. Pořád jsem nechápala proč jich je tolik, jen na pár malých domků. Ale pak jsem pochopila, jen co překročili brány a ztratily se v uličkách mezi domy. Tohle nebyla pořádková četa, tohle byli nepřátelé.

Vběhla jsem do vesnice. Z pravé strany se od domů řinul šedivý kouř, jedna z chalup hořela červenými plameny. Pár vesničanů se požár marně snažilo uhasit, oheň už začal přeskakovat že stěny na stěnu. Brzy chytnou i další chalupy. Děti a matky se ukrývali ve svých domovech, zavírali okna i dveře, avšak černí bojovníci je snadno vyvracely. Nedívali se jestli je to stařec nebo dítě. Jejich meče se barvily do ruda a ulicí se nesl kovový pach krve. Z uličky přede mnou vyskočil jezdec na černém koni, napřáhl se mečem a chtěl po mě seknout. Skrčila jsem se a zapíchla mu nůž do stehna. Zaskučel bolestí a po pár metrech spadl z koně. Rozběhla jsem se pryč, k domku ve kterém se choulila žena s malým chlapcem v nátučí. Dva vojáci se k nim začli dobývat, rozbili okno a teď chtěli skočit dovnitř a zabít je. Nestihla bych přijít včas, a tak jsem jen sejmula ze zad luk, vložila šíp do tětivy a během dvou sekund už nalezl svůj cíl. Zelenobílá letka koukala z boku muži v černém brnění, který chtěl proskočit oknem. Tomu druhému šíp brzy koukal z krku. Doběhla jsem k domu, nakoukla rozbitým oknem dovnitř a na zaraženou ženu zakřičela: „Utíkejte! “. Nestihla jsem se skoro ani otočit a za mými zády se objevil další nepřítel. Vytáhla jsem si z pouzdra zakrvácený saxon, vyhnula se mužově meči, otočila se a dostala se muži za záda. Ten byl ale také mrštný, a tak se znovu ohnal mečem, tentokrát po mém hrdle. Stihla jsem se ale skrčit, a tak síla úderu vyvedla muže z rovnováhy a já ho jednou ranou poslala k zemi.

Zpoza uličky mezi malým domkem a bývalou hospodou jsem uslyšela výkřik. Vložila jsem šíp do tětivy a luk si jednou rukou přidržela. Doběhla jsem k místu odkud se před chvílí ozval sten a spatřila jezdce, který se zkrvavenou čepelí mířil na krk mladé dívky. Vyslala jsem šíp, který ale minul svůj cíl, jelikož se v tu chvíli jezdcův kůň vzepjal. Ostří projelo masem vyděšeného zvířete a z jeho rány na prsou se vyřinula krev. Voják neudržel rovnováhu a zřítil se ze sedla. Brzy bylo po všem, polekaný hřebec svému jezdci rozdrtil žebra kopytem a poté se rozběhl po kamené dlažbě pryč. Dívka s očima vyděšeně rozevřenýma sledovala mrtvého vojáka před ní. Pak se podívala na mne, a já v jejím pohledu uviděla upřímný vděk. Brzy se ale ztratila v těžkých dřevěných dveřích.

Vyšla jsem zpět na náměstíčko. Převrácené stánky z ovocem a zeleninou, která se válela všude kolem, ležely na studené zemi a barevné vlaječky které nedávno zdobily jejich okraje byly nasáklé čerstvou krví. Požár se rychle šířil, a teď už pohltil většinu domů na pravé straně vesnice. Lidé utíkali do všech stran a zbylí vojáci je pronásledovali. Pak jsem z plamenů zahlédla utíkajícího muže. Na rukou měl provazová pouta, přes čelo se mu táhla zkrvavěná rána. Byl to ten zajatec, kterého vezl poslední jezdec. Rychle si mě změřil pohledem a pak se rozběhl pryč. Na nic jsem nečekala a také se vydala pryč od plamenů, které hladově hltaly dřevěné stěny a stropy. Vesnicí se nesl křik raněných a kopyta klapající po zvlhlých kamenech. Mířila jsem k jedné z chatek, u které zápasil vesničan s vojákem, když v tu chvíli jakoby se pro mne vše zpomalilo. Slyšela jsem jak mi buší srdce. Praskání plamenů za mnou, a domy které se řítily k zemi jako domečky z karet. Ale uprostřed toho všeho dětský hlásek. Křik. Který mohl vydávat jen malý, vyděšený Sam, stojící u hlavní brány.