Přeju všem pěkný páteční večer. Vím, že to tady relativně umřelo, a vážně se za to omlouvám. To, co právě čtete, možná na chvíli Zápisy zase probudí. Anebo taky ne, těžko říct a já si raději netroufám hádat.

Každopádně, ještě než začnu, tak vás můžu uklidnit tím, že se pokusím co nejdřív sepsat nějaký věci ohledně praxí - zážitky, zkušenosti, nově nabytý znalosti. Důvod, proč tu ještě nejsou, je ten, že zaprvé nestíhám a zadruhé se mi paradoxně nedějí nijak vtipný situace, spíš se akorát neustále ztrapňuju tím, že mi něco nejde. Ale dočkáte se, nebojte. Zrovna za dva týdny mě pravděpodobně čeká hodina dějepisu v šestý třídě, takže to si smlsnete, až to zkusím sepsat. ;)

Pokud jde o dnešní Zápis, tak upřímně netuším, jak to vlastně bude dlouhý. Píšu to na jednu stranu impulzivně, na druhou stranu nad tím přemýšlím už nějakou dobu (paradoxně pár let). V podstatě od začátku, a to je na jednu stranu hrozně děsivý, na druhou docela vtipný. Že mluvím neurčitě? No jo, pardon, to tak čarodějové občas dělají, protože kdyby mluvili konkrétně, nepůsobili by tak moudře.

Vím, že někteří tady se mnou koexistujete už docela dlouho. Těm, kteří byli u mýho úplnýho začátku (a věřím, že víte, co tím myslím - pokud ne, tak název Nelidská DNA vám určitě osvěží paměť), se chci omluvit za to, co viděli. Posílám vám aspoň sušenku. A jablko. Nebo radši dvě. 🍪🍎🍏

Za tu dobu, co tady straším, se mi povedlo poznat spoustu úžasných lidí. Nejdřív náhodný psaní u některých přerostlo v kamarádství, kterýho si strašně moc vážím, a opravdu mě hřeje u srdíčka, že vás můžu nazývat reálnýma kamarádama.

Když se ale s někým chcete bavit, tak většinou potřebujete i jinou platformu než Wattpad, protože upřímně, upozornění na Wattu chodí jednou za uherskej rok, a i tak ho občas vynechá, taky se tu nedají posílat fotky a celkově je to tu takový krkolomný. (Na druhou stranu, ty nevýhody jsou vlastně i výhodný, když se nad tím zamyslíte. Nikdo náhodnej vás nemůže otravovat obrázkama, protože je nejde poslat.) A tak se chodí na Facebook, Instagram, teď už i na Discord, někdy na Twitter, zkrátka kamkoliv, kde je komunikace o něco jednodušší.

A hlavně kde máte pocit, že mluvíte s reálnýma lidma. Když vám někdo dá svůj Facebook/Instagram, tak většinou předpokládáte, že tam má svý fotky. (A nelžete, že jako první neuděláte to, že se jdete podívat, jak ta osoba vypadá. ;)) Ta dotyčná osoba se vám hned zdá víc reálná. A to tam paradoxně ty fotky ani mít nemusí, ale lidi si prostě nějak vybudovali přesvědčení, že jakmile má daná osoba Facebook, tak působí reálněji. Asi to bude i tím, že předpokládají, že tam má svoje skutečný jméno.

Neříkám, že je to špatně. Jen mě to překvapuje. A baví zároveň. Vlastně to dělám úplně stejně. Projíždím si fotky, ať vím, s kým mám tu čest. Kontakt na Facebooku pro mě znamená, že mám k tomu člověku o krok blíž. A fotka je pro mě jedno z největších znamení důvěry. Žiju s tím, že občas nevím, jak někdo, s kým se bavím, vypadá, a jakmile to zjistím, připadám si poctěně. A hádám, že zrovna v téhle době nepatřím mezi výjimky.

Taky když máte fotku toho člověka, tak vás to nějakým způsobem zahřeje u srdce, že konečně víte, kdo to je? Jako jo, bavit se s jednorožcem v růžovým kroužku, co drží kafe a říká, že nesnáší pondělí, je fajn, má to samozřejmě svoje kouzlo, ale tyjo, vědět, kdo sedí na druhý straně - to je lepší jak kofein.

No, takže pokračujeme v krasojízdě. Dejme tomu, že si s tou osobou teď píšete, fakt si rozumíte, fotky na FB teda nemá, ale vy si říkáte „Jo, je to fajn člověk, bylo by pěkný se s ní(m) někdy potkat." Co nastane teď? Obvykle oboustranný souhlas, domluví se čas i místo a hurá na reálný setkání, který snad dopadne dobře. No, a teď zvedněte ruku ti, co jste se mnou někdy byli venku. Moc vás není. Čím to je?

To je tím, že čarodějové žijí v temných věžích uprostřed lesa, a pokud se s nimi někdo chce sejít, musí projít těžkou zkouškou, z níž ne každý vyvázne živý, tudíž se o to raději skoro nikdo nepokouší. A ti, kteří se pokusili a přežili, jsou z dané cesty tak traumatizovaní, že vše raději vzdali a už nikdy to nehodlají absolvovat znovu. A taky čarodějové jedí zlobivé děti a kradou jim koťátka. No, a to je, milé děti, důvod, proč Čaroděje skoro nikdo neviděl.

Existují Wattpad srazy, strašně moc tam někdy chci jít, ale nakonec vždycky zvítězí zbabělost a moje introvertní část, která si řekne, že to nemá cenu a stejně by to dopadlo tak, že budu stát někde v rohu a koukat na ostatní, jak se baví, tak proč to zkoušet, že jo.

Miluju setkávání se s kamarádama. A poznávání lidí je taky hrozně super. Jen to musí být jeden na jednoho, ne milion na mě, co se neumí ani představit. ;)
Jenže setkat se se mnou je těžký jako chytit ještěrku. Někomu se to povede, někdo se u toho sedře a někomu zůstane v ruce jen kousek, se kterým toho moc nezmůže.

Ale nemůže za to jen to, že občas jsem prostě introvert až na půdu a bojím se, co na mě lidi řeknou. Hlavní důvod je jednodušší a složitější zároveň. A já si občas říkám, že nezachovat se na začátku jako idiot, vlastně bychom tu dneska nebyli a tohle byste číst ani nemuseli. No, co se dá dělat, nemáte zač. ;)

Můj Facebook máte. Kdo je chytrej a všetečnej, má dokonce i můj Instagram. A kdo měl tu možnost, tak mě našel i na Discordu. Jen na jedný týhle platformě mám jméno. Znáte ho? Iniciály jsou G. N., a to jméno je hrozně hezký a upřímně mě hřeje u srdce pokaždý, co ho vidím. Pěkně zní, R v něm se krásně doplňují. A to křestní je nádhera sama o sobě. Jedinej jeho problém je ten, že není reálný.

Za tímhle profilem a vlastně celou personou, která má vytvořenej Facebook, poměrně nově i Instagram a i Discord, stojí holka. A ne, nejsem trans, jsem holka do morku kostí, od narození, psychicky i fyzicky. Ale pořád jsem to já.

Když to takhle píšu, tak... mám takovej divnej pocit. Jako by mizela nějaká část mě. Vím, že je to blbost. Jsem to pořád já. Pořád jsem stejnej člověk, píšu stejný věci, chovám se úplně stejně. Ale i tak. Je to osvobozující a zraňující zároveň. Je mi jasný, že je to pro vás asi nepochopitelný, ale Gabriel byl mojí součástí takovou dobu, že vlastně nevím, jaký to je žít kompletně bez něj. Nepoužívat nikde mužskej rod, nebýt ten kluk, co píše.

Ale vlastně mě těší, že je to konečně venku. Nebudu lhát, bylo strašně super být Gabriel. Jsme úplně stejný, ale s ním to bylo jiný, člověk měl pocit, jako by byl na jevišti a hrál. (Jestli Zápisy čtete už nějakou dobu, tak vám určitě neunikl fakt, že za sebou mám dramaťák, takže ano, asi mě to poznamenalo. Anebo jsem prostě magor.) Tímhle se vlastně nic nemění. Chovám se furt stejně, vy můžete klidně taky. Netuším, jestli přelezu rovnou do ženskýho rodu, nebo jak to bude. Ale pokud jo, tak počítejte s tím, že mi to občas ujede.

Věřím, že takhle to bude lepší. Ze mě spadne tíha, že se nemůžu s lidma odsud potkat, stres, že se přepíšu, a bude to tak jednodušší i pro lidi, co mě znají, protože si nebudou muset dávat pozor. A vy se mnou můžete někdy zajít na čaj! (Jo, nic moc nabídka, ale pozor, umím kouzlit. A v čajovně mi to jde nejlíp.)

Myslím, že bude fér vám trochu vysvětlit, proč se tohle vlastně děje. Proč dochází k odhalení a proč to celý vzniklo. Pokud vás to nezajímá, tak to naprosto chápu a rovnou tady vám poděkuju, že jste to dočetli aspoň až sem. A omlouvám se, pokud vám byla způsobena jakákoliv újma, můj tiskový mluvčí to s vámi případně probere a předá vám kakao na nervy.

Zrození Gabriela nebyl nijak plánovanej krok. Jen při vytváření mého uživatelského jména na Wattpadu došlo ke strachu, že s takovým jménem mě lidi budou považovat za kluka. (Ano, v té době mi nedocházelo, že je to úplně jedno a můžu klidně vystupovat jako holka.) A tak to začalo. Úplná blbost, jen zakliknutí políčka muž při registraci. Kdo by řekl, že to povede k tomu, k čemu to reálně vedlo...

Bylo super mít nějakou „tajnou identitu". Vyjet z reálnýho života a mít pocit, že když tady napíšu skutečný věci, tak to nikdo z lidí, co mě znají, nezjistí, protože nemají jak. Začít psát pod pseudonymem, ukrytým dokonce ještě pod druhým pohlavím, se postupně ukázalo jako jeden z mých nejlepších nápadů. Neexistoval strach z toho něco publikovat, protože lidé v mém okolí neměli jak zjistit, že jde o mě.

Jenže se tu se mnou začali někteří bavit. A postupně to přerůstalo. Někteří zjistili, jak to doopravdy je. S některými kontakt skončil dřív, než to mohli zjistit. A pak se založil nový server na Discordu. A mně přišlo jako fajn nápad tam jít. A ačkoliv se tam pak stalo pár ne moc fajn věcí, tak tomuhle serveru můžu vděčit za spoustu skvělých kamarádů, za který klidně dám ruku do ohně. Můžu je řadit mezi blízký lidi a je to hrozně fajn pocit.

Problém je, že tihle lidi docela dlouho netušili, kdo stojí na druhý straně, za Quentinem. Říct jim to bylo strašně těžký. Protože i když se s těmi lidmi bavíte, pořád se bojíte, že vás pošlou do háje, protože jste jim vlastně lhali. Jenže oni to přijali úplně v pohodě a já jim tím vděčím fakt za dost.

Jenže pořád tady byl Wattpad, na kterým se to veřejně neobjevilo. Vlastně nebylo v plánu to sem dávat. Můj reálnej plán zněl, že kdyby se se mnou náhodou začal někdo zase víc bavit a chtěl se pak potkat nebo podobně, tak to prostě řeknu jen tomu jednotlivci.

Jenže i tak člověk čas od času narážel na otázku, zda by nebylo dobrý to říct. Že by to dost věcí usnadnilo. A po dnešku, kdy mě nad tím jedna věc zase donutila se zamyslet, se mi povedlo s pomocí Ant (zdravíme Mravenečka) dospět k názoru, že bude lepší, když to zjistíte. Já se nebudu děsit toho, jak to přijme ten jednotlivec, co se se mnou třeba začne bavit, a vy budete vědět, do čeho jdete.

To by asi bylo všechno. Děkuju, že jste to dočetli až sem. Pochopím, když mě po tomhle někdo z vás kopne do zadku, protože vám přece jen už dost dlouho (přes pět let, huh) zamlčuju docela podstatnej fakt. Ale zároveň doufám, že díky tomuhle se budu moct setkat s vícero lidma, budu moct třeba i přijít na nějakej Wattpad sraz a nebudu se bát číst na našem serveru, kterej se věnuje autorskýmu čtení. Konečně propojím dva světy a budu v každým z nich ta samá osoba.

Jsem pořád stejnej člověk. Jen ne Gabriel. Ale mám jméno po jiný svatý. ;) Kdo chce, tak se může přihlásit o hádanku. A kdo ji uhodne, tak... dostane Popela. A bude vědět moje reálný jméno, ehm.

Jinak:
Ano, pořád jsem Čaroděj.
Ano, uplatíte mě dobrou whisky.
Ano, zbožňuju Mágy a Popel je lepší jak Uhel.
Ano, mám dlouhý vlasy.
Ne, můj hudební vkus není jinej a opravdu neposlouchám Justina Timberlaka nebo tak něco.
Ano, pořád mám stejně debilní humor.
Ano, je dost možný, že jste mě už někdy potkali na ulici a nevíte o tom. A pokud o tom víte, tak proto, že mluvím se sebou a ne vždy u toho šeptám, takže vás to určitě vyděsilo a vy jste si říkali, co za magora to jde kolem.
Ano, pořád jsem ta samá osoba, která studuje peďák, miluje čokoládu a sushi, poslouchá metal, vypadá občas jak satanista a ztrapňuje se před učitelema i studentama.
A ano, Sněhulák je reálnej. A je to fakt kluk.

Snad vás to dnešní oznámení nezabilo. A pokud jo, tak mi dejte znamení a já si pořídím spiritistickou tabulku, ať mi můžete vynadat.

Pěkný víkend,
Čaroděj