V minulém zápisu jsem se trošku rozkecal o semináři pedagogiky a psychologie. Pamatuju si, že v rámci tohohle semináře jsme jednou řešili otázku zla a Luciferův efekt. (Luciferův efekt – lidé nejsou ti dobří a ti zlí, v každém z nás je dobro i zlo. Jestli o tom chcete vědět a zjistit více, doporučuji si přečíst články o Stanfordském vězeňském experimentu, za kterým stojí psycholog P. G. Zimbardo. Ale pozor, je to dost drsný.)

Věnovali jsme tomu několik hodin, většinu teda vykládal učitel, ale jednou jsme měli i prostor pro diskuse. A já, protože jsem měl ještě v živé paměti knihu, která mi změnila život (Popravy podle protokolu – doporučuju. Úžasná četba, pravdivá a krutá.), tak jsem se zeptal na otázku, která mi vrtala hlavou už pěkně dlouho: Je člověk ten dobrý, když požaduje smrt osoby, která zabila jeho blízkého? Za předpokladu, že je vrah opravdu vinen. Jsem já ještě pořád na straně dobra, když budu chtít smrt sériového vraha, co mi zavraždil manželku? Nebo už se ocitám na straně zla? Jsem špatný člověk? 

Odpověď učitele byla ta, že půl hodiny kecal o tom, jak je to zajímavý dotaz, že nad tím ještě nikdy nepřemýšlel a podobný blbiny. Když se konečně vypovídal, odpověděl mi: že prý neví. Ptal jsem se tedy i školní psycholožky, která k nám na seminář občas přišla – její odpovědí bylo, že v tu chvíli je člověk sám pro sebe na dobré straně. 

A já, protože mi tohle nestačilo a stále nestačí, jsem se rozhodl to rozebrat.

Abych pravdu řekl, téma trestů smrti mne fascinuje a připadá mi to neskutečně zajímavé – ať už z hlediska vykonávání trestů, jejich průběhu a zařizování, nebo z hlediska dopadu na lidskou psychiku. Jaké to asi musí být, když vám oznámí, že jste odsouzeni k smrti? Dříve to bylo ještě horší než nyní (Abych to upřesnil, mezi mé oblasti zájmu patří tresty smrti v USA.), neboť byla populární hlavně elektrická křesla, jejichž spolehlivost byla mizivá, nebo šibenice, u nichž – stejně jako u křesel – docházelo ke strašlivým nehodám. Takže tou dobou jste měli nejen jistotu smrti, ale byla pravděpodobná i velice bolestivá a krutá smrt. Nyní je to jednodušší. Smrtící injekce se rozšířila a nehody nebývají tak časté. To jsem ale odbočil. 

Vím, že je těžké si to představit, ale zkuste to: Jste šťastně ženatí/vdaní a vaši drahou polovičku zavraždí nějaká krutá bestie, když ji v parku umlátí k smrti. Policie dotyčného chytí, odsoudí a pošle ho na smrt (dejme tomu, že má na svědomí ještě několik dalších vražd). Vy jste, pravděpodobně, pro, aby ho zabili, k tomu všemu si ještě určitě budete přát, aby trpěl přinejmenším stejně, jako vaše polovička. Není to zlé, je to pochopitelné – cloumá vámi vztek, smutek, touha po pomstě a spravedlnosti. Jenže nikoho nepopraví během pár dní. A většinou ne ani pár let. Vaše bolest se časem otupí. Dejme tomu, že uplynulo deset let od toho osudného dne. A vy ve zprávách zjistíte, že mají toho vraha dalšího dne popravit. Co cítíte? Vztek, bolest, touhu, stejně jako před tolika lety? Dejme tomu, že tomu tak je. Pohled na tvář toho zločince ve vás probouzí emoce, jež jste před pár lety zvládli potlačit. 

A teď to, k čemu celou dobu směřuji: Jste tím pádem pořád dobrý člověk, když stále chcete smrt někoho, kdo zabil vašeho blízkého? 

Chcete spravedlnost, pomstu, férové jednání – říkejte tomu, jak je libo. I po tolika letech stále toužíte po tom samém. Po smrti někoho jiného. Samozřejmě, ten člověk zabil jiné lidi. Ano, je to špatné. Ano, zaslouží si trest. Ale zaslouží si smrt? Nesnížíte se tím vy na jeho úroveň? Nechci tu nijak obhajovat vrahy, to vůbec. Páchají zvěrstva a nechápu, jak někdo může doopravdy zavraždit člověka. Ale nejste vy stejně špatní, když chcete jeho smrt (a vlastně toho i docílíte)? 

Podle mě ano. Zabili jste člověka. Možná ne přímo, možná jste mu nedrželi ruce kolem krku, ale stejně stojíte za jeho smrtí, přejete si ji, toužíte po ní. V tom případě jste stejně špatní lidé jako oni. To je můj názor. Pardon, pokud se vám nelíbí, klidně to můžeme rozebrat, ale vážně si za tím stojím.

I když mě tresty smrti neuvěřitelně zajímají, zakázal bych je. Úplně. Když někoho odsoudí za vraždu/vraždy, ať mu napaří doživotí. Chápu, že není místo pro tolik vězňů. Ale ona by se vždycky našla možnost, jak to vyřešit. Ale smrt tím řešením není. Možná jsou v téhle době humánnější řešení než dříve, ale co to mění? Nic.

Dokážete si představit, co musí člověk cítit, když mu oznámí, že ho odsoudí k smrti? A co hůř – když nadejde den vaší popravy, vy už se po té době tak nějak smíříte se smrtí, a oni popravu odloží. To musí být peklo. Samozřejmě vím, že vrah někoho zabil a sám tedy není psychicky v pořádku a vlastně ani nemá nárok na to, aby ho někdo litoval, ale zkuste si to představit.

Jste v cele, připravení, umytí, už jste dokonce snědli jídlo, které vám na vaše přání přinesli, dozorci i spoluvězni se s vámi loučí, máte za sebou tu dobu, kdy jste se mohli naposledy vidět se svými blízkými – kteří mohou přihlížet vaší popravě, mimochodem – a najednou za vámi přijde ředitel a oznámí vám, že byla poprava odložena. Že neumřete dnes. Ale zítra. Nebo se může odložit o týden. Dva týdny. Příšerná představa, no ne? 

Možná mě za tenhle názor ukamenujete, ale mně už přijde míň hrozné, když vás někdo zastřelí a vy to vůbec nečekáte, než když ten dotyčný pak dopadne právě takhle. Ano, většinou tak vraždy neprobíhají, jedná se o strašná zvěrstva, ale… Pořád si myslím, že to, k čemu jsou vězni odsouzeni, je příšerné. Ať je to vrah, nebo někdo jiný.

Takže můj závěr: Ano, dle mého názoru jste na špatné straně, když chcete smrt člověka. I když se jedná o vraha vám blízké osoby. Možná si říkáte, že bych mluvil jinak, kdyby mi někdo zavraždil někoho blízkého. A možná máte pravdu. Jenže já zkrátka stojím za tím, že by se měly tresty smrti zrušit a mělo by se zavést jen doživotí – které by bylo ale striktně dodrženo, žádné propouštění po dvaceti letech za dobré chování. 

Snad jsem tímhle nikoho nerozhněval. Co si tom myslíte vy? Jaký máte názor na tresty smrti?

A pak tu mám otázku, která absolutně nesouvisí s tématem, ale vaše odpověď na ni by mě... zajímala, řekněme. Víte, jak se tvrdí, že kilometry jsou jen čísla? Myslíte, že to tak ve vztahu opravdu je? Že kilometry jsou jen čísla a vzdálenost nic neznamená?

To je... všechno. Doufám, že mě teď někdo nezačal nenávidět. A pokud vás zajímá něco o trestech smrti, klidně se zeptejte...

Pěkný zbytek dne

Quentin