Ač je to k nevíře, tak pořád ještě nehniju pod drnem. Ano, taky se tomu divím. 

Sice můj profil vypadá, že už pomalu umřel, a jediný, co ještě žije, je příběh Fazole, chleba a whisky, i když s ním to v poslední době taky není extra slavný, ale pozor! Mám pro vás, snad teda, dobrou zprávu.

Jelikož teď křepčím na peďáku na češtině a dějepisu, tak se mi podařilo dostat se k předmětu s názvem Literární psaní. Takže se můžete těšit na výtvory z tohohle semináře. (A od příštího semestru i na zážitky z praxí, protože ve třetím semestru s nima začínáme, heh.) Je to tam docela fajn, i když to vypadá, že místo plánovaných dvanácti témat stihneme tak šest, a kolektiv je boží a vyučující ještě víc.

No a dneska přicházím s prvním tématem z onoho nového předmětu. Byl jím popis krajiny. Jestli mě sledujete už nějakou chvíli, asi tušíte, že já a popisy se moc... nemusíme. Respektive čistý popisy. Jakmile v tom může být děj, myšlenky, tak super, bez problému, ale čistej popis? To chcete moc. A proto pro mě bylo psaní tohohle kusu dost velkým oříškem. Ale jsem tady! A po dnešku mám za sebou i jeho čtení. Takže je hotovo.

A protože to tu je takový mrtvý a zakládat kvůli tomu novou knížku mi přišlo zbytečný, tak tady to máte. Jo a není to nijak závratně dlouhý, jen asi 320 slov, protože se to zaprvé muselo číst nahlas (a číst čtyřicet minut dlouhou povídku by bylo blbý) a zadruhé už i tohle mě stálo dost sil, protože takovej druh popisu pro mě byl zkrátka hodně těžkej.

♣♣♣

Procházel alejí plnou stromů. Každý z nich byl posetý drobnými květy. Zářily barvami, jako by na ně snad napršela samotná duha. Když pořádně zaostřil, všiml si, že na některých z nich se lesknou kapky rosy. Jejich listy povlávaly v mírném jarním větříku.

U kmenů se krčily drobné keře. Tipoval je na ostružiní, neboť i na dálku mohl spatřit jejich trny, čekající, až se přes ně bude potřebovat dostat nějaký nebožák, jemuž poté protrhnou kůži, aby se mohly chlubit rudými kapkami krve na svých větvičkách. Tolik tyhle keře neměl rád, připadaly mu jako zlomyslné duše mezi rostlinami. Užívající si utrpení, neznající slitování.

Sklonil pohled k vysoké neposekané trávě pod sebou. Vlála jako vlajka na stožáru. Občas v ní zahlédl pavouka, jednou dokonce malého lučního dráčka – ještěrku. Spatřil je však jen krátce, hned se zase schovali, aby jim nevykoukal jejich krásu. Jediný modrásek, který posedával na kopretině, se před ním vystavoval, jako by se chlubil tím, jak vypadá, úplně přede všemi. Co jiného však čekat od vyšší vrstvy hmyzí říše? Skromnost byla pro ostatní, ne pro něj.

Pozoroval malé mravence, již si razili cestu mezi stébly, a nemohl neobdivovat jejich pracovitost a výdrž. Semknuli se kolem lezoucího slunéčka sedmitečného a doráželi na něj. Nevěděl, komu z nich má vyjádřit své sympatie, a proto jen stál a díval se. Slunéčko nakonec boj vzdalo, vzlétlo a přistálo mu na mikině.

Vzhlédl. Nebe na východě krvácelo a obloha na západě pro něj začínala plakat. Mraky se tam nakupily a semkly v pevném objetí. Zvedl se vítr, předzvěst blížící se bouřky. Malinko se ochladilo, ale ne tolik, aby mu naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechl a vzápětí toho zalitoval, neboť jej v nose dráždil pyl a několikrát kýchl.

Zaposlouchal se do okolních zvuků. Neslyšel zpěv ptáků ani cvrlikání cvrčků. Jen šumění větru mezi květinami a luční travou.

Jako by příroda na pár chvil umlkla a sama pozorovala tu krásu zrození nového dne.

♣♣♣

Jakýkoliv připomínky hažte do komentářů, nebojte se kritizovat.
To je za mě asi dneska všechno. Můžu vás tak max. ještě nakopnout ke čtení Fazolí, říct vám, že příště se můžete těšit na vnitřní charakteristiku postavy, zeptat se, jak se máte, a popřát vám pěkný zbytek dne i týdne. A pevný nervy i zdraví, protože to je teď potřeba.
Q.