*Jsem v práci u počítače a umírám na nachlazení a bolest hlavy, tak vám sem házím další zápis. Užijte si to.*

Pozor, pozor, text, který se nachází v této kapitole, není žádný můj zážitek ani nic podobného. Jedná se jen a pouze o krátkou jednodílnou povídku, ke které jsem nedokázal vymyslet popis, který by všechno nevyzradil, a proto ji dávám sem. Co k tomu říct? Snad jen – doufám, že tohle se nikomu z vás nikdy nestane. Dávejte na sebe, prosím, pozor. A nebuďte blbí a naivní. Sice je to smyšlený a trošku (hodně) přehnaný, ale je dost dobře možný, že se to může komukoliv stát. No... Užijte si čtení.

NEPOUČITELNÁ

Na kraji lesa postávala promočená dívka. Déšť jí smáčel vlasy, líce i krk. Bledýma rukama se objímala kolem pasu, hlavu skláněla k zemi a třásla se zimou. Mikinu měla jen přehozenou přes ramena, a když zafoukal vítr, nadzvedla se a skoro odletěla. Děvče stálo jen dva kroky od silnice, takže kolem něj projížděla auta a smáčela jeho už tak mokré kalhoty. Vypadalo ale, že jej to vůbec nezajímá.

Nějaké auto zatroubilo, což dívku donutilo zvednout hlavu. Oči měla oteklé a zarudlé od pláče, po tvářích se jí kromě kapek koulely i obrovské slzy. Znovu sklopila pohled. Zadívala se na své kalhoty. Knoflík i poklopec měla rozepnutý. Několikrát zamrkala, protože kvůli slzám nic neviděla. Věděla, že musí domů, musí odsud pryč, než se mu povede ji najít. Roztřeseně se nadechla, zapnula si knoflík, nandala si mikinu a rozhlédla se.

Vůbec se jí nechtělo stopovat. Mohla by narazit na podobného úchyla, jakého potkala před chvílí. Sice mu neviděla do obličeje, ale byla si jistá, že by ho poznala, kdyby se znovu ukázal. Při vzpomínce na něj se hlasitě rozvzlykala a sesunula se na kolena. Klečela tam v mokré trávě, déšť jí stékal za krk a slzy zase do výstřihu.

Jen okrajově vnímala, že kousek od ní zabrzdilo auto. Nepatrně pozvedla hlavu a všimla si mladíka, který se k ní blížil s ustaraným výrazem ve tváři.

„Jste v pořádku? Nestalo se vám něco? Všiml jsem si, jak tu sedíte, tak jsem se musel zeptat, jestli vám něco není.“

Vzlykla a zavrtěla hlavou.

„Co se vám stalo? Můžu vám nějak pomoct? Prosím, mluvte se mnou,“ vyhrkl naléhavě a sklonil se k ní. Do nosu ji udeřila jeho kolínská.

„Jste celá promoklá, nechcete někam hodit?“

Zuřivě začala vrtět hlavou. Ona s ním nikam nepojede. Ještě aby ji někde zatáhl do křoví. Cukla sebou, když ucítila jeho dotyk na svých ramenou. To jí přes ně přehodil bundu.

„Nebojte, nic vám neudělám, já jen nechci, abyste byla kvůli tomu dešti nemocná.“

„Ne-Nemáte telefon?“ zakoktala roztřeseně a sama se při zvuku svého hlasu vyděsila. Opravdu křičela tolik, že takhle ochraptěla?

„Bohužel nemám, nechal jsem ho doma...“

„Musím zavolat policii,“ zamumlala a podívala se na něj. Nechápavě si ji prohlížel, než pomalu přikývl.

„Vám někdo ublížil, že jo?“

Tiše kývla na souhlas a otřásla se. Už i jeho bunda promokla.

„Tak co kdybych vás na tu policii hodil? Vždyť město je jen půlhodina jízdy odsud.“

„Nechci nikam odvézt.“

„Já vám vážně neublížím, co bych to byl za chlapa, abych kdy ublížil holce. Natož tak pěkný. Ten chlápek, co vám to udělal, ať už udělal cokoliv, byl pěknej kretén. Každej přece ví, že na holky se nešahá.“

„To je od vás hezký, ale stejně s váma nikam nepojedu.“

„Přece vás tu nemůžu nechat. Vždyť zmrznete. Prosím vás, hodím vás jenom do města, co je kousek odsud a mají tam policajty.“

„Já vám nevěřím.“

Odfrkl si a vytáhl krabičku cigaret se zapalovačem. Tázavě pozvedl obočí, a když zavrtěla hlavou, jednu vyndal a zapálil ji. Potáhl a začal rýt špičkou boty v zemi.

„Budu tady stát tak dlouho, dokud se nerozhodnete se mnou jet. Fakt nechci, aby se vám něco stalo. Co kdyby na vás narazil nějakej úchylák.“

Zamračila se na něj a maličko se od něj odsunula. Hlavně že on mluví o úchylácích, vždyť sám může být jeden z nich. Když si všiml jejího pohledu, nechápavě nakrčil obočí.

„Počkat, vy si myslíte, že jsem úchyl?“ Neodpověděla.

„Ježiši, to fakticky nejsem. Já bych vám vážně nijak neublížil. A to jako žádný ženský. Mě rajcujou kluci, víte. Žádný holky, ale kluci,“ pousmál se a vrazil ruce do kapes.

„Takže vy byste ženskou neznásilnil?“ vypadlo z ní. Vzápětí jí došlo, co řekla, a dala si ruku přes pusu.

„Prosím vás, co bych z toho měl? Vždyť by se mi ani nepostavil.“

„Aha...“

„Vážně nechcete do toho města hodit?“

Povzdechla si. Jaké má možnosti? Může tu zůstat, mrznout, moknout a umírat strachy, jestli se ten chlap zase neobjeví, nebo může teď nasednout do auta teplýho kluka a dojet na policii. Volba byla jasná.

„Ale rychle, prosím.“

Pomohl jí se zvednout, otevřel jí dveře auta a poté i půjčil vlastní suchou mikinu, aby se zahřála. Když vyjeli, cítila, jak se do konečků jejích prstů vrací teplo. V autě bylo příjemně, jen se jí trochu nepohodlně sedělo v mokrých věcech. A navíc byla nervózní z mladíka vedle sebe.

„Jmenuju se Aleš.“

„Já Karolína,“ šeptla a upřela pohled na palubní desku.

„Jestli se můžu zeptat, jak vám ublížili?“

„Šla jsem se projít do lesa, ke kterýmu jsem dojela busem, a na parkovišti tam byl nějakej chlap s kapucou. Šel za mnou a pokusil se mě...“ zajíkla se a do očí jí vyhrkly slzy. Znovu cítila jeho doteky na svých bocích. Znovu viděla, jak jí rozepíná kalhoty.

„To je ale bastard. Nechápu, že takový hovada nehnijou v lochu od rána do večera až do konce života.“

Nijak to nekomentovala a raději se podívala z okna. Pořád celkem silně pršelo. Teplo a pohled na ubíhající zešedlou krajinu ji začal uspávat. Trhla sebou, ale o chvilku později znovu cítila, jak jí klesají víčka. Poslední, co si pomyslela, než usnula úplně, bylo, že nesmí spát.

♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠ ♠

Když se probudila, byla jí zase zima. Vyděšeně otevřela oči a zjistila, že se pořád nachází v autě. To ji trochu uklidnilo. Poté si všimla, že automobil stojí u krajnice a ten mladík nikde není. Zpanikařila a rozhlédla se všude kolem. Uviděla lidskou siluetu vedle stromu. Někdo tam tiše stál. A pozoroval ji.

Nadechla se, zamrkala a nespouštěla z té postavy oči. Měla pocit, že jí ten pohled oplácí. A pak se ta postava rozešla směrem k ní. Přidušeně vykřikla a začala hledat klíčky od auta, aby se zamkla. Znovu se rozbrečela, protože je nemohla nikde najít. Někdo zaťukal na okýnko na její straně. Samou hrůzou už ani nedýchala a pomaloučku se otočila směrem k té osobě. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, když uviděla tvář toho mladíka. Ukazoval jí palec nahoru. Poté auto obešel, nasedl a chtěl nastartovat. Ale jakmile se na ni podíval, zarazil se.

„Vy jste brečela? Vyděsil jsem vás? Promiňte, to jsem nechtěl...“

„Ne, v pořádku, já se jen strašně lekla, jak jste tu nebyl a venku jsem viděla ten stín. Myslela jsem, že mě někdo sleduje a jde mě zabít.“

„Tak to se fakt omlouvám, já jenom stavěl, protože jsem se strašně potřeboval vychcat.“ Omluvně se na ni podíval a všiml si, jak se třese. „Počkejte tady, mám v kufru další mikinu, tak vám jí přinesu, ať mi tu nezmrznete.“
Ani nečekal na odpověď, vystoupil z auta a otevřel kufr. Ona si mezitím rukou prohrábla vlasy, zaklela a znovu se samým rozrušením rozplakala.

Když se vrátil, podal jí šedou mikinu s kapucí a slzy nijak nekomentoval. Vděčně se na něj pousmála, sundala si bundu, kterou jí půjčil už předtím, a mikinu si oblékla. Konečně jí bylo o trochu tepleji. Aleš nastartoval a rozjel se. Zase se podívala z okénka. Už přestávalo pršet, ale naopak se stmívalo. Trochu ji to děsilo, ale uklidňovala ji představa, že za chvíli bude v naprostém bezpečí. Zhluboka se nadechla. Ztuhla. Znovu se nadechla. Vyděšeně vytřeštila oči. Nenápadně se podívala na mladíka, který se soustředěně díval na silnici před sebou. Sklopila pohled na tu mikinu, co měla na sobě. Byla šedá. S kapucí. Po pár vteřinách hledání si toho všimla. Skrvny od hlíny.

Ucítila, jak prudce zabrzdil. Nechápavě a zároveň vyděšeně se na něj podívala. Hledal cosi v kapse. Vyhlédla ven a spatřila, že se nacházejí někde u lesa. Přesně v tu chvíli se ozvala dvě cvaknutí. Jedno signalizovalo, že někdo zamkl auto. Druhé vydal vystřelovací nůž v mladíkově pravé ruce.

„Copak tě rodiče neučili, že s cizími lidmi se nemluví? A co víc, že se už vůbec neleze k cizím lidem do auta?“

Paralyzovaná strachy před ním nehnutě seděla a pozorovala lesknoucí se ostří. Naklonil se k ní, přiložil jí nůž ke krku a otřel se svojí tváří o tu její.

„Tentokrát už mi neutečeš,“ zašeptal, když levou rukou sjížděl k dívčině rozkroku.