ZÁŽITKY Z PRAXÍ - Z DENÍKU NEBOHÉHO BÝVALÉHO STUDENTA

Když vidíte ten nadpis, asi vás napadá, co to tak může být za praxe. Odpověď je celkem obtížná - chodil jsem totiž na gymnázium, kde praxe obyčejně nebývají. Jenže ono to tak ne vždy je. Na našem gymplu byly praxe v rámci SPP. Tahle zkratka sice vypadá poměrně děsivě, ale dovolte mi vás uklidnit, jedná se o Seminář psychologie a pedagogiky. Neuklidnil jsem vás? Hah, věřte mi, soucítím s vámi, mě to taky ze začátku vyděsilo.

Na našem gymnáziu je zvykem, že si studenti v sextě volí semináře (dvě hodiny zaměřené na určitý předmět, který si vyberete) na septimu - na výběr jich je celkem dost, bohužel vás musí být minimálně pět, aby se seminář otevřel (což u nás znamenalo, že se neotevřel seminář latiny...). My teda v sextě koukali na seznam, abychom věděli co vybrat.

No, můžu říct, že pro mě byla jasná volba semináře literatury, D20 (dějiny dvacátého století) a třetí seminář mi zůstával záhadou. Francouzské reálie jsem rovnou škrtl, nechtěl jsem trpět víc, než bylo nutné, a už tak byly čtyři hodiny francouzštiny týdně, věřte mi, čiré utrpení. Měli jsme na přihlašování asi týden, což mi mou volbu moc neulehčilo - když jsem totiž v časovém presu, často dělám blbosti. A to, co jsem udělal, byla... no, ne úplně blbost, ale dost často jsem toho litoval.

Sexta teda skončila, začala septima a milý Quentin si stále optimisticky myslel, že pedagogika a psychologie budou pěkná flákárna. Ha. Ha. Ha. Hned na první hodině semináře jsem začal litovat, přišla totiž otázka, proč jsme na seminář přišli. A co jsem měl říct? Nevěděl jsem, co si vybrat? Byla to souhra náhod? Inu, vymyslel jsem si, že se chci naučit pracovat s dětma a naučit se umět pořádně mluvit před lidmi - a dá se říct, že to byla i pravda, protože jsem na tomhle semináři chtěl odbourat svůj blok, kdy mám strašný problém mluvit před spoustou lidí (a spousta je pro mě i osm lidí). Učitel to odkýval, že prý je to fajn, a ptal se dalších. Myslel jsem, že tím mé utrpení končí. Jak já jen byl naivní.

Vzhledem k tomu, že si uvědomil, že mám problém mluvit před lidma a opravdu to nesnáším, tak mě začal na každým semináři vyvolávat a pořád chtěl, abych něco prezentoval před ostatníma.

No, to ale nebylo to nejhorší. V rámci semináře měly být i praxe, ehm. Jako já o nich tak nějak věděl. Tak nějak jsem se jich bál už od dubna, kdy jsem si ten seminář vybral. Tak nějak jsem v září začal propadat panice, protože měly začít už v říjnu. V ŘÍJNU. Chápete to? Já se ještě ani nerozkoukal ve škole, ale měl jsem už začít chodit na pedagogický praxe.

Teď asi otázka, kterou si pokládáte: CO je náplní týhle praxe? Pedagogika, „překvapivě". Měli jsme si vybrat základku/mateřinku v okolí. A na týhle vybraný škole jsme měli být od října do června.

Mateřinku jsem hned zavrhnul, protože můj vztah k dětem byl stejnej jako teď. Proto mi zůstala základka. Vybral jsem tu, kam jsem chodil, protože mi to přišlo lepší, aspoň trochu jsem totiž tušil, kde co je a kdo tam učí.

V rámci praxí na základní škole jsme měli nějakou dobu jen navštěvovat hodiny určitýho učitele, dělat si poznámky, jak učí, pomáhat mu. A potom jsme měli učit i my. Hah, noční můra. No, všichni ostatní měli jednoho učitele, ke kterýmu se vetřeli na hodinu, jenom my, co jsme šli na tu základku, kam jsem šel i já, jsme byli rozdělení fakt postiženě. Měli jsme pomalu každej měsíc jinýho učitele, dokonce některý dala i na druhej stupeň, i když jí řekli, že tam nechtějí. A mezi nima jsem byl i já... (Spoiler: byla to hrůza.)

No, můj plán na říjen zněl: Jít do 3.C na třetí hodinu, bejt tam tu jednu vyučovací hodinu, po konci hodiny se domluvit s tou učitelku, kdy mám přijít příště, a vrátit se na gympl. Hej, zní to jednoduše, ne?

Problémy nastaly ale už ráno - nemohl jsem totiž najít učitelku francouzštiny, který jsem se měl omluvit, že nepřijdu na hodinu, protože mám praxe. No, skončila druhá vyučovací, měl jsem patnáct minut na to najít francouzštinářku a omluvit se jí, dostat se na základku a najít učitelku, ke který jsem měl jít do třídy. Easy peasy. Francouzštinářku jsem našel po třech minutách hledání, zbývalo tedy dvanáct minut na to se dostat na základní školu. Hah. Doběhl jsem tam sotva tři minuty před zvoněním. Ale tím mé peklo neskončilo, nýbrž začalo.

Tohle je zápis o tom, jak moc se podělala moje úplně první praxe. Neměl jsem to v plánu, ale když jsem včera večer našel sešit, na kterým stálo „Zážitky z praxí", zalila mě vlna nostalgie a rozhodl jsem se ty zážitky přepsat sem, protože proč prostě ne. Už jen ten začátek, kdy jsem nestíhal, ukazuje, že to nebylo nic hezkýho. A opravdu nebylo, hah.

Rychle jako píchlý prase jsem přiběhl na vrátnici, celej udejchanej jsem se tam naklonil k tomu okýnku a říkám: „Dobrý den, jdu za pani učitelkou Šafářovou v rámci praxí."

Ženská se na mě podívá, pousměje se a praví: „Ale paní učitelka Šafářová v deset odjíždí pryč." Bylo 9:58.

Nakonec mi dala visačku „Návštěva", řekla mi, ať jdu do tý 3.C a případně se mám vrátit, když to nepůjde. Celej zoufalej jsem teda šel do tý třetí třídy, která byla úplně na druhým konci školy. Přijdu tam, všechny učitelky se na mě začnou dívat tak nadřazeně, až to bolí, ale jedna se smiluje a jde za mnou, načež se ptá, co tam dělam. Řekl jsem, proč tam jsem, na což mi odpověděla, že ve 3.C bude suplovaná hodina, tak tam klidně můžu jít. Tak jsem čekal, stál na chodbě a vyhlížel toho učitele, ke kterýmu se vetřu na hodinu matiky.

Po deseti minutách přišla nějaká stará paní, představila se, ptala se, jestli chci opravdu k ní, a ne radši jinam, já řekl, že jdu k ní, a ona mě teda odvedla do třídy. Dětem mě ani nepředstavila, prostě mě tam nechala stát jak solnej sloup, sama se s nima pozdravila a mě od tý doby úplně zazdila.

Zalezl jsem si do poslední lavice, vytáhl sešit s tužkou a začal psát, co se v hodině děje, jak probíhá, co dělají děti/učitelka. No, bylo to fakt hrozný. Zaprvé proto, že jsem tam tři děti znal a ony na mě furt mávaly, zadruhé proto, že výklad tý učitelky mi pomalu zabíjel mozkový buňky, a zatřetí proto, že jak mě těm dětem nepředstavila, tak nevěděly, kdo jsem, a pořád na mě koukaly a šuškaly si o mně. Učitelka si neuměla sjednat pořádek, věnovala se jenom těm, co všechno věděli a vyvolávala jenom ty vepředu - což je špatně.

Po konci hodiny jsem vyběhl z její hodiny s několikaminutovým zpožděním, málem jsem nestihl svojí vlastní hodinu a učitelka mě ještě seřvala, že jsem přišel pozdě a nejsem přezutej.

No, to byla první praxe. Krásnej zážitek, co? A tohle pokračovalo ještě dalších devět měsíců. Ale to zase jindy, až se mi bude chtít přepsat další zážitek. A až mi nebude šéf stepovat za zádama, že bych měl pracovat, ne se flákat.

Carpe diem, mes amis.

Quentin