Přicházím s dalším úkolem na literární psaní.

Tentokrát mělo jít o dialogy, konkrétně dva dialogy. Jeden se měl zabývat řešením a vyřešením problému, druhý měl obsahovat kecání o ničem.

Psaní těchhle dvou výplodů byl docela... boj. Ne tolik, jako u popisu, ale stejně to nebylo úplně lehký. A nebýt Ant, co mi na ně hodila očko ještě před veřejným čtení, asi by to dopadlo špatně, takže tímto ti znovu děkuji.

Na tom prvním mi pořád něco nesedí, i ostatním na něm něco nesedělo, ale dávám sem tu verzi, která byla čtena nahlas, ať je to autentický. ;)

×××

Koťátka

Stáli společně v lese s lopatami v rukách. Černý pytel za jejich zády zlověstně šustil. Vůkol vládla tma a Jonášovi začínala být zima. Zapomněl si mikinu. Kristián se opíral o lopatu a pozoroval ho.

„Hele, když jsem tvrdil, že ti pomůžu s čímkoliv, neměl jsem na mysli zrovna tohle," začal vyhýbavě Jonáš po několika minutách ticha, kdy na sebe jen zírali.

„Jenže já potřebuju přesně tohle."

„Ale já to dělat nechci," hlesl první z nich a nervózně přešlápl. Nejradši by šel domů. Nelíbilo se mu tady.

„Ale slíbil jsi to."

„Tak holt slib poruším. Až budeš potřebovat něco normálního, dej vědět." Už se otáčel k odchodu, když ho Kristián chytil za loket.

„Tady budeš. A pomůžeš mi. Jinak všem řeknu o tom psovi."

Jonáš se zarazil. Vážně mu jeho kamarád vyhrožoval?
Hlasitě polkl. Bude mu muset pomoct. Nehodlal riskovat, že všichni zjistí, že sousedčina psa nepřejel nějaký náhodný řidič, ale on.

„Co je v tom pytli?"

Kristián se vítězně usmál a pustil ho. „Utopený koťata. Otec mi řekl, že se jich musím zbavit. Jestli je někdo najde, vyhodí mě z domu."

„Tvůj fotr je fakt magor," zamumlal Jonáš. „Kde jste sakra vzali koťata? Vždyť nemáte kočku."

„Děda nám je přivezl, že je nemaj kam dát. A sám víš, že otec kočky nesnáší, takže je šel utopit, hned jak děda odjel."

Pustili se do kopání. Jonáš netušil, jak hluboká musí být jáma pro pár koťat. Vlastně mu to bylo jedno. Chtěl už mít hotovo a jít domů.

„Ale nikomu nic neřekneš, že ne?" ujišťoval se vystrašeně.

„Neboj. Potřeboval jsem tě jenom přinutit pracovat," uklidnil ho Kristián. „Tohle stačí."

Když se druhý kluk natahoval pro pytel, Jonáš se raději otočil. Mrtvá zvířata už viděl, ale s utopenými koťaty tu čest neměl. A nechtěl se rozházet pohledem na jejich ztuhlá tělíčka, protože potom by se ho doma rodiče ptali, co se v tom lese stalo, že je tak mimo.

Kristián jámu zaházel během několika málo minut. Potom popadl veškeré náčiní a vydal se rychle nejkratší cestou z lesa. Když se zastavili na rozcestí, položil Jonášovi ruku na rameno.

„Hele, dík za dnešek."

„Už o tom, prosím tě, nemluv."

„Proč?"

„Není mi příjemná představa, že... no však víš," rozhodil Jonáš rukama, „že jsme právě zakopali několik koťat."

Druhý kluk se usmál. „Jestli tě trápí tohle, tak klid. Bylo to jen pozvracený povlečení z jedný přespávačky, co se u nás doma předevčírem uskutečnila. Kdyby otec zjistil, že jsme doma pili, zabil by mě. A tobě jsem o tom nechtěl říkat, aby ti nebylo líto, že jsi tam nebyl."

„Ježíš, ty seš idiot. Já se bál, žes ty kočky fakt zakopal."

Kristián protočil oči. „Nejsem přece úplnej blázen."

„Jen aby," popíchnul ho Jonáš. „No aspoň že to vím."

„Promiň, že jsem tě vyděsil."

„V pohodě. Příště mi to ale řekni už na začátku, ať se nemusím smiřovat s tím, že můj kamarád je psychopat."

„Jasný, neboj. I když teda doufám, že žádný příště už nebude."

„Tak to jsme dva."

Zajímavosti

Šel vedle ní celý napjatý. Nejraději by ji vzal za ruku, ale věděl, že se to nehodí. Kamarádi se přece za ruce nedrží.

Všímal si na ní každé maličkosti. Toho, jak se jí při každém kroku vyhrne sukně o kousek výš. Jak jí poskakují dva copánky na hrudníku. Jak se jí pomalu rozvazuje tkanička na levé botě. Jak ho nenápadně pozoruje, a když se setkají pohledem, zčervená.

Potřeboval je oba nějak rozptýlit. Zničit to ticho, díky němuž se na sebe mohli takhle dívat. Ještě pár minut tohohle laškování a za tu ruku ji opravdu vezme a už ji nikdy nepustí. A to nemohl dovolit. Jenže o čem se bavit? Čím ji zaujmout? Mysli, mysli, co třeba nějaká zajímavost? To by ji mohlo navnadit.

„Věděla jsi, že existuje Spolek přátel rozhleden?"

Pousmála se. „To jsem netušila."

„Já donedávna taky ne, ale zjistil jsem to u jedný rozhledny, kde to bylo nalepený."

„A to se jako pravidelně scházejí a okukují rozhledny?"

„Asi jo."

„A jak takový člen Klubu přátel rozhleden vypadá?"

„Nemám tušení," přiznal poraženě, „ale umím si představit, že mají nějakou poznávací značku."

„Jako tričko s rozhlednou?"

„Myslel jsem spíš klíčenku, ale tričko je taky dobrý."

„Třeba mají i nějakou hlášku. Něco jako ‚čest rozhlednám!' nebo podobnou věc."

„Co ‚na rozhlednu a ještě dál!'?"

Tentokrát se zasmála nahlas. „Promiň, jen jsem si představila dva čtyřicátníky, jak se potkají uprostřed ulice a křičí po sobě na rozhlednu a ještě dál."

Potěšeně se usmál. Tohle se mu povedlo. Teď jen udržet konverzaci v proudu a nezírat na ni jako na svatý obrázek. Zajímavosti se osvědčily, tak by tentokrát mohl zkusit třeba něco z říše zvířat...

×××

Tak, co na to říkáte?

Užijte si Velikonoce a mějte se pěkně,
Q.