Nejdřív jsem si myslel, že tahle „kniha" se bude nést ve veselém duchu, nic moc vážnýho, však to znáte. A dokonce jsem si to i fakt přál. Jenže život je holt nevypočitatelnej a lidi mě umí neskutečně vytočit.

Já razím názor, že někteří lidé by se v našem životě měli na chvilku objevit, zamávat nám a zmizet. Navždy. Někdy totiž i tím blbým zamáváním nadělají pěknou paseku. Člověk, který má na svědomí psaní tohohle... vylívání mýho srdíčka je jedním z nich. S mým poklidným a nudným životem celkem zamával a zůstala po něm dost velká díra, i když si to nerad připouštím. (A jen tak mimochodem, čtenáři Hledání sebe sama, tahle osoba je vlastně předloha Diany.)

Upozorňuju vás, že tahle kapitola fakt nebude nijak vtipná ani nic podobnýho, protože mnou cloumá vztek (a neskutečná únava, což je smrtelná kombinace) a navíc to, o čem budu psát, se asi moc s humorem nebere. Takže se za případné zkažení nálady omlouvám.

Abych se nějak dostal k tomu, co mám na srdci, musím i nějak začít.
Osobně nepatřím k lidem, co někomu kecají do jeho názoru a snaží se dotyčného přemluvit a dostat na svou stranu. Nemám to zapotřebí, přijde mi to jako omezování a sám nemám rád, když mi to někdo dělá.
Klidně si něčí názor vyslechnu, hodí-li se to, přihodím i svůj, ale nikoho nenutím, aby se mnou souhlasil.

Tak a teď k tématu. Věc, o které chci psát, je dost ošemetná. Pro někoho nepochopitelná, pro někoho základ života. Jedná se o víru v Boha.
Ne, nebudu vám tu kecat o tom, jak byste měli chodit do kostela, modlit se a doufat ve spásu. Já tu chci dát najevo můj postoj k samotné víře a k lidem, kteří na ni mají názor jiný než já.

Víte, mě lidi na věřícího vůbec netipují. A já se jim ani nedivím. Když vezmu v potaz to, jak vypadám, co nosím, co poslouchám a koho mám rád, je to docela pochopitelné. Ale já jsem holt takový chodící paradox - budiž příkladem i to, že na krku nosím pentagram a s ním i stříbrný křížek. Prostě divný, já vím.

Nejsem nijak fanatický věřící. Nepřemlouvám lidi, aby se obrátili na cestu víry a hledali cestu k Bohu, nikomu nepromlouvám do duše. Dokonce ani lidem neberu názor, že Bůh neexistuje.
Kupodivu s klidem zvládám i případy, kdy lidé tvrdí, že je víra blbost - ano, protočím nad tím oči, ale držím hubu. Možná je ze mě dost cítit, že jsem nekonfliktní člověk, což je pravda, já se hádat nechci, přijde mi to zbytečné a stresující.

Ale je věc, kterou prostě nepřekousnu. A ten člověk, jenž je zmíněn výše, byl vlastně první, kdo překročil mou pomyslnou hranici trpělivosti, co se Boha týče.

Celkem nedávno jsme se totiž k tomuto tématu dostali, už si ani nepamatuju jak. Tahle osoba řekla, že věřící není, Bůh neexistuje a celá víra je vlastně úplná blbost, která lidem jenom cpe do hlavy samý lži.
Já se teda chvíli kousal do jazyka, abych o sobě nic neřekl, ale po chvíli přemlouvání ze mě vypadlo, že já věřící jsem.

Kdyby to jen přešla, nijak nekomentovala a myslela si svoje, tenhle text bych nikdy nenapsal. Ale místo toho přišlo něco, co jsem fakt nečekal. Začala mě přemlouvat, ať v tu kravinu nevěřím, že je to stejně jedna velká lež, Bůh je naprostej idiot, nemá nikoho rád a neexistuje. Když jsem namítl něco proti, okamžitě mi byl to obličeje vmeten argument jako od malého dítěte.

„Tak mi to dokaž."

Když jsem vyjmenoval pár věcí, dostavil se akorát výsměch. A pak spousta zlých a posměšných otázek. „A to si jako myslíš, že svět stvořil nějakej dědek? Ty fakt nevěříš na evoluci? Takže kvůli vaší blbý Evě jako nejsme v ráji? To byla teda kráva." A podobně.

Neříkám, že jsem se v tu chvíli nechtěl zvednout a odejít, ale držel jsem se. Dokud nepřišla osudová otázka, která mi doslova vyrazila dech.
Neměl bys teda prosit o odpuštění, držet celibát a hnusit se sám sobě, když máš rád kluky?

Můžu říct, že tohle dost zabolelo a zároveň to vyvolalo takovou vlnu vzteku, že jsem se jen zvedl a s tím, že už musím jít, jsem odešel.
A proč to rozebírám teď? Protože mi ten člověk včera napsal a mě ani po takový době nepřešel vztek.

Lidi, já opravdu nikomu necpu to, co vyznávám. (I když to tak teď vypadá.) Takže vážně chci tak moc, když si přeju, aby mi ostatní necpali, že to vlastně neexistuje, a ještě mě kvůli tomu blbě neuráželi?

Mám pro vás radu. Nikdy se nesnažte věřícího přesvědčit, že to, v co věří, je kravina a vlastně to ani není. Nezasejete v něm ani zrnko pochybností, nepozastaví se nad vaším názorem a neuzná, že máte pravdu. Akorát ho tím naserete.

Pokusím se vám vysvětlit, v čem vidím víru jako pozitivní, nijak vás ale nenutím se mnou souhlasit. Klidně vyjádřete svůj názor, já se s vámi s radostí začnu na tohle téma bavit, pokud se však budete chovat slušně. A to myslím vážně.

Víte, ono věření v Boha (aspoň u mě) není o tom, že chodím do kostela každou neděli, modlím se třikrát denně a uctívám Bibli jako nějakou modlu. Ano, Bibli mám doma, četl jsem ji několikrát, ale ne ve všem s ní souhlasím. Je plná i věcí, které si protiřečí, utiskují ostatní a podobné špatné věci. Přesto se najdou pasáže, jež jsem si zamiloval a dávají smysl.

Víra je o tom, že se máte vždycky o koho opřít. Víte, že nejste na nic sami. Víte, že ať je vám jakkoli, vždy tu pro vás někdo je. Jo, teď by mohly přijít argumenty jako "Ale vždyť mám rodiče/kamarády/sourozence/partnera/partnerku." To je pravda. Jenže já už několikrát zažil situace, kdy tady nikdo nebyl, nebo jsem prostě nemohl nikomu nic říct. A v tu chvíli je ten pocit, že nejste sami, že na vás dává někdo pozor, můžete se mu s čímkoli svěřit a on vás nikdy neopustí, k nezaplacení.

Já osobně mám pocit, že Bůh ve mně zaplnil obrovskou díru, která tam byla už hodně dlouho. Vždycky jsem si myslel, že na všechno budu sám a nikdo mi nepomůže, ale ono to tak najednou nebylo. Moje cesta k Bohu byla dlouhá a složitá, taky poměrně bolestivá (tomu se budu věnovat v Hledání, tady to nechci moc rozebírat), ale stálo mi to za to všechno. Kdyby mi někdo dal na výběr, že nic z toho zlýho, co se stalo, nezažiju pod podmínkou, že už nebudu moct být věřící, odmítl bych. Možná to nechápete, možná si říkáte, že se vám tu snažím jenom nakecat nějaký kraviny a že to vlastně ani nedává smysl (což je opravdu možný). A já vám to neberu.

Vlastně se ani nemusíme bavit jen o víře v Boha. Lidé věří i ve spoustu dalších věcí: víly, duchy, reinkarnaci, karmu, jiné bohy a tak dále. A podle mě víra není špatná věc.
Je špatná jen v případě, kdy ji někdo začne brát strašně vážně, vezme do rukou zbraně a rozhodne se vyvraždit všechny, co s ním nesouhlasí.

Co ještě vidím na víře pozitivního? Lásku. Věčnou, silnou, všudypřítomnou a hlavně pro všechny.
Před měsícem a pár dny jsem byl v kostele. Našel jsem tam jeden výňatek z Bible, který mě zasáhl celkem hluboko. Ale v tom pozitivním slova smyslu.

„Láska není v tom, že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás."

Není to krásné? Nebo já nevím, možná podle vás není, ale já si myslím, že je to řečeno strašně hezky. Je to jedna z mála částí bible, kterou jsem si opravdu oblíbil.

Nějaký význam téhle kapitoly... Já ani nevím. Vypsal jsem se tu, někoho jsem možná unudil k smrti, někoho naštval, což ale nebylo mým záměrem, proto se případně omlouvám.
Vlastně ani netuším, jestli to dává smysl. A jestli jsem řekl vše, co jsem chtěl.
Pokud se v něčem ztrácíte/nevyznáte, stačí se ozvat, vše vysvětlím. :)

A rád bych se vás zeptal na váš názor ohledně tohohle. Jak vnímáte víru? A věřící? Co si pomyslíte, když se řekne Bůh?
Byl bych vděčný za názor vás všech. Ale nutit vás nemohu. :)
A nebojte, tuhle "knížku" nebudu aktualizovat každý den, to je jen teď nějaký výjimečný období, kdy se pořád něco děje.

Jo, málem bych zapomněl: Na nové kapitole Hledání se pracuje. Snad by mohla přijít do konce týdne. Ale znáte mě...

Hezký zbytek noci vám přeje
unavený Quentin