Přicházím s dalším zážitkem ohledně semináře, jen tentokrát nepůjde úplně o praxe - i když by se mezi ně v podstatě dal zařadit. Dneska se dočkáte projektu s primány, ztrapnění se v knihovně a skoro sesypání se.

No, čím začít. Nejdřív takový hezký obšírnější popis. *obsahuje kecy z mého života, kdo chcete, přeskočtě tenhle mohutnej odstavec*
Víte, já patřím mezi šíleně stydlivý lidi. Nesnáším davy, nesnáším vystupování před lidma, referáty a prezentace před třídou pro mě byly očistec, kdy jsem vždycky ráno před příchodem do školy, kde mě čekalo prezentování, zvracel z nervozity a strachu. Jenže normální lidi dělají to, že když jim něco vadí, vyhýbají se tomu, aby si neznepříjemňovali život. Já jsem ale dost blázen - a místo stahování se do ústraní svoje budoucí já vystavuju tlaku, překážkám a stavím se do nepříjemných situací, protože věřím, že když se takhle budu mučit dostatečně dlouho, daný strach povolí a já budu moct žít normálně. Takže přestože vystupování před lidma znamenalo ranní nevolnost, strach a paniku tak velkou, že jsem nemohl chodit a klepaly se mi ruce takovým způsobem, až jsem se nedokázal ani napít, rozhodl jsem se přihlásit na dramatickej kroužek.
Jednou týdně, tři hodinky v pondělí. Improvizace, trénování paměti, hraní her, scének. Celou dobu pohoda, přestože jsem vnitřně umíral. Chodil jsem tam dva roky. Pak přišlo divadelní vystoupení, kdy jsem musel stát na podiu.
Hráli jsme dvě balady z Kytice - Vodníka a Polednici. Bylo to peklo. Celej předešlej den i ten, kdy se konalo představení, jsem proležel v křečích, bylo mi naprosto zle a chtělo se mi jen brečet. Ale odehrál jsem to. A utekl z dramaťáku.
Pokud jste ovšem čekali, že po téhle zkušenosti jsem zalezl do ulity a rozhodl se stát šedou myší, zklamu vás. Abych překonal svůj vnitřní blok, nerozhodl jsem se utéct do bezpečí. Místo toho jsem se pustil do několika činností, které měly vést k jeho prolomení.
Kroužek tance, veřejný vystoupení, následný útěk. Hraní na nástroj, útěk týden před veřejným koncertem. A pak to přišlo - dramatická výchova na gymnáziu. Upřímně můžu říct, že tohle byl můj nejnenáviděnější a zároveň nejmilovanější předmět. Učitelka se s tím nějak nepárala, hned nám řekla, že kdo se bude upejpat, dostane za pět a konec šmitec. Potom to začalo. Každý týden dvě hodiny. Improvizace. Milovala improvizaci a tvrdila, že my se ji musíme naučit taky. Takže si vždycky vybrala deset chudáků, kteří si měli ve dvojicích postupně stoupnout před třídu, nacházeli se jakoby v televizní obrazovce a ona přepínala programy. Takže jste na začátku předváděli střílečku s kovbojem, když ona najednou přepnula na romantickou komedii. Bohužel si z nějakého důvodu oblíbila mě, takže jsem to podstupoval skoro každý týden.
A tohle nás drilovala sedm let. Respektive většinu jen pět, ale já byl magor, kterej si ještě jeden rok navíc zvolil dramatickou výchovu. (Další rok jsem si zvolil hudebku, ale ta se konala jednou za čtrnáct dní, a když jsme měli volno, byla dramatka, takže jsem tam chodil dobrovolně. Jo, já vím, jsem magor.)
Pomohla mi tahle zkušenost? Zocelilo mě posouvání vlastních hranic a hnaní se do nepříjemných situací, z nichž mi bylo fyzicky zle?
Upřímně... Trochu jo. Do tý doby jsem prosil učitele, abych jim mohl referát jen poslat mailem. Pak jsem se překonával, bral jsem si prezentace dobrovolně, dokonce jsem kývnul i na menší roli v představení, který chystala ona učitelka dramatky.
Cítil jsem se líp? Ne. Když už se mi povedlo překecat mysl, aby nepanikařila a opravdu jsem byl v pohodě, zradilo mě tělo. Vypadával mi hlas, blednul jsem nebo rudnul, přestože jsem se opravdu chtěl předvést v nejlepším světle, třásly se mi prsty. Ale i tak jsem to nevzdal. A myslím, že tohle vedlo i k mému přihlášení se na seminář. Protože jsem se chtěl překonat. Neříkám, že jsem na tom teď nějak ideálně, ale i jen fakt, že při nastupování před třídu a snaze je něco naučit, jsem nechtěl vnitřně umřít a nedělalo se mi mdlo, je celkem úspěch. (A taky právě proto jdu od září na peďák, haha, držte mi palce. Ale ne, tam jdu i proto, že mě baví učit. A taky protože učitelskej flek je dost stálej, ehm...)

Každopádně teď k tomu, o jaký projekt vlastně šlo. Na naší škole bylo zvykem, že septimání vždy vezmou primány do města, rozdělí si je na skupiny a potom každý se svou skupinou navštíví nějaké významné místo ve městě. Daná patrička dětí má poslouchat výklad, na jeho základě vypracovat prezentaci a následně ji přednést všem skupinkám poslední den v týdnu. Z těchhle prezentací si pak děti měly napsat test. Aby to bylo vtipnější, celá tahle věc se musela v průběhu fotit a natáčet. Doufám, že ta videa nikde nejsou k dispozici...

Před tímhle vším jsme se ještě my, účastníci semináře, museli domluvit, kdo půjde na jaký místo a kolik si vezme dětí. Já si zabral knihovnu, společně ještě s kamarádem, což ale znamenalo, že tam budu muset zavolat. Bylo to sice utrpení, protože v té době jsem telefonování nesnášel, ale zvládl jsem to. Akce začala v pondělí. Učitelé nahnali šedesát malých děcek do auly, nás vypustili mezi ně, každýmu vtiskli do ruky papír se jmény, která má k sobě zavolat, a tím to vadlo.

Já s kamarádem jsme si teda stoupli na podium, on mi držel papír před obličejem, a já tam s rukama u pusy jak debil křičel na celou místnost náhodný jména. Když jsme po pěti minutách řvaní měli jen dvě děti z šesti, vzdali jsme to, na papír fixou napsali KNIHOVNA a čekali, dokud si všichni ostatní neposbírají svoje děti, takže k nám ty čtyři zbylý přišly samy.

Měli jsme tedy šest dětí, konkrétně šest chlapců. První den se měla konat obecná prohlídka města. Upřímně, naše město je pěkně... hnusný, ehm, takže se na to netěšily děti, a už vůbec jsme se na to netěšili my, protože koho by bavilo se tři hodiny courat někde, kde nic není, ukazovat jim základní místa, který ale znají, protože tam buď žijou taky, nebo mají google mapy, a navíc mrznout, protože ten den samozřejmě pršelo a foukal studenej vítr, protože březen.

Procházka, na kterou se nikomu nechtělo, se nakonec protáhla ze tří na čtyři hodiny, protože jsme měli jít úplně všichni (takže šedesát dětí plus... dvanáct, myslím, septimánů) a nějakej inteligent, co šel vepředu, se ztratil. Naše parta rodilých Neratovičáků šla samozřejmě vzadu, takže jsme já a kamarád kecali s dětma (ti kluci byli strašně super, jakože upřímně mám pocit, že jsme schytali nejlepší partu, protože ostatní říkali, že ty jejich děti se s nima nechtěly bavit, furt se hádalaly, a my jsme si s nima úplně úžasně rozuměli). Nedávali jsme pozor, co se děje, dokud jsme si nevšimli, že jdeme jednou cestou znovu. Pak nám došlo, že se asi někdo vpředu ztratil, takže jsme si zanadávali na jejich účet, odpojili se a vzali děti do cukrárny.

Mimochodem, tohle jsme ani neměli povolený, později toho dne jsme zjistili, že je zakázaný je někam brát, protože za ně máme plnou odpovědnost, navíc tohle měla bejt vzdělávací akce místo bytí ve škole, takže kdyby nás tam viděl někdo z učitelů, měli bychom obrovskej průser.

Pokud by vás zajímalo, co všechno jsme museli projít, tak šlo o: státní policii, městskou policii, knihovnu, nemocnici, dům pro seniory aneb Dům kněžny Emmy, hasiče a kopec MILUJI - to nechápu, kterej blbec tam dal. Není to nijak důležitý, jen tam chodí v zimě děti bobovat... Já se je snažil přesvědčit ještě na Spolanu, ale s tou mě poslali do háje, že není důležitá. Zato kopec, tyjo, to je fakt důležitější než jediná věc, pro kterou je tohle město známý. Sice nechvalně... ale i tak.

Pro info, to MILUJI je tohle:

(Sice je to pořád lepší jak ta jistá kamenná věc, kterou nám ve městě umístili poměrně nedávno, ale stejně... V čem je tohle ↑ důležitější než chemička, kde se vyráběla složka do Agent Orange, což byl herbicid používanej Američany za války ve Vietnamu?)

První den tedy proběhl docela v pohodě. Poznali jsme děti, zjistili jsme, že si s nimi rozumíme, a měli jsme poměrně optimistické vyhlídky na budoucnost. Další den přišla návštěva knihovny. S kamarádem jsme tedy ve smluvený čas stáli v dešti před školou a vyhlíželi naše děcka. Dorazila přesně včas, a proto jsme se mezi prvními mohli vydat na výpravu za vědomostmi. Do knihovny jsme přišli ve smluvený čas, vesele se tak suneme k paní, s níž jsem před týdnem vše vyřizoval, abychom mohli přijít. Ona si nás prohlídla a pak řekla něco, co mě úplně dostalo.

„Je mi líto, ale je vás o jednoho víc, než jste mi nahlásili, a proto vás nemůžu všechny pustit do skladu."

V rámci prohlídky jsem totiž domluvil nejen projití knihovny, ale i skladu, aby děti (a taky já, hah) viděly, jak se balí, rozbalují a připravují knížky. A ona mi teď oznámila, že jeden člověk navíc je problém. Navíc jsem vypadal jak debil, protože mi nedošlo, že do toho počtu lidí musím započítat i sebe, ehm, a proto jsem při telefonátu nahlásil jen sedm lidí. Nakonec jsme to vyřešili tak, že kamarád s nimi šel do skladu a já hlídal věci. Hodinu a půl jsem tam seděl na gauči, četl si knížku a snažil se neusnout. Potom se celá skupina vynořila a přišlo slíbené povídání o historii knihovny. Paní přinesla starou rozpadající se knihu s fotografiemi a podobně, takže děcka nadšený, že se můžou podívat. Ukázal bych vám fotky, jenže jsou na nich děti a existuje GDPR, takže pardon.

V knihovně jsme strávili krásné čtyři hodiny, děcka to bavilo, nás taky, úplná paráda. Ale já neviděl sklad, což mě teda docela mrzelo. Každopádně jsme přežili další den, dovedli jsme děti na oběd a užívali si, že nám ještě nikdo neumřel. Ve středu a čtvrtek měly děti za úkol ze svých poznámek vypracovat prezentaci plus na velkou čtvrtku sepsat základní informace o daném místě a namalovat k tomu obrázky.

Tady se ukázalo, že naše skupina přece jen není ideální. Sedět hodinu a půl na zadku a poslouchat starou paní při povídání o knihovně - bez problémů. Sednout si ale na zadnici, popadnout pastelky, zasednout k PowerPointu a pracovat, to už ne. Jedinej kluk byl nějak víc pracovitej a pustil se do té prezentace. Zbylých pět mezi sebou šermovalo tužkama, hrálo piškvorky a totálně se vykváklo na naše zadání. Původně jsme jim s kamarádem chtěli dát volnost, ať to udělají podle sebe, ale jakmile si málem vypíchli oko při vydlabávání gumy, rozhodli jsme se zakročit.

Kamarád zburcoval dva, co jakž takž zvládali kreslit, aby vytvořili v rozích ilustrace, zatímco já seděl se zbylou trojicí a snažil se zjistit, kdo z nich nejlíp píše. Ony papírové „prezentace" měly totiž být hodnoceny z estetické stránky. A pro větší prdel jsme známky za ně měli dostat i my. Z čehož plynulo, že chlapci se na to prostě nesměli vykašlat, protože já odmítal dostat kouli jen proto, že se oni flákali. Nakonec jsme krasopis vzdali, jeden dostal do ruky propisku, aby psal základní info poměrně hezkým psacím písmem, zatímco zbylí dva si vzali tužku a měli nakreslit a potom z barevných papírů vystřihnout nápis Knihovna.

Co by se mohlo pokazit, že? Měli jsme dva dny, práce rozdaná, žádné problémy. Haha. Po třech středečních hodinách jsme měli jen ten nadpis a otevírací dobu knihovny. Nic víc. Jo, vlastně tři slidy prezentace. Takže hrůza děs.

Proto jsme dětem řekli, aby další den přišly dřív. Nakonec tak opravdu učinily a pustily se do práce. Já konktroloval psanej projev, dopisoval jsem jim tam čárky a kamarád zase hlídal tu vzhledovou stránku věci - komentoval obrázky a upravoval prezentaci. Ačkoliv se to zdálo nemožné, po dvou hodinách jsme měli hotovo. Zbývalo nám jen, aby se kluci naučili každý jeden slide prezentace a vymysleli otázky, který potom dáme do toho společného testu.

Učení se slidů šlo... těžko. Nejhorší na tom bylo, že my jsme to museli umět taky, protože učitel oznámil, že když chlapcům něco vypadne, jeden z nás si za nimi vleze na podium a odříká to za ně. A protože kamarád mele rychle jako kolovrátek a má tendence polykat konce slov, celá skupina zvolila jako záchranu mě. A tady se vracíme k tomu dlouhýmu odstavci - já měl v případě nouze odříkat před sedmdesáti lidma text z prezentace, aniž bych se na ni podíval. Upřímně, bylo mi fakt zle. Zbytek dne jsem si jen přeříkával text a modlil se, aby něco nezapomněli.

Kluci nakonec zvládli vymyslet i ty otázky, já si je napsal na papír a říkal jsem si, že je musím dneska po příchodu domů poslat učiteli. Víte, jak jsem jednou říkal, že jsme málem neprošli ze semináře, protože jsem tele? Tak tohle je přesně ono. Abychom mohli na konci roku projít ze semináře, museli jsme dokázat, že jsme zodpovědní, takže podmínkou bylo splnit všechny úkoly, co nám učitel zadá. A mezi ně patřilo i poslání otázek do testu do čtvrteční půlnoci. Jenže já po příchodu domů jen panikařil kvůli následujícímu dni, takže jsem úplně vypustil nějaký otázky.

A proto mi další ráno cinkly bakaláře a tam na mě vybaflo obrovský červený N. Nejhorší na tom nebylo, že bych nebyl klasifikovanej, ale že to odnesl i kamarád, kterej za to nemohl, protože to já měl papír u sebe a řekl, že to pošlu. Nakonec to dopadlo dobře, napsal jsem učiteli, ať to N smaže kamarádovi, že on za to nemůže, a mně ho tam klidně nechá, protože jsem to nesplnil, a on mi to N za férový jednání smazal taky. Ale teda, byl to infarkt, takže to mýmu stavu moc nepřidalo.

Páteční ráno tedy začalo divoce, ale šlo to. S naší partou jsme se sešli půl hodiny před začátkem prezentování, chlapci sebevědomě tvrdili, že všechno umí, a tak jsme se pomalu nahrnuli do malého sálu ve společenském domě. Byli jsme až čtvrtí, a proto jsme si sedli, kluci ještě dělali kraviny. V osm akce začala, prezentace všech tří skupin před námi byly dobrý. Pak jsme přišli na řadu my.

Já skončil u počítače, kde jsem přepínal slidy, zatímco kluci se postavili okolo plátna. Při jejich střídání jsem měl tep na vrcholu. Nejhorší byly momenty, kdy ke mně bleskli vyděšeným pohledem a já se musel povzbudivě usmát a ukázat jim palce nahoru. Nechápu, jak je to mohlo uklidnit, když já sám tam umíral, ale... nevadí, tím líp.

Prezentaci jsme nakonec přežili, kluci se nezasekli a já nemusel mluvit. Jakmile skončily všechny ostatní, celá tahle masa dětí se nahrnula do školy, kde je čekal test. Zatímco ony psaly, my ze semináře jsme se flákali na chodbě, sdělovali si dojmy a modlili se, ať ten test děti nepokazí. Když dopsaly, přišel učitel, v rukách obří štos papírů, a s velkým škodolibým úsměvem mně a kamarádovi ty papíry podal, přičemž zmínil, že to máme opravit.

Normálně tohle opravuje celá parta septimánů, ale protože já byl debil, tak jsme to schytali my dva. Kamarád samozřejmě naštvanej, tak mu říkám, ať to nechá, že to udělám. A on fakt odešel a nechal mě v tom. Takže jsem si musel na tři hodiny sednout do kanceláře zástupce ředitele, který byl zároveň oním hlavním učitelem semináře, a opravovat škrabopisy primánů.

Byla to hrůza. Bolely mě oči, ruce, docházela mi energie a před očima se mi míhala furt ta samá písmenka. Jako bonus jsem všem musel rozdat známky, což bylo nejtěžší, protože jsem nevěděl, jak přísnej mám být. Nakonec většina dostala jedničky, jen pár dvojku, nic horšího nebylo. Ale tohle opravování mě nadobro vyléčilo z takových těch studentských keců na učitele, co opravují pomalu. Protože po tomhle je chápu. Po desátým testu máte chuť si dát hodinovou přestávku, po dvaceti chcete tiše umřít.

Ovšem i přes všechny komplikace, které přišly, jsme s kamarádem nakonec dostali jedničku, naši skupinku dětí jsme dokonce překecali k návštěvě našeho školního deskoherního kroužku (s ním mám taky pár vtipných historek, heh, ale to zase jindy, pokud vůbec někdy) a pozvali jsme je na zmrzlinu hned po pátečním vyučování. Takže přestože to na začátku vypadalo, že vše skončí katastrofou, dopadlo to snad nejlíp, jak mohlo.

Snad vás to bavilo, obrázkový materiál pro vás nebyl přítěží a neusnuli jste v půlce nudou. Nebudu slibovat, co přijde příště, protože sám nevím. Jestli máte nějaký speciální přání, křičte. ;)

A tady máte kočičáka pro lepší náladu:

(Ne, neumírá, jen bylo takový vedro, že jsme zvládli jen tiše ležet vedle sebe a dýchat.)

Hezký den,
Q.