Dlouhé hodiny v ateliéru bez jakéhokoli pojmu o čase, kdy se pouze má ruka míhala nad plátnem a štětec vytvářel obraz.

Byl jiný, než všechny ostatní, konkrétní portrét. Tvář chlapce, který toho věděl o tolik víc než já a žádal o pomoc, přestože už pro něj bylo pozdě. Příliš pozdě, než aby dokázal uchopit nabízenou ruku, pokud bych nebyl zbabělý.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Jak moc to pro mě znamenalo, moci zachytit ten pohled v jeho očích. Moci pohlédnout smrti do tváře, aniž by mi bylo ublíženo. Záviděl jsem mu, protože on už se nebál. Beze strachu kráčel vstříc temným spárům, zatímco rty mu zdobil falešný úsměv. K nerozeznání od těch, které kdysi rozdával na všechny strany. To jen oči zůstávaly prázdné. Příliš osamělé a smutné.

Klouby zaprotestovaly, když jsem se zvedl, abych mohl přenést jeden z hotových na jiné místo. Ten obraz byl jen shlukem čehosi, co nikdo nedokázal správně interpretovat, pokud bych jim nevysvětlil svůj pohled na věc.

To na tom bylo tolik krásné. Všichni mi záviděli, že vidím, co tam je, stejně jasně, jako jsem to dokázal interpretovat do několika slov.

Ale co pro mě ta slova znamenala? Pro ně to bylo pouhé seskupení písmen, takřka náhodné. V mém případě však obsahovalo každé jedno příběh, jenž jsem napsal barvami.

Závist hlodala kdysi i mé útroby. S posvátnou úctou a myšlenkou na to, že jednou chci být stejný, jsem jako chlapec hledíval na nádherné obrazy vystavené v galerii. Dotýkal jsem se všeho, čeho jsem směl, abych poznal strukturu barvy, abych si vryl do paměti, jak to je správně.

Teprve mnohem později ta závist přerostla v něco silnějšího. Přeskupila se v pocit rovnocennosti, přestože já tvořil jiné věci než oni. Našel jsem totiž svou cestu, takovou, kterou mi nikdo nemohl ukrást, stejně jako jim tu jejich. Tehdy mi došlo, že mnohdy je potřeba jiným závidět, jen abychom sami dosáhli podobných výsledků. A přesto srovnatelných.

Ale já už chtěl pryč.

Ta bolest, která nyní spalovala mé tělo. Strach, jenž nahlodával mou mysl. A třas, jemuž se nedalo zabránit, aby opět převzal vládu nad mým tělem. Poslední, teď už roztřesený tah štětcem završil celé dílo.

Mé tělo vzdalo veškeré snahy a svět se ponořil do milosrdné náruče tmy.

Monotónní zvuky jako by stále byly součástí toho snu, jen křupání sněhu se začalo proměňovat v pravidelné pípání. Oční víčka, dosud příliš slabá, než aby unesla vlastní váhu, zůstávala zavřená, zatímco sluchové vjemy se zostřily.

„Týden bez jídla a vody. Byl dehydrovaný, ztratil váhu a rozhodně by tu ještě pár dní měl zůstat. Jediné štěstí, že jste ho našla včas." Tento hlas byl nezaujatý, působil dojmem, že muž takové věci říká opravdu často, nijak se neprojevily emoce, kdo ví, jestli vůbec něco pocítil.

„Jediné štěstí," zopakoval někdo mnohem něžněji, ta slova byla protkána úlevou. „Kdy se probudí?" V otázce zazněla starost a únava.

„To vám přesně říci nemohu, během pár hodin by ale jeho tělo mělo začít opět spolupracovat."

„Děkuji," vzlykla žena, načež se ozvaly dvoje kroky. Jedny se vzdalovaly, podle zvuku těžší, mužské, zatímco ty druhé, cupitavé, byly slyšet výrazněji.

„Ach, ty hloupý, hloupý umělče. Stává se ti to pokaždé, když tě chytí múza." Ledové prsty mé levé ruky se ocitly v něžném sevření dvou jemných, především však hřejivých dlaní.

„Jak jen můžeš vždy zapomenout a snažit se udělat něco takového? Nemůžeš přeci jen malovat. Nesmíš. Vždyť ty to víš. Tak se mi už prober, bráško," šeptala mi. Křehká květinka, má drahá příbuzná. Jediná, která zůstala.

Pohnul jsem prsty, načež se rozplakala. Horké slzy kanoucí na mou tvář byly důkazem jejího nynějšího rozpoložení.

Chtěl jsem ji utěšit, říct jí, že mě to mrzí, že už se to nezopakuje, tentokrát s jistotou toho, že opravdu ne, protože mi bylo jasné, že štětec už do ruky znovu nechytím. Moje múza se vyčerpala. Ten chlapec- Co s ním bylo?

Rozpraskané rty se však nepohnuly, ani když jsem to po nich chtěl. A já byl unavený. Tak moc unavený. Toužil jsem spát, dlouhým a klidným spánkem, nemyslet přitom na nic jiného, jen na tu dívku, která se za mě modlila.

Když jsem se opět probudil a otevřel oči, pokoj byl prázdný. Žízeň drtila mé hrdlo ve svých spárech, ale nikdo nepřicházel. A já čekal. Tak trpělivě, jak každý musí, když sám pomoc nepřivolá. Příliš slabý, než abych se pohnul.

Trvalo pár hodin, než mi sestra poskytla první doušek vody a teprve o dva dny později jsem se vzchopil natolik, abych dokázal na nemocničním lůžku sedět, v třesoucích prstech držet lžíci a trpělivě se snažit dopravit sousto polévky do úst.

Televize na protější zdi byla zapnutá, ale zprávám jsem zpravidla nevěnoval pozornost, dokud se neobjevila fotka, která mě přimrazila k místu a zastavila mé srdce.

Byl to ten chlapec.

Ten.

A byl mrtvý.

Obklopilo mě ticho, vybavil jsem si ten smutný pohled, hluboké kruhy pod očima a smíření, jež z něj vyzařovalo.

Nepomohl jsem. Ale měl jsem. Vina přišla nečekaně, stejně jako se rozezněly všechny okolní zvuky. Polévka zůstala zapomenuta.

„Byl převezen do nemocnice, avšak podlehl..."

„Spáchal sebevraždu."

Slepě jsem odvrátil pohled od jeho problémů, protože inspirace se mi zdála pomíjivější. On však už nebyl. Vůbec, zatímco mě v hlavě pálila vzpomínka na obraz, jenž zůstal v ateliéru. Mé mistrovské dílo.

***

Ten obraz tam zůstal napořád. Zůstal, aby mi připomínal mou vinu, mé sobectví, chaos, který ve mně mladík vyvolal, závist pocítěnou při pohledu do jeho krásné tváře.

Byl mou osobní tyranií, když jsem chřadl, obklopen čtyřmi stěnami a nejbližšími lidmi. Byla mu věnována poslední z myšlenek, než si mě má nemoc uchvátila navěky.

Našel jsem v něm odpovědi, abych mohl odejít smířený.