ZÁŽITKY Z PRAXÍ - Z DENÍKU NEBOHÉHO BÝVALÉHO STUDENTA

Ne, ještě jsem neumřel, nejásejte. I když tak poslední dobou vypadám, stále jsem se nevypravil do říše mrtvých, tak snadno se mě nezbavíte. Každopádně jsem tu a zase vás budu otravovat dalším zážitkem z praxí, tentokrát ale zajímavějším - po všem utrpení se konečně ocitneme na druhém stupni!

Pokud si to někdo pamatujete, v minulém Zápisu jsem zmínil paní Lipovou, která se rozhodla stát se mým průvodcem a adoptivním učitelem na dobu praxí na základní škole. Její kabinet sídlil v nejvyšším třetím patře nejvyšší věže a sdílela ho společně s paní, která na mě neudělala nejlepší první dojem, protože kromě učení má na starosti ještě propagaci zdravýho životního stylu mezi dětma. Přestože ty dvě se jevily jako naprostý opaky, jedna starší, klidná, tichá a druhá tak ve věku mých rodičů, energická a hlasitá, celkem jsem se tam těšil.

Jo, tohle byla první praxe, kam jsem vyloženě chtěl jít. Nevím, jestli za to mohl fakt, že se ocitnu na druhým stupni, tudíž kolem mě nebudou rotovat maličký příšerky sápající se po mých předních končetinách, nebo skutečnost, že obě učitelky se zdály milý.

Měl jsem u nich domluvených na první den pět hodin, což bylo víc než obvykle, ale jim se to zdálo jako dobrej nápad, že si na mě aspoň děti zvyknou. No, dorazit jsem měl jako vždy v osm, o což jsem se taky pokusil. Tentokrát jsem se před školou zasekl jen asi na minutu, než nás vpustili dovnitř a já mohl hnát do třetího patra. (Moje tělo zvyklý max tak na cestu od počítače do postele tehdy dost protestovalo.)

Pár minut před zvoněním na první hodinu už jsem poslušně stál před kabinetem, v němž sídlila paní Lipová s Jitkou ze zdravé výživy. Jenže první dilema na scéně. Mám klepat? Nebo zkusit otevřít? Nebo čekat? Koukal jsem na ty dveře jak na Boží zjevení, až jsem se odhodlal zvednout pravou ruku a lehce poklepat na dveře. A ono nic. Žádný nadšený přivítání, žádnej pozdrav, žádný uvedení do děje. Bylo sedm hodin a padesát sedm minut a v kabinetu pusto.

Můj vnitřní introvert se dostal na povrch a radil mi, abych zůstal na místě, ani se nehnul a čekal, jestli se odněkud náhodou nevynoří nějakej zachránce. Stoupnul jsem si zády ke zdi, přitáhl si metalovou bundu blíž k tělu a snažil se neexistovat. Kolem mě občas prošel nějakej student, jinak ale seděli ve třídách. Šlo o tři třídy sedmáků, dvě osmáků a jedny deváťáky. Tehdy jsem netušil, že s některými z nich se seznámím poměrně... podrobně.

Chodbou se rozlehlo hlasitý zvonění a já začal solidně panikařit. Už jsem si říkal, jestli se nevrátím na vrátnici a nezeptám se, kde by tak ty dvě učitelky mohly být, když se právě na schodech objevila hlava paní Lipové. Jakmile si mě všimla, zamávala mi a už ke mně šinula se širokým úsměvem na tváři.

„D-Dobrý den," dostal jsem ze sebe z posledních sil a očekával, že mě sprdne, že jsem nečekal, kde jsem měl, že kvůli mně přijde pozdě nebo tak, ale ona mi jen oplatila pozdrav, odemkla kabinet a řekla mi, ať se posadím.

Ten kabinet byl... hodně malej. Když se otevřely dveře, dívali jste se přímo z okna, pod kterým se nacházel širší stůl, z každý strany měl dvě židle. Za židlema malý skříňky. A vedle dveří byla z levý strany velká prosklená skříň, zatímco z pravý malý umyvadlo a něco-jako-pidi-linka. A všude, kam jste se podívali, ležely papíry.

Paní Lipová mi přistrčila židli, sama si sundala bundu a posadila se ke stolu, načež zaregistrovala můj zmatenej výraz a začala se ptát, jestli se něco nestalo. Já tam seděl, bílej jak stěna, a říkám, že jsem myslel, že bude první hodina. A ona se rozesmála. Jako bych toho už tak neměl moc. Už jsem si říkal, jak jsem se právě solidně ztrapnil, když mi pověděla, že mi psala email o tom, že první hodina odpadá, protože Jitka musela k doktorovi. Email... Hm, to je věc, kam koukám jednou za týden, rozhodně ne každej večer v osm hodin.

Oba jsme se tomu lehce zasmáli a ona mi uvařila čaj, abych se dal trochu dokupy. Mezitím si se mnou povídala. Ptala se na všechno - na školu, jak to chodí na gymplu, kam chci na vysokou, jaký jsou moje zájmy, jestli poslouchám metal a kam my mladý chodíme na diskotéky. Do toho mi ještě začala říkat, jak s ní ten den půjdu do jedný osmý třídy a do sedmičky, zatímco Jitka mě vezme mezi sedmáky a deváťáky. A nabídla mi, abych příště asistoval její třídě (což byla 8.C), a to jsem nemohl odmítnout, takže už jsme rovnou domluvili i další praxi.

Bouchlo třičtvrtě na devět, ticho na školních chodbách protnulo zvonění a dveře od kabinetu se rozletěly, jak dovnitř vešla nadšená Jitka, v ruce krabici plnou dortů. Nahrnula se tam jak velká voda, jídlo položila na stůl, pozdravila mě a sdělila mi, že půlka těch zákusků je pro mě, protože je po dnešku budu potřebovat. No... nemůžu říct, že by mě to uklidnilo. Právě měl čekaly dvě hodiny matematiky s paní Lipovou a pak měly přijít dvě češtiny s ní, dokonce u deváťáků, a ona mi řekne tohle!

Bojácně jsem přikývl, poděkoval, načež mě paní Lipová už i s rukama plnýma papírů táhla do 8.A. Nemůžu říct, že bych v tu chvíli, kdy jsem vkročil do dveří třídy, cítil nějaký extra souznění, ale konečně jsem měl pocit, že tohle by nemusela být úplná katastrofa.

Představování proběhlo ukázkově, pro studentíky jsem byl praktikant z gymplu, co se na ně přišel podívat, aby zjistil, jak dobří jsou, takže neměli dělat ostudu. Zaplul jsem do lavice a pořádně se rozhlídnul. Upřímně, nedocházelo mi, že jsou to studenti na úrovni našich terciánů. Tihle vypadali tak na kvintány. Trochu mě přitom zamrazilo, ale ne tolik, aby to zkazilo moji chuť z dobrýho začátku praxe.

V matematice brali rýsování trojúhelníku. Paní Lipová se mě u každýho zadání ptala, jestli to na gymplu děláme stejně, na což jsem většinou odpovídal, že jo - a když jsem řekl ne, zvrhlo se to na to, že jsem si šel stoupnout před tabuli a vysvětloval jí, co děláme jinak. (Upřímně to byla celkem sranda, protože když jsem tam šel poprvý, vůbec mi nedošlo, že to říkám nejen jí, ale i studentům, a nakráčel jsem si tam jak největší pán a sebevědomě začal vysvětlovat. Podruhý už to tak fajn nebylo, protože mýmu unavenýmu mozku nějak doteklo, že tam není jen učitelka, takže sebevědomí udělalo pápá.)

Ta hodina pro mě byla tak zajímavá, že jsem si za celejch čtyřicet pět minut napsal sotva pár slov do svýho sešitu. O přestávce jsem odtamtud zmizel tak rychle, že se mě žádný z dětí nestihlo na nic zeptat. Okamžitě jsem se ukryl do bezpečí kabinetu, kde jsem dopil svůj studenej čaj a trpělivě čekal, co přijde dál. Paní Lipová přišla chvíli po mně a pochválila mě, že to na moji první hodinu na druhým stupni bylo fakt dobrý.

Po deseti minutách klidu přišli na řadu sedmáci a jejich pracovní listy a řešení nějakýho školního výletu. Znovu proběhlo představení, ale tentokrát jsem neměl do hodiny čím přispět, takže jsem jen seděl vedle jednoho kluka, psal jsem si poznámky a odolával touze začít se houpat na židli. (Nakonec jsem si naprosto nedospělácky položil nohy na volnou židli před sebou a doufal, že mě za to paní Lipová nevyhodí.)

Zazvonilo, já chtěl zmizet, ale sedmáci byli mnohem rychlejší než jejich starší druhové, takže mě dva zastavili ve dveřích a začali se ptát, jak jsem se k nim dostal.

„Vybral jsem si pedagogickej seminář."

„Seminář?" divili se a mně hned došlo, že jsem si podepsal rozsudek smrti. Začala palba otázek na téma gymnázium a upřímně, v něčem byli ještě horší jak ty malý děti, před kterýma jsem sem utekl.

Naštěstí mě vysvobodila Jitka, která řekla, že mě potřebuje, a zatáhla mě do kabinetu. A tam mi pověděla, že za osm minut si jdu stoupnout před třídu a učit sedmáky. Jako na férovku. Čeština, shoda podmětu s přísudkem, hurá na to. Hodila mi do klína malou modrou učebnici se cvičeníma na trénování, zároveň mi podala papír, na kterým byla stručně sepsaná teorie, a přisunula ke mně jeden malej jahodovej dortík, asi jako úplatek.

„Neboj, to zvládneš, oni jsou hodný," uklidňovala mě, když si něco psala do sešitu.

Hm, jasně. Můžou bejt třeba alabastrový, ale to nic nemění na tom, že je to moje první pořádně učící hodina a já jsem úplně v loji. Abyste to chápali, když si stoupnete před třídu, máte si pamatovat zhruba tohle všechno:

A to je jen zlomek teorie ohledně toho, jak se máte chovat, to, co je budete učit, je další kvantum věcí. Nejdůležitější z těch věcí však je tahle: PŘÍPRAVA. Písemná nejlíp. Natrénovat si, co budu říkat, rozložit to na čtyřicet pět minut, připravit si cvičení, odpovědi na blbý otázky a hodit se do klidu. Na tohle bych se měl připravovat pomalu týden (ale minimálně den) předem. A já měl osm minut!

Žaludek jsem měl jak na vodě, třásly se mi prsty, ale říkám si, že to bude výzva a zvládnu to, dokázal jsem páťáky, dokážu tyhle! Jitka mě ještě jednou povzbudila, pak mi vzala věci a řekla mi, že ti sedmáci jsou hned ta třída naproti kabinetu. Upřímně jsem v tu chvíli chtěl utéct na druhej konec školy, schovat se a nikdy se neukázat, ale moje čest nakonec vyhrála, takže jsem jen kývl a udělal několik kroků vpřed.

Vešla první, představila mě jako učitele, co si na nich bude zkoušet svoje „učitelský schopnosti", zároveň je upozornila, že tam ale celou dobu bude taky, tak ať se neopováží dělat kraviny. No. Já tam stál u dveří, v ruce jsem žmoulal papír s teorií, po zádech mi tekl ledovej pot a tep jsem měl jak při maratonu. (Už jen na tomhle by se dalo vyjmenovat tucet věcí, co jsem udělal špatně.)

Přešel jsem k Jitce, položil jsem papír na katedru, stoupnul si před třídu, odkašlal si a spustil snad to nejhorší představení všech dob.

„No, já jsem Quentin a dneska vás budu mít na češtinu. Rád by jsem si" - v tu chvíli jsem se zarazil. Zarylo se mi to do mozku, moje špatná čeština mi vlepila takovou facku, že jsem se tam málem rozbrečel, jak zle mi bylo. Nakonec jsem se zhluboka nadechnul, řekl, že bych si na nich rád vyzkoušel pedagogickou praxi a roztřesenýma rukama jsem se natáhl pro papír.

Nevím, jestli mě litovali nebo jestli je můj úvodní proslov až tak vyděsil, ale po dobu, co jsem střídavě koukal do papíru a střídavě psal poznámky na tabuli (jen lehký věci typu ženský rod = y, mužský životný = i), ani necekli a poctivě si všechno psali. Došel jsem na konec listu, Jitka mi věnovala povzbudivej úsměv, a já dětem sdělil, že si to, co jsem jim teď nakukal, procvičíme.

Ticho, který vládlo, mě znervózňovalo. Říkal jsem si, jestli by nebylo lepší, kdyby si povídali a rušili, protože to se ve třídách normálně děje, ale na druhou stranu mi bylo jasný, že v tomhle stavu bych neměl energii je napomínat. Zároveň jsem měl ale celou dobu pocit, že dělám něco šeredně špatně. Není normální, když vám mlčí třída o dvaceti sedmi lidech ve věku třinácti let.

Nevěděl jsem, jak je mám volat k tabuli. Jména jsem neznal, tak jsem navrhl, že se můžou hlásit dobrovolníci, jinak začnu vyvolávat popořadě. Zvedl se les rukou a já si pamatuju, jak hroznou mi to udělalo radost. Protože není lepší pocit, než když jim něco řeknete a oni to chtějí dobrovolně vyzkoušet.

Chodili k tabuli postupně, já jim každýmu přečetl větu/souvětí, oni doplnili koncovku a zdůvodnili. Potěšilo mě, že velká většina to řekla dobře, pár lidí zaváhalo, ale jinak úspěch. Ani mi nedošlo, kolik je hodin, když zazvonilo. A moje utrpení skončilo. Jitka si vzala věci, poděkovala jim, že se chovali hezky, já taky poděkoval a vyšli jsme z tý třídy tak rychle, jako by nám za patama hořelo. V kabinetu mi okamžitě strčila dort až pod nos a řekla, že ho musím sníst, protože vypadám, jak když sebou každou chvíli seknu.

Mezitím přišla paní Lipová a ptala se, jaký to bylo. Jitka okamžitě spustila chvalozpěvy, že se to povedlo, já byl skvělej, děti ani nedutaly (o tom začátečním trapasu se ani nezmínila), a já ze sebe dokázal vypravit jen „byla to zajímavá zkušenost". Jakože, ano, udělal jsem při tý hodině spoustu chyb, některý i hodně velký, ale na druhou stranu... teď už jsem mohl oficiálně prohlásit, že jsem učil!

Moje nadšení netrvalo dlouho, protože mi obě učitelky samozřejmě připomněly, že mě čekají ještě deváťáci. A aby toho nebylo málo, navrhla Jitka, že to, co jsem teď dělal se sedmákama, udělám i u nich jako opakování na přijímačky. Jupijej, dvojitej stres! (Řeknu vám, jako studentovi mi přišly patnáctiminutový přestávky krátký, ale jako „učiteli" mi došlo, že člověk fakt ani nemrkne a je zase hodina.)

Do třídy jsem vešel se zvoněním sám, Jitka si ještě skočila na záchod. Její věci jsem položil na stůl a sám jsem si sedl do poslední lavice u okna. Všichni mě samozřejmě sledovali. Pak se ke mně naklonila holka, co seděla přede mnou, a položila otázku, co mě totálně odzbrojila.

„Ty seš náš novej spolužák?"

To mě celkem zabolelo. Kvapně jsem odvětil, že ne, že je budu učit, a ona v tu chvíli úplně zbledla, sedla si zpátky do lavice a už se na mě ani nekoukla. Učitelka přišla asi o minutu později, dětem všechno vysvětlila a zároveň jim sdělila, že s nima budu opakovat. Netvářily se zrovna nadšeně, ale co jim zbývalo, heh.

První polovinu hodiny se jim věnovala ona, řešili přihlášky na střední, druhou polovinu jsem měl na hrbu já. Nutno říct, že nebyli potichu jako sedmáci. Furt si něco šuškali, koukali na mě, chichotali se. A taky vůbec nechtěli k tabuli, takže jsem musel vyvolávat, což dělalo věc ještě horší, protože byli otrávení a jako bonus jim to moc nešlo. Ale neměli blbý kecy, což je úspěch!

Jakmile tortura skončila, vypařil jsem se do kabinetu. Tam se mě ujala paní Lipová, uvařila mi další čaj, dala mi na sebe telefon, abych jí mohl případně zavolat, a vyprávěla mi historky ze svý učitelský kariéry.

Odcházelo se mi odtamtud těžko, ale co se dalo dělat, moje škola volala, takže jsem si i přes všechnu nechuť sbalil věci, rozloučil se a vyrazil směrem ke gymplu, jen abych zjistil, že nám odpadla hodina, tudíž jsem si mohl ještě hodinu hovět v teplým kabinetu.

No, první pořádně učící zážitek sepsanej, třikrát hurá. Teď s odstupem vidím všechny ty chyby, co jsem v tom nasekal, ale tehdy jsem si připadal na jednu stranu jak machr, že jsem to zvládnul, a na druhou zase jak největší pitomec, že jsem to totálně zvoral.

Každopádně mám otázku, jestli vás tohle vůbec baví číst? Zážitků mám ještě dost, od dalšího učení přes projekt s primánama, hospitaci u nás na gymplu po můj první pokus o doučování, kterej taky probíhal v rámci semináře, ale kdyby náhodou, přestat můžu vždycky. ;)

Užívejte dne, buďte opatrní, nechoďte zbytečně ven a snažte se si aspoň trochu povídat s lidma, ať z tohohle nezcvoknete.

Quentin