Vánoce už jsou skoro za dveřmi, sníh pořád nikde a vánoční nálada se taky ještě nedostavila – nebo aspoň u mě ne. 

Ale i přes tento fakt se musí nakupovat dárky, stát fronty v krámech a péct cukroví. To poslední mám již naštěstí za sebou (i když jsem pekl v době, kdy jsem byl příšerně nachcípanej, takže pokud bude někdo nemocnej, já jsem v tom… vinně. :D), což jsem fakt rád, ale těch zbylých dvou věcí jsem se zbavil až ve čtvrtek. 

V dnešním zápisu mám v plánu vám ukázat, jak příšerný a nerozhodný člověk jsem. 

No, tudíž, přesuňme se zpět v čase, do dob, kdy bylo 17. prosince a do vánoc ještě stále daleko. Toho dne mi moji „milovaní“ rodičové sdělili nečekanou zprávu: „Tady máš čtyři tisíce a vyber si něco k Vánocům.“ O asi hodinu později mne navštívil i můj děd a pravil: „Tady máš čtyři tisíce, kup si za to dárky k Vánocům jakože ode mě.“ 

Takže jsem měl v rukou osm tisíc. Skvělý, co? Normální člověk by asi zajásal a vydal se na nákupy. Normální člověk by měl radost. normální člověk by mě za můj přístup poslal tam, kam sluníčko nesvítí, protože já měl chuť všem ty peníze vrátit a říct, ať mi něco vyberou sami. Víte, já nemám nejmenší tušení, co chci k Vánocům/narozeninám. Čím jsem starší, tím víc si chci ty peníze nechat prostě někde schovaný jako železnou rezervu – což tentokrát nešlo. Rozkaz zněl, že si musím něco koupit. A jakmile jsem zmínil něco o tom, že bych si ty peníze šetřil, byl jsem zpřažen takovým pohledem, až jsem se vyděsil. 

Začal tedy nelehký úkol. Musel jsem vymyslet, za co ty peníze utratím. A hlavně kdy, protože času mám asi tolik, jako jídla v ledničce. (To znamená žádnej, protože naše lednička zeje prázdnotou. Naposledy jsme nakupovali ve středu.) 

Poměrně dlouho jsem si lámal hlavu s tím, co si koupím, protože to, co potřebuju, už mám, a nechci kupovat zbytečný věci. Nakonec jsem propadl zoufalství a zavolal kristiánovi, aby mi pomohl vymyslet řešení. Když zaslechl, kolik peněz musím utratit, na pár minut se odmlčel, načež vážným hlasem pravil: „Kámo, koukni se do skříně, jestli něco nepotřebuješ. Protože nejdražší věcí pro tebe je oblečení.“ 

Jak řekl, tak jsem udělal. Moje skříň je tak nějak...poloplná, protože razím názor, že dokud to drží, dá se to nosit. (Nesnáším nakupování oblečení, vyhýbám se tomu jak čert kříži, takže něco novýho jsem si koupil naposled někdy… minulý Vánoce…? Ups?) Nakonec jsem usoudil, že pár nových kusů mě nezabije, tudíž už zbývalo jen vymyslet, kam půjdu a koho na tento těžký úkol zotročím (protože nehodlám trpět sám). 

Volba krámu byla poměrně rychlá. Cíl: Metalshop, Praha. Teď zbývalo jen vybrat oběť. Na výběr byli dva lidé: Eliot (kterej o tom ani nevěděl :D) a Kristián. (Ne)čekaně jsem zvolil Kristiána. Domluvili jsme se, že ve čtvrtek se ve čtyři sejdeme na Václaváku. Tipoval jsem, že tam budeme tak hoďku max, delší dobu to trvat nemůže, takže pak stihnu deskoherní kroužek. Ach, jak já byl naivní. 

Dne 19. prosince jsme se opravdu ve čtyři sešli na Václaváku. Doprava byla kupodivu bez komplikací. U Koně jsme se po několikaminutovém mávání našli, prorvali jsme se davem fotících Japončíků a razili jsme si to dolů. Jenže po několika minutách se objevil první problém – nemohli jsme ten obchod najít. (Víte, já vždycky, když tam jdu, tak se po cestě ztratím. nevím, čím to je, ale nikdy jsme tam netrefili napoprvé. Ani když jsem tam šel s tátou, ani s Eliotem, vždycky to musíme hledat. Asi je ten krám zakletej, nebo já nevím.) Zapnuli jsme teda Google mapy a vydali se na cestu podle nich. Sice jsme i tak bloudili dalších deset minut navíc, ale nakonec jsme to našli (!) a mohli jsme vejít do toho kouzelného obchůdku. 

Já nevím, jestli jste někdy byli v Metalshopu, ale tam když vejdete, tak máte pocit, že jste v nebi. (A že žádnej obnos peněz není dost.) Každej metalista by zajásal a začal slintat. Jako první na vás vybafnou nádherný bundy, kalhoty, všechno s řetězama, cvočkama, prostě… ahhh, Bože, tady bych mohl umřít. Pak sejdete dolů a tam je to ještě stokrát lepší. Hrajou tam metalový písničky, všude je spousta metalovýho oblečení, nášivek, bot, pásků, náramků, řetězů, suvenýrů, figurek metalovejch zpěváků a barev na vlasy. Je to takovej metalovej ráj. Já osobně nakupování oblečení nesnáším, ale v tomhle obchodě jsem vždycky schopnej strávit klidně dvě hodiny. Protože je tam všechno boží. :D 

Takže jsme se teda s Kristiánem pustili do (ne)lehkého úkolu – utratit všechny moje prachy. No, jak myslíte, že to skončilo… Koupil jsem si jedny boží kalhoty (jsou celý černý, mají všude cvočky, prostě nádhera) a dvě trička (s logem Sabatonů a pak jedno s vránou <3). Stálo mě to tři litry aa hledáním těchto kusů oblečení jsme strávili hodinu (!), což bylo ale možná proto, že jsem věčně slintal nad nášivkama a figurkou Hetfielda, heh. :D 

Tudíž to byla hodina za námi a stále mi zbývalo pět tisíc. Hledali jsme něco, za co by to šlo utratit, ale pak jsme se rozhodli jít zpátky nahoru, protože tam měli hlavně bundy. A řekněme si to upřímně, bundy jsou drahý. Zvlášť ty metalový. Vyšplhali jsme teda schody a s prodavaččiným pohledem v zádech jsme prohledávali stojany s oblečením. Řeknu vám, není nic bolestivějšího než vidět krásnou bundu a pak zjistit, že stojí šest tisíc.

Hledali jsme strašně dlouho. Protože jakmile jsme našli něco, co by se mi líbilo a zároveň jsem na to měl, tak mi to bylo malý. Málem nám oběma upadly nohy. A navíc na nás furt koukala ta prodavačka. Pak jsme konečně našli to, co jsme hledali. Nádherná bunda, lebka přes celý záda, řetěz na jedný straně, všude cvočky, zároveň místo pro nášivky = láska na celý život. <3  A dokonce měli moji velikost. A stála čtyři tisíce. Sundám teda bundu z ramínka, že si ji zkusím, když tu najednou… NEJDE ROZEPNOUT ZIP. Zkusil jsem to znovu – zase nic. Nechtěl jsem to rozbít, tak jsem šel za prodavačkou, jestli by mi to nerozepnula. Jenže hádejte co? Taky jí to nešlo! Zavolala teda kolegyni zezdola, jestli by se na to nepodívala.

Ženská přišla, mrkla na to svým odborným očkem, zkusila to a pak zkonstatovala, že je to vadnej kus. Takže já se jak debil snažil hodinu (ano, hodinu) najít něco, co mi bude, a on je to vadnej kus?! Prostě pecka. A pak, jako by situace nebyla už dost na houby, tak ta starší ženská, co přišla zezdola, povídá: „Jestli chcete, kupte si ji, pak s tím zajdete do opravny oděvů a tam ten zip opraví. To by neměl být problém.“

Jakože co prosím??? Vážně mi řekla, abych si koupil bundu za čtyři litry a pak s ní mazal do opravny oděvů? Vážně? A ještě to řekla tak arogantně. V tu chvíli jsem myslel, že po ní skočím.

Jenže pak nastala Sofiina volba. Vzít si bundu, po který toužím, nebo si zachovat svou hrdost a odejít? Podíval jsem se na Kristiána a očekával nějaký popostrčení ke koupi tohohle vadnýho kusu, ale on už se chystal k odchodu. Takže jsem se teda s krvácejícím srdcem otočil, naposledy pohlédl na tu nádhernou bundu a vyšel z obchodu. 

Oba jsme pak pěkně dlouho nadávali a vyčítali si, že jsme ji nekoupili (protože se nám oběma líbila), ale vždycky jsme si řekli, že jsme udělali dobře. jenže problém – já měl pořád pět tisíc. A s nima jsem se vrátit nemohl. Takže jsme se vydali hledat nějakej obchod s oblečením, kde bych si koupil jinou pěknou bundu. 

Abych to zkrátil, nic jsme nenašli, akorát jsme skončili v mekáči a přecpali se burgerama. Jenže nastal další problém. Kristián měl být v sedm na Letňanech a jít s kamarádama na lezeckou stěnu. Což znamenalo, že mě opustí a zanechá napospas mrazivému a temnému Václaváku. 

S pocitem, že odtamtud uteču s pojedu s ním, jsem ho doprovodil na metro. A když tam stál a loučil se, najednou se zeptal na jednu dost zákeřnou otázku: „Chceš, abych tady s tebou zůstal?“ 

Sakra, takhle se otázky nepokládají! Když už, tak „mám tu s tebou zůstat?“ Žádný „Chceš, přeješ si“ a podobně! Tímhle mě zahnal do kouta. A proto, že patří mezi vyvolené, kterým neumím lhát, byla má odpověď jasná. „Jo, chci.“ 

A on zůstal, aby trpěl se mnou. Takže mě užíral pocit viny nejen za to, že jsem si nekoupil tu boží bundu, ale i za to, že jsem mu zkazil plány! 

Ale protože jsme měli najednou dost času, znova jsme prošli Václavák, pak trhy (kde jsme si koupili svařák a makronky) a skončili jsme až v Palladiu. Tam jsme to prolezli úplně celý. A zase jsme co? Nic nenašli. Nekoupil jsem si tam ani prd. Skončili jsme na kafi, kde jsme se zakecali. Samozřejmě aby byl den ještě lepší, tak jsme si objednali kafe, já koukám, kdy nám jede bus, a tam na mě vybafne, že za třicet pět minut z Ládví. Takže jsme měli tak patnáct minut na to si to kafe vypít. (Samozřejmě jsme si oba totálně spálili jazyk a nadávali jak dlaždiči, protože jsme nestíhali, i když jsme se snažili pít rychle.) 

Z Palladia jsme vyletěli jak namydlenej blesk, vběhli jsme do metra, který nám, pro vystihnutí dramatické situace, ujelo před nosem. Oběma nám pomalu docházelo, že ten bus nestihneme, protože jel ve 20:45. A my byli ve 20:35 teprve na stanici Nám. republiky a další metro nám jelo až za pět minut. Takže paráda. Na Ládví jsme s vypětím všech sil dojeli v 52, z metra jsme okamžitě vyrazili na zastávku. 

Přiběhneme tam celí polomrtví a hádejte co? Bus nikde. Nečekaně. Takže aby byl den ještě zajímavější, musel jsem zavolat spolubydlícímu, ať pro nás přijede, takže jsme oba ještě dvacet minut mrzli venku.  Po celkovém sečtení časů mi vyšlo, že jsme v Praze na nákupech strávili víc jak pět hodin. (A těch pět litrů jsem stejně neutratil, takže nevím, co s nima udělám. :D)

Vánoční pohoda jak vyšitá. A ať se pak někdo diví, že nesnáším nakupování. 

A co vy, máte už tu „vánoční náladu“? 

Mimochodem se omlouvám těm, co četli moji zprávu na profilu ohledně Hledání. To, co jsem tam napsal, se nekoná. Mám teď jen nějaký na hovno období a dělám dost zbrklý rozhodnutí. Takže pardon, jestli jsem vám přivodil menší infarkt. Nic se mazat nebude. Jen blbá nálada a pocit, že moje tvorba stojí za velký kulový. To přejde. A jen tak mezi řečí… další kapitola se píše, heh… Mohla by být tak někdy do 6. ledna, co jsem tak počítal. 30. totiž jedu s kamarádama na chatu, takže pokud tam nebudeme jen chlastat (což budeme), tak bych ji tam mohl dopsat. Tak mi držte palce.

Přeju hezký předvánoční období! Hlavně se nestresujte a buďte v pohodě. Pro motivaci vás všech přikládám takovou trochu motivační písničku. Rockovou, překvapivě. :D 

Tak se mějte hezky!

Quentin