No, přeji pěkný večer, dámy a pánové.

Jak jste si někteří mohli povšimnout, nějakou dobu tu nejsem skoro vůůůbec aktivní. A pokud se chcete dozvědět, proč tomu tak je - nebo vás zajímá, kde je další kapitola Hledání -, jste na správném místě. Stačí chvilku posečkat, vše se dozvíte.

Začneme hezky chronologicky. Někdy v prosinci jsem se tu zmiňoval o jakési motivační povídce, jestli si ještě někdo vzpomíná. Pokud ano, budu vám muset vymazat paměť, protože tato povídka skončila spálená na popel a už se neprobere. Došlo mi, že to není dobrý nápad. Nemám na to psát motivační povídky, tudíž se omlouvám, ale holt smůla. Nic nebude. Pokud máte dlouhou chvíli, mohu vás popostrčit k přečtení Na konci duhy, ale do ničeho vás nenutím.

No, jdeme dál. Co jsem to ještě sliboval? Dopsání Hledání? Kompletní? Do konce ledna? Mám pro vás dobrou zprávu! Nic nemám. Jakože vůbec nic. Už asi pětkrát jsem si k tomu sedl, ale moje nálada je od začátku prosince na bodu mrazu a mně se moc nechce rýpat se ve starých ranách. A o dalších důvodech se dozvíte za chvíli.

K čemu se vyjádřit jako k dalšímu... Možná k té nové povídce? Abych byl upřímnej, po jejím publikování jsem se chtěl zahrabat kilometr pod zem a už nikdy nevylézt - někdo možná chápe proč. V jednu chvíli jsem ji chtěl i stáhnout a dát ji jen do sbírky, ale pak mi došlo, že když už jsem to napsal, jsem na to sakra pyšnej a navíc už to tu je, nebudu to strkat do šuplíku. Nejsem srab. Asi. Nebo jsem. Ale tentokrát ne.

A teď k tomu, proč vám neodpovídám na zprávy/komentáře; nečtu nové kapitoly vašich příběhů a proč se vlastně Wattpadu vyhýbám velkým obloukem... Říct, že mi není dobře, by bylo jednoduchý a pravdivý. Nemám náladu, chuť, motivaci, sílu, energii na to, abych si prostě sednul ke kompu a odepsal na všechno, co mám, přečetl, co mám. Prostě to nejde. I am so so sorry.

A proč vlastně to nejde? No, faktorů je hodně, ale ten, co mě dodělal nejvíc, je smrt potkana. Mýho potkana. Té bílé samičky. Jo, někdo si řekne, že to je jenom potkan. Jup, já vím. Je to zvíře. Stejně jako pes nebo kočka. Nač z toho být v háji? Víte, když z něčeho, co měří sotva pár centimetrů, vychováte potkana, kterej je zdravej, čilej a vlastně hlavně živej, a on, respektive ona, po roce a půl umře ve vaší ruce, asi vás to nenechá úplně v klidu. Takže ano - je to jen zvíře. A ano, zasáhlo mě to. Deal with it.

Mimochodem, tohle ↑ je taky důvod, proč není nová část Hledání.

A teď další část oznámení: Jak asi někteří víte, upsal jsem svou duši ďáblu (obrazně řečeno) a pustil jsem se do dvanáctiměsíční výzvy. Pozítří se publikuje první povídka. Můžete to brát jako náhradu za mou... neaktivitu/ignoraci/neochotu tu trávit čas. Snad se bude líbit.

Jenže s touhle výzvou se zároveň objevil i jeden problém. Jak mám teď blbý období, chuť na psaní prostě není. A když už se nějaká zjeví, je jí tak málo, že stačí jen na napsání povídky do výzvy a na víc už ne, na to prostě nemám sílu.

Vážně se vám všem omlouvám - těm, kterým jsem ještě neodpověděl na zprávy, těm, kterým zase na komentáře, těm, jejichž kapitoly tu na mě čekají, a já je přesto ještě neotevřu. Zkrátka všem. Pokud někdo potřebuje něco akutního, můj messenger je mu plně k dispozici (jsem tam 24/7), ale Wattpad teď ne. Prostě tu publikuju tohle, v pátek tu výzvu a pak se sem zase vrátím v plné síle. Doufám, že to stihnu do svých narozenin, heh.

Mimochodem, abyste mě úplně (ne)nenáviděli, tak vám sem hodím něco, co jsem našel celkem nedávno. Můžete se pokochat dvěma mýma slohovkama, který jsem vyhrabal z šuplíku ve stole! Obě jsou fakt špatný a navíc děsně naškrábaný, takže přepisovat je bylo o život. Ale zvládl jsem to. Osobně bych je označil za mé nejlepší slohovky z dob gymplu, protože nic lepšího se mi už nikdy nepovedlo na slohu vyplodit. *fun fact* u tý druhý mi před celou třídou učitel vyčinil, že to mám psát kratší, protože „kdo má ty vaše romány číst!". A to to má jen pár slov. Pár set slov. Mimochodem, u obou slohovek jsem se šíleně bál reakcí našeho profesora češtiny. Schválně, jestli poznáte proč.

Důležitá věc: kurzívou je zadaný text, který měl člověka inspirovat k napsání vypravování.

No, užijte si je a klidně kritizujte. A myslete pozitivně! Když už to nejde mně, zkuste to vy!
Jo a poslední věc... Pokud po publikování tohohle zápisu zmizím, nemějte mi to za zlé. Jsem jen zraněný vlk, kterého vyčerpává dlouhá zima.

1.

Veronika seděla u počítače už asi dvě hodiny. Stále tomu nemohla uvěřit. Nedokázala odtrhnout zrak od příběhu, který se odehrávala přímo před ní. Příběhu, jehož byla hlavní hrdinkou. Netušila, kdy někdo z jejích přátel záznam pořídil. Přemýšlela, kdy to všechno skončí. A skončí to vůbec někdy?

Veronika se bála toho, co nastane dál. Věděla, že existuje možnost, kdy se nahrávka dostane i k jejím nejbližším - rodičům, příteli. Video bylo staré už měsíc, z doby, kdy trávila víkend u své kamarádky na chatě. Společnost jim tam dělaly ještě dvě spolužačky a její kamarád, ale stále si pamatovala ten moment, který zachycovalo. Opojení alkoholu, sametově hebké ruce na lících, vlnité kadeře před očima a cizí rtěnka na jejích rtech. Prohrábla si své dlouhé vlasy, vstala od stolu a jala se přemýšlet nad tím, co by mohla dělat dál. Hlavně nepanikař, pomyslela si, načež začala přecházet po pokoji.

Chtěla zavolat svému příteli, tak moc chtěla! Ale věděla, že tím by to akorát zhoršila, musela by mu totiž vše přiznat. Dalším možným pomocníkem už byl jen její starší bratr, kterému bezmezně věřila. Podívala se tedy na hodiny, bylo půl osmé, což znamenalo, že Milan, její bratr, už by se měl každou chvíli vrátit domů. Problém ovšem představovali rodiče, kteří se na nejstarší z dětí vždy vrhli a zasypávali jej otázkami, zda se náhodou ve škole či na brigádě neudálo něco zajímavého. Veronika je tedy musela nějak zabavit, aby bratrovi dali pokoj a ona s ním mohla nerušeně mluvit.

Jaké byly možnosti? Nic ji nenapadalo. Hlavu měla plnou videa, které si před pár minutami pouštěla. Hodiny neúprosně tikaly a připomínaly jí, že brzy bude bratr doma a rodiče jsou stále v obývacím pokoji. Náhle jí to došlo. Může se s Milanem setkat venku! Počká na něj před domem a promluví si. Vzala si tedy mikinu a tenisky, doběhla do předsíně, odkud na rodiče křikla, že se jde projít, a vyšla na zahradu. Zrovna včas - Milan právě vystupoval z auta svého kamaráda. Veronika bratra rychle zastavila a dovedla jej za dům, kde si společně sedli do trávy. Vše mu řekla a poté oba setrvávali v tichosti, ona ho propalovala vyděšeným pohledem, on nevěděl, jak má reagovat.

Po pár minutách se nadechl a promluvil: „Takže video je na internetu a všichni ho vidí. Z internetu už to nesundáš, Verčo. Zůstane tam napořád." Veronika se rozplakala. Bylo jí jasné, že to bude těžké, ale nečekala, že dokonce nemožné. „Vážně ta nahrávka nejde smazat?" zeptala se nešťastně.

„Je mi to líto. Ale nějak to spolu vyřešíme, slibuju." Objetí bratrových paží alespoň lehce ztlumilo vzlyky, jež se jí draly z hrdla.

2.

Když známý cestovatel Jean André putoval po Jižní Americe, předcházela ho pověst čaroděje. V oblasti Amazonie narazil na jeden domorodý kmen žijící ve skromných příbytcích z palmových listů. Emhudové byli velmi pověrčiví. Začali se bát, že Jean André připraví jejich lovce o odvahu a sílu, proto se ho rozhodli zabít. Přichystali na něj léčku...

...Rozhodli se za ním poslat jednu z nejkrásnějších žen jejich kmene - samotnou náčelníkovu dceru. Přestože byla mlaďounká, matka příroda ji obdařila nesmírným půvabem a vyvinutým hrudníkem. Tato dívka měla přijít za samotným Andrém, okouzlit a svést jej a ve chvíli největší slabosti a rozkoši vykřiknout jeho jméno, čímž by dala znamení ostatním z kmene, kteří by hned vběhli do chýše a zabili jej. Protože člověk pohlcen chtíčem a vášní je slepý ke svému okolí.

Domluvili se jednoho chladného večera, kdy jim déšť smáčel téměř nahá těla. Ačkoli dívka nejdříve nesouhlasila, stačil jediný otcův pohled, aby mlčky pokývala hlavou na souhlas. Všichni muži z kmene se postupně odebrali do svých příbytků, nespouštěje z mladé ženy oči, snad aby jí dali najevo, že vycouvat na poslední chvíli není dobrý nápad. Stála tam v dešti ještě několik dalších minut, osamocená, zmoklá, ale přesto stále nádherná. Potřebovala si utřídit myšlenky. André pro ni byl jednou velkou záhadou, kterou se jí stále nepodařilo vyřešit. Měla problém porozumět jeho slovům a chtěla vědět, co znamenají. Na druhou stranu ale ostatní tvrdili, že je čaroděj. Nevěděla, jak se rozhodnout, proto jen postávala venku a mrzla. Bála se, že zklame svůj kmen.

Zhluboka se nadechla a došla před Jeanovu chýši. Třásla se strachy, zimou i nervozitou. Pomalu a potichu vešla dovnitř. V celém obydlí vládla neproniknutelná tma a příšerný chlad. Zuby jí drkotaly, když se potichu plížila místností k posteli, aby zjistila, jestli nespí. Nespal. Vůbec tam nebyl.

Zaslechla zaskřípění a vyděšeně se otočila. Stál ve vchodu do chýše, zrovna vcházel dovnitř. Dívka naštěstí ve tmě viděla, takže si rychle uvědomila, že o ní zatím neví. Nesměla promarnit svou šanci. Musela to udělat hned. Opatrně si lehla do rozviklané postele, která pod jejím tělem zaskřípala. Jean povyskočil asi o půl metru a zděšeně třeštil oči do tmy.

„Kdo je tam?" vyhrkl vyděšeně a popadl klacek, který ležel kousek od něj.

Dívka se pousmála. Pobavilo ji, že si myslel, že mu nějaký hloupý kus dřeva pomůže proti ozbrojenému nepříteli, a zároveň ji potěšilo, že se za tak krátkou dobu, kterou zde strávil, naučil jejich řeč celkem obstojně.

„Přišla jsem ti udělat radost," špitla a posadila se. Jeho překvapený výraz ji rozesmál.

„Můžu zapálit oheň?" zeptal se tiše a vytáhl cosi z vaku, který nosil neustále u sebe. Dívka nakrčila obočí. Přestože ve tmě viděla poměrně obstojně, nedokázala rozeznat, co to je.

Na odpověď nečekal. Ozvalo se hlasité cvaknutí a v jeho ruce se objevilo světlo. Lekla se a tiše vyjekla. Opravdu to byl čaroděj. Vyčaroval oheň. Přišel k ní a také se posadil na postel, proto maliko ucukla. Bála se ho. Byl tolik cizí. A nyní se k tomu všemu ještě potvrdila domněnka ostatních.

„Čím jsi mi chtěla udělat radost?" otázal se zvědavě a pozvedl pravou ruku, kterou ji následně pohladil po tváři. Ani se nehnula. Několikrát ho viděla, že se tak dotýkal i jiných žen ve vesnici, nepokládala to proto za nějaké osobní gesto.

„Sebou." Jeho výraz jí nyní připomínal lovce, kterému padl mrtvý tygr k nohám. Jako by to snad nečekal, podivila se v duchu. „U vás vám snad ženy takto nedělají radost?" Trochu se bála, že snad odmítne, protože to u nich není běžné, ale úsměv a pokývání hlavou ji uklidnily. Výborně, první část za mnou, pomyslela si.

„U nás to ženy dělají také. Jen ne tak okatě," zamručel tiše a zhasl plamen.

Dívka se pousmála. Svolil. Tudíž už jen stačilo vykonat úkol. Problém byl ten, že ona nevěděla, co má dělat dál. Nikdy nečinila muže šťastným. Nikdy se nesnažila nikoho potěšit. Byla na to ještě příliš mladá. Přesto se pokusila zaimprovizovat a obkročmo si na něj sedla. Když se zasmál, zpanikařila.

„Ty nevíš, jak se to dělá? Nevadí, ukážu ti to," zachraptěl a pousmál se.

Zlehka ji položil na postel, odhrnul jí tmavé vlasy z obličeje a políbil ji na ústa. Nezkušená dívka ztuhla, ale vzápětí se uvolnila. Až tak nepříjemné to nebylo. Jenže poté muž udělal něco, na co nebyla vůbec zvyklá. Ucítila jeho dotyk na levém ňadru, načež jej mírně stiskl. Překvapena tím výbuchem vzrušení a euforie se neudržela a vyjekla jeho jméno. Jen o sekundu později si uvědomila, co udělala, a vyděšeně se na něj podívala.

Seděl na posteli, v obličeji měl kamenný výraz a díval se ven z chatrče. Nejdříve nechápala proč, ale když se zaposlouchala, došlo jí to. Nebyli připraveni, že to půjde tak rychle, a proto nyní zmateně pobíhali po vesnici a sháněli zbraně.

„Proč dělají takový hluk?" zeptal se chladně a podíval se na ni. Pod jeho pohledem se otřásla. Kousla se do rtu. Nesměla lhát. Složila přísahu bohům, že nikdy nezalže.

„Chtějí tě zabít."

Uchechtl se a pokrčil rameny. „Tak ať."

Zvedl se z postele, popadl svůj vak a klacek ležící kousek od něj. Ve vchodu do chýše se zarazil, rychle k ní došel a políbil ji. Nezdráhal se ani jí při polibku prohrábnout vlasy.

Dívka byla zmatená. Chtěla křičet na ostatní, že André utíká, ale nedokázala to. Něco jí v tom bránilo. Přestože byl čaroděj, smrt mu nepřála. Jen se pousmála a pomalu přikývla.

Pochopil. S letmým úsměvem na rtech vyběhl do deště a zmizel v pralese. Dívka věděla, že to zvládne, že uteče. Déšť smyje jeho stopy a lovci ho nenajdou. Povzdechla si. Přála mu, aby přežil a vrátil se do své země. Zároveň však chtěla, aby zde zůstal a dotýkal se jí tak jako před chvílí. Ale to nešlo - utekl. A tak to mělo být.