První příběh, inspirován smrtí pašeráka Aegnora. Věnováno kkovsk5, autorovi této zajímavé postavy. Berte to prosím s nadsázkou, hodně velikou rezervou a hlavně s humorem :)

V místnosti panovalo hrobové ticho i navzdory tomu, že byla plná lidí sedících na židlích vyrovnaných do několika řad za sebou. Stěny zdobilo nespočet černých praporů a stuh, zatímco světlo zvenčí, jež by za určitých okolností mohlo procházet oknem, bylo úspěšně blokováno závěsy téže barvy.

U jedné ze zdí z podlahy vystupovalo stupňovité pódium, na němž se nacházel menší řečnický pult a ani ne půl metru od něj byla položena rakev, nikdo z přítomných však nemohl spatřit tvář muže ležícího uvnitř ní. Tedy přinejmenším ne, dokud zůstali sedět na svých místech. A právě to nemělo trvat příliš dlouho.

Velmi záhy se jeden z hostů zvedl se své židle a pomalým krokem se vydal k pódiu. Těžko říct, jaké pohnutky ho k tomu činu vedly. Snad netrpělivost. Snad něco úplně jiného. Během chvíle mladík v černé róbě překonal vzdálenost, která ho dělila od posledního stupně, a zastal za řečnickým pultem, shlížeje z vyvýšeného místa na ostatní. Pohled, který jim věnoval, byl krátký a nečitelný, avšak nesl s sebou cosi dalšího, skrytého za neutrálním výrazem zdobícím jeho tvář. Opřel se rukama o pult, na sekundu sklopil oči k zemi, aby je poté opět pozvedl k publiku.

„Sešli jsme se tu dnes," započal svůj pohřební proslov tónem stejně neurčitým, jako byl zbytek jeho vystupování, „abychom se ujistili, zda je Aegnor skutečně mrtvý." Po této první větě se nahnul nad rakev a chvíli pohledem zkoumal její obsah. Následně otočil hlavou k sálu a na znamení, že o nebožtíkově stavu nemůže být pochyb, pokýval hlavou. „Jo, je," pravil s radostným podtónem v hlase, čímž chtěl všechny ujistit, že se věci skutečně mají tak, jak od první chvíle doufal, „můžem domů," dodal a chystal se opustit podium.

Jakmile ho však zasáhly pohledy přítomných, leknutím téměř ucouvl. Nasadil jakýsi výraz, který měl ostatní hosty jak se patří uklidnit. Nutno poznamenat, že měl spíše opačný účinek. Mladý Sith se tedy raději navrátil do své předchozí pozice za pultem. Odkašlal si, čímž chtěl získat čas pro vymyšlení potřebného proslovu. „Tedy, víte," začal rozpačitě, když ho nic kloudného nenapadalo, „když jsem tam doletěl, skenoval jsem ho svým snímačem." Pozvedl zmíněné zařízení do roviny očí, zřejmě na důkaz toho, že si jeho existenci nevymyslel. „Však víte, pro jistotu," dodal na vysvětlenou. „Ten v první chvíli indikoval známky života. Jak se ale později ukázalo, šlo o jeho ponožky." Nasadil velice znechucený výraz a rukou rozháněl imaginární puch. Po chvíli v této činnosti ustal a vrátil se k projevu, jehož začátek se mu v mysli již rýsoval. Mlhavě.

„Kdybych mohl říct pár slov, která mě v souvislosti s Aegnorem napadají," odmlčel se, neboť dále jeho příprava již nesahala. Záhy ho však napadlo vhodné a především pravdivé pokračování, „můj projev by se musel celý vypípat." Omluvně se usmál na zbytek osazenstva místnosti. Po chvíli však našel téma, jehož by se zachytil jako pověstného stébla.

„Možná bychom mohli začít odjinud." Pohlédl na ně, jako by čekal nějaké protesty. Když se nekonaly, jal se nerušeně pokračovat. „Jeho závěť se nenašla, ale i tak si myslím, že bychom ty věci měli vrátit pravým majitelům," uvedl ve známost svůj názor, zatímco zdařile ignoroval Luku, která ho již hodnou chvíli propalovala pohledem. Lze se domnívat, že její počínání ve skutečnosti zaregistroval, nemělo na něj však efekt, ve který dívka doufala. Právě naopak, zlost planoucí v jejích očích mu ještě dodala na kuráži.

Na tváři mu na pár krátkých chvil vykvetl spokojený úsměv, který velmi záhy nahradil předešlý neurčitý výraz. Nadechl se a aniž by vzal v potaz možné reakce ostatních, pokračoval. „Tedy, neznal jsem ho příliš dlouho, to ale nejspíš nikdo z nás. Myslím ale, že i za tu krátkou dobu jsme měli možnost nahlédnout do jeho nitra a poznat, jaký skutečně byl," udělal krátkou pauzu, zřejmě aby svým posluchačům umožnil v duchu spekulovat, jakými slovy se mrtvého chystá nazvat.

Bez nadsázky bychom mohli říci, že kdyby nějaký ziskuchtivý necita uspořádal sázení na to, co mladík vypustí co nevidět z úst, všichni účastníci by o vsazené peníze zajisté přišli. Pietní tón, jehož Sith užil v předchozím souvětí, je utvrdil v přesvědčení, že zbytek jeho slov se ponese v podobném duchu. Překvapení potom z jejich tváří přímo čišelo, když se místností rozlehlo skutečné znění, „bezpáteřní a proradný zločinec." pronesl řečník a instinktivně sevřel obě ruce v pěsti.

Téměř neslyšitelné ohlasy protestů byly jen slabým odvarem reakce, jakou původně očekával. Ne že by ho taková maličkost dokázala vyvést z míry, jen se mu tato malá odchylka od původního úmyslu ani za mák nezamlouvala. Aby dosáhl potřebného cíle, byl nucen v proslovu pokračovat. A právě to byla jediná chvilka v celém jeho životě, kdy hluboce zalitoval, že není kancléř Palpatine. Navzdory tomu, že se jednalo o člověka s velice špatnými vlastnostmi, jeho um skládání sáhodlouhých proslovů o ničem mu mohla závidět celá galaxie. Okamžitě si však uvědomil, že Palpatinovy proslovy bývají nudné a ke sledovanému účelu naprosto nepoužitelné. Musel se tedy spolehnout na vlastní schopnosti.

Na krátký okamžik se zahleděl na řečnický pult a na své ruce dosud sevřené v pěsti, které vzápětí opět uvolnil a zlehka položil na dřevěnou desku před sebou. Poté s jakýmsi zvláštním, někdo by až řekl lehce škodolibým úsměvem vzhlédl a přejel celý sál zkoumavým pohledem. Nadechl se a pokračoval již poněkud nejistým hlasem. „Víte... pravdou je, že bychom na Aegnora neměli vzpomínat jako na zrádce," odmlčel se a tím ostatním přenechal dost prostoru pro utápění se ve zmatku, plynoucím z věty, jež byla v rozporu se vším tím, co mladík říkal doposud.

Neměl v úmyslu je napínat až příliš dlouho, proto se opět ujal slova, „Někteří z vás možná slyšeli, že bychom neměli nikoho obviňovat ze špatných úmyslů, pokud to lze vysvětlit blbostí." Se shovívavým úsměvem, jenž v sobě nesl i náznak skrytého výsměchu, pootočil hlavu k nebožtíkovi. „Nejspíše se shodneme, že to platí, a zrovna v jeho případě nejmíň dvojnásob." Přesvědčeně přikývl, aby svým slovům patřičně dodal na věrohodnosti.

Nikdy by si neodpustil, kdyby za tento postřeh nedoplnil ještě poslední štiplavou připomínku. „Nepamatujme tedy na něj jako na proradného zloducha, ale pouze jako na podřadný kriminální živel, který v tomto vesmíru oxidovat snad až příliš dlouho," nesl se jeho laskavě znějící hlas místností, čímž tvořil dokonalý kontrast mezi formou mladíkovy řeči a jejím obsahem.

Po krátké odmlce, provázené usilovným přemýšlením a neméně usilovným mračením, vystřelil do vzduchu pravý ukazovák, jenž měl signalizovat opětovné nalezení nedávno ztracené myšlenky. „Abych nezapomněl," jeho hlas nabíral tónu vlastního televiznímu hlasateli, právě se chystajícímu vylosovat šťastného výherce jakési soutěže, „je třeba zmínit toho, díky němuž tento obtížný hmyz již není mezi námi a tudíž nám nemůže nadále otravovat životy."

Jakmile ukončil toto krátké, nicméně plamenné prohlášení, kdosi v sále utrousil velmi nevhodnou poznámku. Přesněji špitl cosi o tom, že řečníkovi chybí už jen knírek a patka, vpravdě však nemínil tím nikoho pobouřit, neboť nic takového nikdy nemělo býti slyšeno, bohužel akustika místnosti měla jiné plány. Onen tajemný vtipálek mohl děkovat Síle za štěstí, že temný rytíř neměl nejmenší potuchy o významu onoho nešťastného komentáře, neboť jinak by jeho autor již čichal ke květinám zespoda společně s Aegnorem. Tedy v tom případě by vůně květin zanikla ve štiplavém pachu, linoucím se z pašerákových ponožek.

Zatímco Sith se tímto nedal ani přinejmenším rozhodit, Anakin se již hodnou chvíli krčil a víceméně neúspěšně se snažil připomínat pouhý pytel písku. Nerad by totiž byl zmíněn jako vrah, byť by jeho čin byl vynášen sebevýš do nebes, jeho podstata by zůstala zachována. Tato skutečnost však mladíka za pultem evidentně netrápila. Možná si momentálního rozpoložení svého kamaráda ani nevšiml, a pokud ano, zajisté mu bylo více než lhostejné.

Nedal se vyrušit od navázání na místo, kde proslov před nedávnem přerušil. „Nijak neskrývám, že tenhle vesmír z duše nenávidím, ale i navzdory tomu bych mu nepřál takového obyvatele, jakým býval Aegnor. Donedávna se v celé galaxii zdejší nenašel nikdo, kdo by jeho existenci učinil přítrž. Teprve až před pár dny se udál ten dlouho očekávaný skutek." Vlídně se na přítomné usmál a pak pohledem vyhledal zmíněného člověka. „Anakine, jménem svým, i jménem celého vesmíru, děkuji," jeho slova zněla skutečně dojatě, až by snad bylo na pováženou, zda se skutečně jedná o herecký výkon nebo nikoliv.

Kdokoliv byl do té doby na pochybách, nyní jim bez váhání mohl dát vale, neboť řečníkova další slova mluvila sama za sebe a netvářil se při nich nikterak dojatě, spíše jako by se na svého kamaráda hněval. „I když, co si budeme povídat, tolik bych si přál, aby se mi dostalo té cti zlikvidovat toho špinavého neřáda osobně, Síležel mi to nemělo být umožněno," jakmile dopověděl, co ho tížilo na srdci, věnoval Anakinovi krátký pohled žlutých očí, kterým jako by mu chtěl vypálit do hlavy značně hlubokou díru.

Nabral dech pro pokračování, v onom momentě ho však praštil do nosu štiplavý zápach, zákeřně se linoucí z rakve. Nejednalo se však o mrtvolný puch, jak by se mnozí z vás mohli mylně domnívat, kdepak. Bylo to něco mnohem a mnohem horšího - takto páchla v celé galaxii pouze jediná věc. O mladého Sitha se pokoušely mdloby, jakmile si uvědomil, odkud se line toto nevábné aroma. Ač tomu zkrátka odmítal uvěřit, nemohl nijak vyvrátit zjevný fakt. V současném okamžiku nejspíše naposledy zakoušel odpudivý odér pašerákových smrdutých ponožek. Téměř ihned pochopil, že by bylo v jeho nejlepším zájmu projev ukončit a stáhnout se z dosahu tohoto možného zdroje otravy.

Hodnou chvíli odolával pokušení zvednout pravou dlaň a rozehnat s její pomocí odpudivý puch kolem svého nosu, rozhodl se však těch posledních několik sekund vytrvat. Nasadil opět mírný úsměv, z něhož by za normálních okolností sálal klid, a upřeně se na osazenstvo sálu zadívat. „S dovolením bych svůj projev již dokončil, přeci jen nechci zdržovat hrobníky od jejich práce," promluvil opět oním bezvýrazným tónem, avšak pokud by někdo naslouchal skutečně bedlivě, možná by v jeho hlase zaslechl špetku pohrdání.

„Abych svůj projev tedy ukončil, dovolte mi povědět posledních pár slov." Sotva znatelně povytáhl koutky a pokračoval. Na následujících slovech si dával velice záležet, proto hovořil pomalu, leč dostatečně nahlas a srozumitelně, aby nikomu z přítomných neunikla ani hláska.

„Aegnor Nénar zemřel tak, jak žil," na okamžik se odmlčel, opřel se oběma rukama o pult a mírně se nahnul dopředu. Rty mu zkřivil šibalský úsměv. V následující sekundě pronesl ono dlouho očekávané poslední slovo svého projevu, „zbytečně!" pravil.

Na moment se v sále rozhostilo ticho, netrvalo však dlouho a cestu si našly první tiché, nicméně o to více rozhořčené protesty, místy přehlušované pobaveným pochichtáváním bytostí, které měly k Aegnorovi stejný vztah jako tento řečník. Ten se však již měl k rychlému odchodu z této síně. Kam se vydal, to nikdo netuší. Podle některých dohadů došel pro místního deratizátora, podle jiných si dal za povinnost sehnat dost plynových masek k ochraně životů ostatních účastníků pohřbu. Ať tak či tak, byl nesmírně rád, že z té nebezpečným puchem zamořené oblasti včas zmizel.