Chladný vzduch se mi zakousával i pod vrstvami oblečení do kůže, jako by byl tím jediným, co se mi z dnešní noci smí zapsat do paměti. Možná by se to i stalo, kdyby můj pohled neupoutala rudá tečka topící se v okolní temnotě. Její záře brzy pohasla, avšak ne úplně. Pořád se mému zraku naskýtal výhled na vybledlé světélko, které mě k sobě lákalo.

Pojď blíž, jen pojď.

Tiché, hrozivé křupání sněhu pod botami mě nutilo zrychlit krok, přestože má původní trasa zůstala nedokončená. Stopy na bíle vysypané cestičce se náhle stáčely k okraji a mizely v nízkém, již zmrzlém porostu poslední trávy. Ta už dávno nebyla zelená, dokonce i pod bledým nánosem se občas zableskla zlatá barva. Suchá, vyprahlá, ačkoli v jejím okolí se nacházela spousta vody.

Jako já. Trpká myšlenka se zatoulala pryč, přesto po ní zůstala hořká pachuť na jazyku. Cožpak někdo jako já nemá nárok cítit? Zoufalá touha po lidské vřelosti trýznila mé nitro, prosby však zůstávaly nevyřčené.

Světélko se opět rozjasnilo, ale během několika vteřin potemnělo, zanechávajíc za sebou neviditelnou stopu, jak opsalo oblouk a snížilo se. Veškeré zvuky utichly, kroky samovolně ustaly a já jen zíral do prostoru, fascinován tímto dějem.

Ztratil jsem pojem o čase, naprosto netuše, jak dlouho mé oči sledovaly tečku v pravidelných intervalech opakující tuto činnost, až nakonec uhasla úplně. Nemohlo to být déle než pár minut, přesto mi to přišlo jako věčnost.

Jako by se okolní vzduch zachvěl pokaždé, co se světlo pohnulo. Jelikož já sám byl nekuřák, trvalo mi delší dobu, než jsem poznal, o co přesně se jedná. Cigareta v dlouhých prstech, sevřená jen lehce, až hrozilo, že při jemném zavátí mrazivého vzduchu zmizí, ztratí se v poprašku na zemi.

Těžko říct, proč zrovna tento běžný jev, jenž mě obvykle nutil krčit nos znechucením, nyní vyvolával na mých rtech pobavený úsměv zjemněný laskavostí. Možná za to mohl fakt, že osoba sedící na lavičce, ukrytá ve tmě, musela být stejně - nebo možná i více - promrzlá jako já.

V mém nitru se začínal rodit pocit podobný zaujetí, který jsem však nemohl považovat za profesionální a to z jednoho jediného důvodu - touha poznat dalece převyšovala touhu namalovat, zachytit tento okamžik.

Brzy jsem opět vyrazil na cestu, nepozorován oním člověkem, jenž takto neplánovaně a nevědomky zkřížil mé plány.

A tak jsem seděl v ateliéru, pohled upřený na plátno zející prázdnotou, v myšlenkách se pořád vracející k tomu pomíjivému okamžiku. Před očima mi jasně vyvstával obraz, avšak prsty odmítaly poslouchat, odmítaly se chopit štětce a zvěčnit vzpomínku, která se mě držela jako klíště.

Zoufalství prosakovalo všemi póry, které moje lidská schránka měla. Nedokázal jsem se soustředit, kolikrát už tento stav nastal, ale nikdy se mi nezdál být natolik palčivý jako právě nyní.

I kdyby se mi náhodou podařilo přimět prsty ke klidu a vyčistit mysl, nestálo by to za nic. Docela jistě jsem věděl, co by se stalo s dílem vynuceným. Působilo by nesourodě, jednotlivé tahy by se neslučovaly a jako celek by ho i laik ohodnotil záporně. Ještě pár minut mi trvalo, než jsem svou snahu vzdal. Zmučený pohled, směřující z okna, mluvil za vše.

Štětec dopadl na dřevěnou desku doprovázený tichým povzdechem vycházejícím z mých rtů. Roztřesené prsty by ho stejně dlouho neudržely. A tma za okny mi napovídala, že bych se opravdu měl odebrat někam jinam. Zůstávat na jednoduché plastové židli rozhodně nebylo vhodné. Ráno by to ve mně totiž praskalo víc než ve starém mlýně, nehledě na to, že i má mysl potřebovala měkký polštář a chvíli naprostého klidu.

Bylo smutné, ale zároveň vtipné, že ani teď jsem se svou nemocí nedokázal bojovat, že ani nyní se mi nedařilo držet prsty v naprostém klidu, jak by se od umělce očekávalo.

Jediná doba, kdy jsem se tohoto třesu dokázal zbavit, byla, když se rozbouřené moře proměnilo v klidnou hladinu a myšlenky se sjednotily v obraze, který se následně začínal črtat na plátně. V takových časech trvalo i několik hodin, než mé tělo začalo opět vyjadřovat nepokoj. Přesto se mnohdy stávalo, že tahy štětce neustaly ani po několika dnech, protože jsem nevnímal své fyzické potřeby, soustředě se pouze na ty psychické.

Malovat bylo osvobozující. Alespoň na pár okamžiků se mi dařilo přenést se do světa bez zbytečných starostí, bolestí i strachů.

To, co přišlo následně, už však tolik příjemné nebylo. Obvykle se jednalo o kolaps, návštěvu nemocnice a nekonečné poučky doktorů, abych o sebe dbal. Nebýt toho, že mé vlastní tělo nezvládalo tento nápor, nejspíše bych dokázal sedět na jednom místě i několik týdnů, to však nebylo prakticky možné, za což jsem byl napůl rád, ale z té druhé půlky mě to štvalo. Vždyť bych toho mohl stihnout tolik!

Právě kvůli těmto stavům občas přicházely deprese, především v období zimy, která sama o sobě působila tíživě. Mé bytí se pak zdálo být protkané frustrací, nervy a nechutí ke všemu, co se jinak jevilo samozřejmým.

Celé tři měsíce trvalo období klidu, ve kterém se mi nedařilo nakreslit ani obyčejný domeček jedním tahem. Nešlo to, mé prsty se třásly při každém kontaktu s tužkou, mé myšlenky utíkaly všemi směry, má touha mizela s každým krokem.

A i teď, když jsem konečně pocítil, že bych mohl své tvorbě vdechnout život, něco mě drželo na místě. Jednoduše se mi nedařilo udělat ten první, nejdůležitější krok za svobodou.

Dohánělo mě to k šílenství, společně s faktem, že veškeré mé snahy se ukazovaly jako marné.