Budeme dělat, že se mi nepovedlo zapomenout na to sem tenhle text hodit, dobře?

Tady máte už-ne-koťátko jako útěchu.

Tentokrát tu je vnitřní charakteristika skrz pocit viny. Co k tomu říct... Psalo se mi to mnohem líp jak ten popis, název trochu vyděsil naši vyučující, čtení tohohle nahlas byl docela boj a po mém ztrapnění se začala poměrně žhavá diskuze o etice při zabíjení.

Před váma naštěstí nemusím číst, takže tady si to ztrapnění odpustíme, a doufám, že ani název vás moc nevyděsí. Tudíž už zbývá jen ta debata o etice a zabíjení, a do té se klidně můžeme pustit.

 ♦♦♦

V rakvi

Tak jako mnohdy předtím se ani nedokázal zvednout. Jen seděl na zemi, opíral se o zeď s koleny přitáhnutými k tělu, tak pevně, až se bál, že je snad vytrhne z kyčelních kloubů. Prsty s okousanými nehty si zatínal do holení, hlavu tiskl ke zdivu, a kdyby vnímal, co se děje, cítil by, jak se mu drobné hrbolky zarývají do temene. Jeho tělo možná sedělo v zatemnělé ložnici, ale mysl ne. Ta se nacházela stovky kilometrů daleko a dívala se na události, jež se staly před třemi lety.

Přehrával si je v hlavě stále dokola, aby se vytrestal za to, co provedl. Jak lépe odčinit ty hrůzy, než nutit sebe sama trpět alespoň trochu podobně? Jak jinak se s tím vším vyrovnat?

Znovu tam stál. Schovaný za troskami kostela, čekající, dokud se ten druhý neotočí, aby mohl zaútočit. Vyčkával na správný okamžik. A když nastal, vystřelil. Tělo dopadlo k zemi s dutým žuchnutím. Jen ze zvědavosti se šel podívat, koho právě zabil. Tehdy netušil, že ten pohled si bude neustále přehrávat v mysli po zbytek svého života, dokud sám sebe neutrápí přemýšlením nad minulými chybami. Tvář toho mladého kluka, který musel teprve nedávno vylézt ze školy, s malou dírou uprostřed čela ho vyděsila. Byl zvyklý zabíjet urostlé chlapy, kteří káceli stromy jen pouhým pohledem, ostřílené vojáky, co si jednou dovolili nedávat pozor. Nezabíjel děti. Až doteď.

Ostře se nadechl a zaťal prsty do své kůže tak silně, až si ji roztrhl. Nesnášel se za to, co provedl. Vyčítal si to od té doby každý den, bez přestání, bez jediné možnosti odpočinku. Kdykoliv měl čas myslet, vrátil se zpět.

Přál si vše odčinit. Nikdy nestisknout spoušť, dojít za tím klukem s rukama vzhůru a vysvětlit mu, aby šel pryč, jinak ho někdo zabije. Poslat ho domů k mámě a tátovi, kteří se o něj museli dennodenně bát. Kdyby mohl, vrátil by se v čase a všechno změnil.

Jenže to nešlo. Teď seděl tady, ve vlastní ložnici, a nechával se sžírat pocity viny. Brečel by, ale slzy mu došly už před lety. Zvládl jen sípavě dýchat a tisknout se čím dál pevněji ke zdi.

Výčitky ho tížily jako železná koule zavěšená kolem krku. Táhly ho dolů, do temných hlubin sebenenávisti. Kdyby jim dal šanci, utopil by se v nich.

Litoval, že kdy vstoupil do armády, že kdy doufal, že zachrání svět a pomůže mu stát se lepším, že kdy chtěl zabíjet nepřátele. Tehdy si ještě myslel, že jimi jsou staří zločinci, u nichž jej nebude trápit svědomí, když jim prožene kulku hlavou. Kdyby jen tušil, jak vše dopadne, šel by raději na práva. Cokoliv radši než tohle. Stál si za svým a skončil takhle uboze.

Napadlo jej, že toho kluka vlastně nakonec domů poslal. Jen v rakvi a s dírou mezi očima.

♦♦♦

Tak co, prošlo by to u vás, kdybyste byli vyučující?
A jak si vlastně užíváte přicházející jaro?

Mějte se pěkně a myslete pozitivně,
Quentin