ZÁŽITKY Z PRAXÍ - Z DENÍKU NEBOHÉHO BÝVALÉHO STUDENTA

Vím, že je to se mnou těžký, protože vždycky slíbím, že už to bude lepší, a ono houby. Rád bych vám poskytl nějakou suprovou výmluvu ve stylu „jsem na výpravě za záchranou skoro vyhynulýho hada", ale bohužel můžu říct jen otřepanou věc - nemám čas a energii. Ono se to sice nezdá, ale luštit svoje písmo, zvlášť když jsem škrábal jak Sněhulák levou zadní, mi dává celkem zabrat. Ale! I přes všechny překážky, které se vyskytly, jsem zase tady a zase vás budu otravovat svými příhodami ze základní školy. Protože trapasů není nikdy dost.

Tohle konkrétně je praxe v páté třídě, což je pořád ještě první stupeň, ale už se to pomaličku překlání v druhej. Děti začínají být drzejší, ale zároveň už mají trošku víc rozumu v hlavě (nic proti malejm dětem, sice z nich nejsem dvakrát na větvi, ale občas z nich padají skvělý hlášky a jsou poměrně roztomilý), takže se s nima dá trochu víc bavit.

Jak už jsem zmiňoval v minulém Zápisu zabývajícím se mým utrpením v téhle době, zapomněl jsem si vzít jakýkoliv kontakt na učitelku, ke který jsem měl jít. Naštěstí na téhle škole byla úžasná paní... Lipová (krycí jméno), jíž jsem napsal email, ona mi všechno vyřídila a byla úplně suprová. (Pozdější praxe u ní byly naprosto skvělý. Neironicky.)

Praxe měla proběhnout v pátek - to je asi ten nejhorší den, protože už toho mají všichni plný kecky, děti chtějí domů na víkend, učitelé taky, nás praktikanty nevyjímaje. Jenže co člověku zbývalo, musel se svého úkolu zhostit se ctí. Matně si vybavuju, že na pátku byla pozitivní jediná věc, a to ta, že jsem praxí zaplácnul chemii. Stačilo se teda jen omluvit na pět hodin, zanadávat si, že nemůžu zatáhnout i tu šestou, vzít si potřebné vybavení a zbraně a mohlo se vyrazit na výpravu za krocením dravých dětí.

Základní škola, na níž se moje praxe odehrávaly, se skládá ze tří budov - jedné naprosto odtržené, opuštěné a schované v jiné ulici za panelovým domem, kde se nacházejí první třídy; druhé, přístavby, která je poměrně malá a sídlí v ní druhé a třetí třídy, a finálně z velké hlavní budovy, kde je ten zbytek. Po celou dosavadní dobu jsem chodil jen do přístavby, kde se snad ani nedalo ztratit. Jenže teď najednou novinka - musel jsem do budovy hlavní. Sice jen na tuhle školu sám chodil, ale problém byl v tom, že se od té doby mohla změnit.

Doklusal jsem teda před školu, dvacet minut náskok, jen aby mi došlo, že budova se otevírá ve třičtvrtě, takže musím počkat. Samozřejmě kolem mě byla spooousta studentíků s obrovskýma taškama, co taky čekali na otevření a jako správný zvědavci mě sledovali. Bylo to trochu trapný, protože třicet malých dětí, ok, to ještě zvládám, ale nějakých sto pade už ne. A věřte mi, mezi čvrťáčkama až šesťáčkama celkem vyčuhujete, ať se vám to líbí nebo ne (navíc když na praxe chodíte jak satanista, co se právě chystá někoho obětovat, taky vám to na nenápadnosti nepřidá), takže na vás prostě čučí každý dítě, co vás zmerčí. Připadáte si pak trochu jak antilopa mezi koťátkama.

Konečně cinklo třičtvrtě, brány se otevřely, děti se div neušlapaly, já se snažil nikoho z nich nepraštit a zároveň nepřijít pozdě, což se zdálo jako nesplnitelný přání, protože se skoro dvě stě malých dětiček právě snažilo procpat do budovy přes jedny vrata. Při představě, že dorazím pozdě na praxi, mě málem trefilo, takže všechna slušnost šla stranou, prostě jsem se tam skrz ně prorval, nahlásil se na vrátnici, dostal instrukce, že mám jít do druhýho patra a tam do kabinetu (tohle je ta kouzelná škola, kde jsou kabinety vždycky uprostřed patra), kde si mě převezme paní Lipová a předá mě do rukou pověřené osoby.

Začátek vypadal slibně. Měl jsem ještě cca pět minut do první hodiny, paní Lipová mě představila učitelce, na níž jsem měl ten den viset, a odešla. Jenže... nastal problém. Víte, když chodíte na tyhle hospitace, tak nějak počítáte s tím, že děti z vás nebudou úplně nadšený, bude jim vadit, že tam někdo je, nebo se naopak začnou vytahovat a předvádět, což taky není fajn. Očekáváte i nějaký ty poznámky na svoji osobu, protože jste zkrátka cizí element, co se jim vetřel do třídy. Ale tady se stal pravej opak - vůbec jsem si nesedl s učitelkou.

Neříkám, že vina byla jen na její straně, já v tu dobu byl floutek, se kterým mlátila puberta, a navíc jsem byl nervózní jak prase, takže jsem asi taky nebyl úplně příjemnej, ale ona na mě hned začala štěkat. Proč jdu tak pozdě. Co to mám na sobě. Kde mám pomůcky na výuku. Že jsem měl jít k ní do kabinetu, aby mi dala učebnice a já mohl učit.

No, co se té první věci týče, tak odpověď byla jasná - dřív to nešlo. Pakliže se škola otevírá ve třičtvrtě, asi těžko dorazím s nějakým valným předstihem. Oblečení už bylo ošemetnější - ok, mohl jsem se oblíknout jinak, ale když jsem se na tohle ptal paní Lipový, řekla mi, že na tom nesejde, hlavně ať se cítím pohodlně. Ale fajn, částečně moje chyba. Ovšem ten zbytek mě upřímně dost odzbrojil. Nečekal jsem, že mě má v plánu postavit před ty děcka tak brzo, v podstatě hned. Já je ani neznal, v životě jsem je neviděl. Sice jo, byla by to fajn zkouška ohněm, jenže v tu chvíli mi to tak nepřišlo. A kvůli těmhle všem věcem jsme si s učitelkou nepadli do oka a ona se rozhodla mi následujících pět hodin (matiku, výtvarku, češtinu, přírodovědu, praktickou výchovu) hezky osladit.

Do třídy jsme vešli se zvoněním, děti nás samozřejmě přejely pohledem a zastavily se u mě. Samozřejmě jsem je pozdravil, všechno dobrý, a už se sunu do lavice, abych si vytáhl pomůcky, když učitelka najednou skoro zakřičí: „Kam to jdete? Pojďte ke katedře, budete učit."

A tak začala ta pravá zábava. Dostal jsem do ruky učebnici s příklady, děti si měly vytáhnout pětiminutovky a hurá počítat. Znělo to jednoduše, však se jen čte ze sešitu a nic víc. Jenže já byl už dost rozhozenej, navíc na mě civěly všechny děti, takže jsem nejdřív četl potichu, pak jsem se zasekával, občas jsem místo pět řekl šest, prostě nádhera. Ztrapnění zaručeno. Když jsem dokončil povinnou dávku ponižování, učitelka mi dovolila sednout. Ale zatímco jsem se snažil v lavici nějak vzpamatovat a neumřít hanbou, tak na mě pořád všichni koukali, šeptali si mezi sebou a dva kluci se i začali strašně smát. To člověku celkem podkope sebevědomí. Naštěstí je všechny zaměstnala asi pěti slovníma úlohama, zavolala si mě dopředu a řekla mi, že na výtvarku jí mám dojít do kabinetu o patro výš pro pomůcky, což jsem víc než uvítal. Říkal jsem si, že jí třeba došlo, že mě nemusí mučit a nechá mě v pohodě žít, ale... omyl.

Jakmile se ozvalo zvonění, vypadl jsem pryč. Věci mi v kabinetu naštěstí vydali, jen se podivovali, co tam dělám. Během těch deseti minut, co jsem měl volno, jsem si čáral do sešitu, snažil se nepropadat panice a modlil jsem se, aby mě děcka nechala na pokoji. No, smůla. Dětičky jsou zvědavý v jakýmkoliv věku, takže když zmerčily, že kolem mě nikdo není, okamžitě se seběhly jak supinky a začaly se mě ptát na gympl, jestli je pravda, že se tam prodávají drogy, jestli jsou těžký přijímačky a jak se na ně nejlíp naučit. Nebudu lhát, celkem mi pohladilo ego, když jedna holčina prohlásila, že podle ní je gympl hodně těžká škola a dostanou se tam jen ti nejlepší. (Což jako není pravda, ale... v tu chvíli to bylo celkem hezký slyšet.)

Pak se zase ozval ten pekelnej zvuk, s nímž do třídy vletěla i učitelka, z nějakýho důvodu hrozně naštvaná, vrhla po mně nasranej pohled a řekla, ať k ní jdu, abych dětem mohl rozdat papíry. Jakože... Náš učitel na seminář nás upozorňoval, že někteří, k nimž přijdeme na praxi, nás budou brát jako sobě rovný a budou nám svěřovat velení nad třídou, jiní nám budou věci jen ukazovat, protože pro ně budeme představovat zatím jen nezkušený studenty, a pak tam bude skupina, co si z nás udělá zkrátka poskoky. Vypadalo to, že tahle ženská se zařadila do třetí party. A můžu upřímně říct, že mi neudělalo nic větší radost než zjištění, že tohle byl jedinej den, co jsem k ní musel. Ale zpátky k věci - stal se ze mě její osobní poslíček. Po zbytek výtvarky jsem dětem podával papíry, psal na tabuli zadání a musel jim pomáhat, když jim něco nešlo. Měly kreslit nejlepší zážitek z prázdnin. Nejhorší bylo, když si mě k sobě zavolal nějakej kluk a ptal se, jak má nakreslit krásnýho koně. Já neuměl nakreslit ani rovnou čáru, natož koně, takže jsme u toho celkem bojovali. Nakonec to vypadalo spíš jak velbloud, ale... snaha se cení, ne?

Ale přežil jsem. Další přestávku kolem mě zase kroužily děti, znova se ptaly na gymnázium, pak začaly osobnější otázky. Začalo to být nepříjemný, protože ačkoliv byly tyhle potvory malý, byly až nezdravě zvědavý, takže jsem zdrhnul na chodbu, kde jsem se potkal s paní Lipovou, která když mě viděla, tak mě zatáhla do kabinetu a uvařila mi čaj. Mám pocit, že kdyby nebylo jí, zbytek praxí bych nepřežil.

Nastala hodina českého jazyka a k mému překvapení se ve dveřích s učitelkou objevila holka jen o pár let starší než já. Tu ale představila sama učitelka, řekla jim, co tam dělá, zkrátka pověděla všechno to, co jsem já musel říct sám. Byla to taky praktikantka, jenže tahle dokonce z peďáku. Na rozdíl ode mě si sedla co nejblíž učitelce a vypadala, že netrpí. Já se naopak snažil dělat, že neexistuju. Musel jsem rozdat dětem sešity na diktát (naštěstí jsem ten diktát nemusel číst), pak je i vybrat, když jim zadala samostatnou práci v pracovním sešitě, pomáhal jsem jedný holčičce, protože snad u žádnýho cvičení nedokázala pochopit zadání a učitelce z ní pukaly nervy. (Já byl zvyklej, že na nás třídní taky občas zvýšila hlas, když jsme se chovali jak idioti, ale ve chvíli, kdy začala tahle fakt dost řvát na holku, která se jen přihlásila, že nechápe, co po ní chtějí, mě to donutilo pochybovat, že tahle paní je na správným místě.) Ale dospěl jsem k názoru, že budu dělat, co chce, o přestávky si zalezu k paní Lipový, která byla snad ten nejhodnější člověk na světě, a jakmile odbije třičtvrtě na jednu, tak zmizím jak pára nad hrncem.

Plán mi celkem vycházel, protože paní Lipová se mě ujala jak ochránce a zatímco měla dozor na chodbě, ptala se, jaká je praxe a jestli se mi tam líbí. Naprosto upřímně jsem odpověděl, že tentokrát to není žádná sláva a už se těším na druhej stupeň. A tehdy ji napadlo, že bych na druhej stupeň mohl už příští měsíc. Sice jsem měl podle plánu jít do 4.B, ale slíbila mi, že zařídí, abych mohl jít k ní (učila matiku a fyziku sedmáky, osmáky a deváťáky) a její kolegyni, co měla naopak češtinu ve stejných ročnících (shodou okolností byla tou kolegyní ona Jitka z hodin zdravé výživy). Poděkoval jsem jí a plnej optimismu jsem se vrátil do třídy, kam se mi vůbec nechtělo, na přírodovědu. Ta se ukázala jako naprostá pohoda, protože se děti koukaly na nějakej dokument (upřímně už moc nevím, o čem to bylo, ale myslím, že o oceánu...? Těžko říct.), u kterýho je ale učitelka furt napomínala, protože si pořád povídaly a dělaly kraviny.

A na závěr přišla praktická výchova. To je v podstatě výtvarka, kde něco vyrábíte. A já jsem na oboje totálně levej. I tak se ale zdálo jako naprosto skvělý nápad říct, že si děti mají vytvořit dvojice a v nich slepit z ruličky od toaleťáku, kartonu a krepáku letadýlko. No, děti byl lichej počet, samozřejmě. Paradoxně se ale děcka začala přetahovat o to, kdo půjde do dvojice se mnou (to ještě netušily, že je to spíš prohra než výhra), a já skončil s tou holčičkou, který jsem pomáhal na češtině. Vím, že letadlo se nám moc nepovedlo, protože jsme byli oba leví jak šavle, ale byla to sranda. Měli jsme takovej krásnej dvojplošník, oblepili jsme ho modrým a červeným krepákem. Bohužel jsem ho nevyfotil a holčina si ho odnesla domů, ale bavilo mě to.

Po skončení jsem se s dětma rozloučil a mazal jsem do školy na svoji poslední hodinu. Ani jsem se s paní učitelkou nerozloučil. A nelituju toho. Byla to megera.

No, uznávám, že tenhle zážitek nebyl moc vtipnej, ale přijdou vtipnější, přísahám. A taky přijde víc kecání o učitelích a učení obecně. Tak se připravte, snad tím nikoho nenaštvu. ;)

Pokud máte jakýkoliv připomínky, tak se nebojte podělit. A pokud jste našli chybu, křičte a já ji opravím.

Užijte si víkend a myslete pozitivně,
Quentin