Myšlenky předháněly jedna druhou, zatímco jsem kráčel s pohledem upřeným do země, doufaje, že lidé mě budou ignorovat. Ruce zaražené hluboko v kapsách zimního kabátu a shrbená ramena můj postoj naznačovaly jasně, avšak někteří nevnímali. Bez pokrývky hlavy jsem si připadal takřka nahý, oni mě znali, věděli, kdo jsem a toužili po informacích. Byli zvědaví, proč tak dlouho mé zázračné prsty mlčí, proč nemohu přijít s něčím novým, přelomovým, tak jak tomu bývalo doposud.

Já netušil, co odpovědět, klobouk žmoulaje mezi prsty, věnoval jsem pohled pouze dílům, která patřila mému dobrému příteli. Nutno podotknout, že jedinému. Nebylo tedy v mých silách odmítnout pozvání na vernisáž, ale netoužil jsem tu být déle, než je společensky vhodné.

Víte, někdy umělec potřebuje čas, zvláště v této uspěchané době. Toužil jsem jim to říct, jenže by nerozuměli, nikdo by nerozuměl tomu, co tím míním. Protože jediná věta může mít na tisíc významů.

Zmizel jsem, úzkost mě sžírala zevnitř, krůpěje potu mi stékaly po čele, srdce odmítalo zpomalit, stres se vyhoupl na nejvyšší únosnou míru. Utíkal jsem, nohy mě nesly neznámo kam.

Seděl tam. Na stejné lavičce co minule, mezi zkřehlými prsty svíral cigaretu a v pravidelných intervalech vdechoval škodlivý kouř. Jako tehdy.

Ustrnul jsem v pohybu, stopy přede mnou i za mnou odpovídaly velikostí mým botám, což naznačovalo, že jsem tu už pěknou řádku minut chodil v kruzích, doufaje, že se objeví. Ačkoli doopravdy mi to přišlo nereálné, dnes tu skutečně byl, hmotný, živý. A také rozklepaný zimou. Dlaně se mu třásly stejným způsobem jako mně většinu dne, i když z jiného důvodu.

Okouzlený jsem zíral před sebe, snaže si zapamatovat každý detail, jenž se vynořoval ze tmy. Špičky bot, obyčejných starých conversek, pravděpodobně kupovaných v obchodě nevalné kvality. Šlachy vystupující zpod bělostné kůže, dlouhé prsty svírající dohořívající cigaretu.

Ale hlavně tvář. Osvětlená blikotavým světlem z displeje mobilu, do nějž ťukal, jako by mu šlo o život. Lícní kosti ostře vystupující, značící dlouhotrvající stres doprovázený špatnou stravou. Váčky pod očima, těžko říct, zda černé, či pouze doplněné stíny, které vrhal mihotavý odraz. Plné rty spočívající pod něžně působícím nosem. A vlasy tomu všemu dodávaly mrtvolný nádech, takřka stejně nevinné jako sníh kolem, podobné zoufalství.

Ten chlapec byl krásný. Svým vlastním, děsivým způsobem.

Moje vnímání krásy nebylo stejné jako u jiných lidí, hledal jsem ji v maličkostech, v odlišnostech, které se ostatní snažili skrývat mejkapem. Proto by podle klasických měřítek neobstál. Hubená tvář, vystupující kosti, kruhy pod očima a výraz plný utrpení, v němž se ukazovala prožívaná samota.

Tak trochu mi připomínal mě samotného.

Byl mi podobný. Zlomený. Ač jiným způsobem, ale přesto polámaný.

V něčem však odlišný, nepůsobil smířeně, zatímco já už se nevzpíral. On vypadal, že ještě pořád bojuje, staví se na odpor, i když někde hluboko uvnitř ví, že pokud mu někdo neposkytne pomocnou ruku, propadne temnotě, stane se jedním z nás, bude z něj pouze stín existence, kterou dříve býval.

Nedopalek už dávno ležel ve sněhu pod jeho nohama, zapomenutý a opuštěný.

Sledoval jsem jeho tvář z profilu, nechával se unášet jiskřičkami inspirace, která zvolna začala uchvacovat mé tělo, ovládán extází z toho, že se onen pocit opět vrací. Jak dlouho ležel zapomenut v hlubinách mé duše a teď byl tady. Probudil ho chlapec, jehož jsem tak intenzivně propaloval pohledem.

V té chvíli se jeho oči s duhovkami barvy čerstvě uvařené čokolády upřely mým směrem. Několik dlouhých vteřin bylo vše kolem nás nehybné, dokonce i vítr ustal ve své symfonii, příroda jakoby zatajila dech, dávajíce nám dvěma prostor. K čemu? To jsem netušil.

Bolest a nářky se zračily v tom pohledu, jenž mi věnoval. A také láska ke všemu živému. To chlapče dýchalo pro ostatní. Něco ve mně se sevřelo, protože mé odhady byly špatné. On už tu dávno nebyl, to jen jeho touha dělat ostatní šťastnými. Netoužil po lítosti, ani po slzách.

Proč se svět nemohl smát stejně jako tehdy? To byla otázka odrážející se mu ve tváři. Ptal se mě, špatné osoby se zlými úmysly. Copak jsem pro něj byl někým, kdo odpovědět mohl? Kdo mu dal právo pokládat tak důležitý dotaz obyčejnému muži plnému sebelítosti?

A já se opět otočil na útěk, strach mnou zalomcoval jako nikdy dříve, bál jsem se tomu dítěti podat ruku a ukonejšit ho, že vše bude v pořádku, protože sám jsem tomu nevěřil, ne v jeho případě.

Chlad se mi s každým krokem zakusoval do plic, nenechávaje mě v klidu přemýšlet, jen více znásoboval ten děs, hrůzu z procitnutí, které se zdálo být tak blízko.

Já nechtěl, já se neprosil o to, aby po mně něco vyžadoval. Sobecky jsem utíkal před čímkoli, co se zdálo být povinností. Byl jsem takový, stejný jako ti ostatní, kteří žili v bublině vlastního světla. Tolik podobný těm, které jsem odsuzoval, aniž bych pohlédl sám na sebe.

Vyděšeně jsem za sebou zabouchl dveře od svého bytu, v roztřesených prstech drže klíče, ve tváři vepsanou nejistotu, zda to, co se stalo, bylo z mé strany správné.

Nedalo se mu pomoci.

Nedalo.

Přesvědčoval jsem se těmi slovy, ač samotnému mi působilo potíže tomu věřit. Jenže copak bych mu mohl poskytnout oporu, když já byl zlomený také?

Ani ne půl hodiny po tom incidentu jsem v prstech svíral štětec potřísněný zaschlou barvou, ale i čerstvými cákanci, jak zuřivé mé tahy po plátně byly. Tohle za to stálo. Za to špatné morální rozhodnutí, za tu rozpolcenost v mé truchlící duši.

Věděl jsem, že to, co právě vzniká před mýma očima je mistrovské dílo, poslední a jediné, na které budu hrdý. Takové, jež bude mou slávou, díky němuž si mě budou pamatovat. Tak jako si pamatovali Gogha.

Extáze nade mnou přebrala plnou kontrolu, zachvátily mě plameny, které jen tak něco neuhasí.