Říkal jsem, že bude ještě jeden zápis o naší „dovolené" v Bulharsku. No, myslím si, že už jen ty uvozovky hovoří jasně. Nebudu sem psát všechno, jen to nejzajímavější. (Jo, mimochodem, je fakt hodně poznat, jakou náladu jsem měl, když jsem psal daný části tohohle zápisu. :D)

Upřímně, byl to opravdu... Nevšední kulturní zážitek. Jednu věc vím ale jistě. Už NIKDY nejedu k moři autem.

Naše cesta vedla z Prahy přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko (kde jsme přespali) a pak konečná v Bulharsku v Kranevu. Bylo to dohromady nějakých 1700 kilometrů. Nádhera. 

Jak to všechno začalo... Původně jsme se domluvili, že vstaneme v šest a vyrazíme v půl sedmý, takže jsem šel spát někdy v jednu. Ale ono houby. Dáda ráno vtrhnul do pokoje a tahal nás z postele, venku byla ještě tma jak v pytli, tak se ho s Michalem ptáme, kolik je hodin. A on nám řekl, že je půl čtvrtý. PŮL ČTVRTÝ. Že prej musíme vyrazit dřív, jinak do Rumunska dorazíme někdy o půlnoci. 

Po půlhodinové duševní přípravě na dva dny v autě jsme vyrazili. Naše sestava byla vskutku vtipná a zároveň vražedná: já - asociál, nesnáším vedro (a proto jedu k moři); Dáda - většinou klidnej pohodář, často se hádá s Járou (nebo spíš se Jára hádá s ním); Jára - mluví strašně sprostě (jako fakt strašně), všem říká, co dělají špatně, a sám to dělá taky, neustále křičí nebo spí; Michal - otravnej, ale je s ním celkem sranda, pořád mluví. 

Cesta přes ČR celkem ušla, jenom jsme skejsli v Mirošovicích, kde bourali most (aspoň myslím, spánkovej deficit mi dal dost zabrat), takže se nám cesta prodloužila o nějakou tu půlhodinu. První den jsme měli jet cca 1100 kiláků, zapíchnout to v nějakým "hotelu" v Rumunsku a další den dojet zbytek. Plánovaný příjezd do Rumunska: 18:00. Už jen to nás všechny celkem děsilo, přece jenom jsme v tom autě seděli teprv chvíli a už jsme chtěli ven. 

Pak už ale bylo Česko v pohodě, Slovensko taky (až na tu dálniční známku za čtrnáct euro, vydřiduši. A to jsme přes něj jeli asi jen sto kiláků), Maďarsko bylo horší. Ono se tam totiž mohlo jet jen šedesátkou. Takže to byl fakt opruz. Jenže kluci najednou, že mají hlad, že půjdeme do mekáče. Samozřejmě se všichni významně dívali na mě, protože prej umím nejlíp anglicky. Moje sociální fobie se začala ozývat, takže jsem se jim snažil vysvětlit, že si to musí říct sami. Tou dobou bylo půl jedenáctý. 

No, došli jsme tam a mě krapet vyděsilo, že je všechno psaný tou jejich hatmatilkou. Ale jako úplně všechno. Nerozuměl jsem tam snad ani slovu, jediný, co jsem dokázal přečíst, byla Coca cola. Ale! Potlesk pro mě, něco jsem nám objednal. A vypadalo to, že holka za kasou je ještě nervóznější než já, což mě trochu uklidnilo. 

První komplikace byly tedy vyřešeny, mohlo se jet dál. Zbytek Maďarska už jsme nějak zvládli, pak přišlo Rumunsko. Koupit dálniční známku se zdálo jako nadlidskej výkon, protože chlápek neuměl anglicky. Když jsem na něj ale vytáhnul svou „okouzlující" francouzštinu, rozuměl mi a pochopil, co po něm chci. Takže tady vidíte, jak moc je vám druhej jazyk užitečnej, proto se ho pilně učte. ;)

Pak jsme docela dlouho jeli, pozorovali jsme okolí a poslouchali Járovy stížnosti na nás všechny. Mám nový poznatek: V Rumunsku je strašně moc toulavejch psů. Fakt strašně moc. Netušil jsem, že jich je tolik. 

Pak jsme projeli okolo nehody (viz minulý zápis), jelo se dál a dál, až udeřila osmnáctá hodina (a mně teprve došlo, že mají Rumuni posunutej čas o jednu hodinu...), takže jsme se ocitli v místě, kde jsme měli přespat. 

Řeknu to naprosto upřímně: vypadalo to jako prdel světa. Ale zdání klame, jak se říká. Zaparkovali jsme auto, Dáda byl docela nervózní, protože GPS nás zavedla do nějaký čtvrti, co vypadala jak chudinská, ale prej tam byl náš "hotel", takže se bál, že nám někdo ukradne auto. Já s Michalem jsme se teda sebrali, napsali jsme si adresu a jméno "hotelu" na papír a vyrazili jsme ho hledat. Celou dobu jsme kroužili na jedný ulici a snažili se najít daný číslo popisný, ale jako by se vypařilo. A pak Michal zakřičel, že tu šestnáctku našel. 

Víte, oni nám kluci celou dobu tvrdili, že to bude hotel. Že je to tam hezký a že mají pěkný pokoje. Když jsem to ale viděl, cítil jsem, jak tuhnu a mám chuť se otočit a jet domů. Tohle možná byl hotel, ale před dvěma sty lety! Rozpadalo se to, nemělo to střechu a vypadalo to, že jedinej, kdo tam bydlí, jsou švábi, štěnice a krysy. Fotku bohužel nemám (bylo mi blbý to fotit, okolo nás furt chodili lidi), ale takhle jsem se zděsil naposledy ve chvíli, kdy jsem doma našel prázdnou klec bez potkana a otevřený dveře na balkon. 

Michala jsem poslal pro ostatní a doplížil jsem se k bráně, která byla celá zrezivělá a působila dojmem, že se rozpadne jen pod mým pohledem. Pokusil jsem se ji otevřít, nešlo to. Zkusil jsem to ještě jednou, ale pořád to nešlo. Najednou slyším kroky, brána se otevře a v ní stojí mladá ženská jen v podprsence a kraťasech. Infarkt jsme měli oba. 

Odběhla do toho baráku hrůzy a o minutu později byla zpátky u mě. V tričku, samozřejmě. Ptal jsem se jí, jestli jsem tu správně a ukázal jí adresu, ona mi to odkývala a odešla někam dovnitř. Mezitím přišli kluci, chtěli vědět, jestli jsem to už zařídil, a ani upozornění na to, že jsem krok od toho někoho zaškrtit, je neumlčel. 

Po chvíli přišla jiná ženská, řekla nám, ať jdeme za ní a vedla nás přes docela děsivou zahradu až někam ke schodům do podzemí. Nakonec se ukázalo, že tam dole jsou dva pokoje (nebo spíš byty) a nás zavedla do jednoho z nich. 

Anglicky skoro neuměla, takže bylo těžký jí vysvětlit, že chci vědět, kam máme zítra dát klíče, ale ve finále to pochopila a odpověděla mi. Řekla nám, že voda je pitná, popřála nám dobrou noc a odešla. Jakmile za sebou zabouchla dveře, Dáda si šel ten byt prohlídnout. Otevřel dveře do ložnice a ozvalo se tichý „no to mě poser". Nejdřív jsem se bál, že tam lezou všelijaký brouci a budeme spát v autě, ale když jsem se tam podíval taky, uvědomil jsem si, že lépe jak on bych to neřekl. 

Abych to vysvětlil, ubytování objednával Jára. Řešil to přes nějakou stránku, o který nikdo z nás nikdy neslyšel, takže jsme se trochu báli, co z toho vyleze. A samozřejmě tam napsal, že jsme čtyři dospělí. Dáma z toho asi vyvodila, že se jí sem chystají dva manželský párečky. Jinak si nedovedu vysvětlit to, co nás čekalo za dveřma ložnice. 

Ano, tohle byla ložnice, kde měli čtyři kluci strávit jeden večer. Chlapci z toho měli děsnou srandu, mně z toho trochu zatrnulo. Začal jsem hledat jiný možnosti, ale nebylo tam ani blbý křeslo! No, oni se rozhodli, že přinesou kufry, já se mezitím tiše hroutil v koutě. 

Pak jsme vyrazili do města, abychom se někde najedli. Když jsme dorazili do centra, došlo mi, že to rozhodně není žádnej zapadákov. Víte, co tam totiž bylo? Nějakej jídelní festival a nějaká jejich místní kapela tam měla malej koncert. A pozor, metalovej koncert! Takže kluci to zapíchli v restauraci a já coural mezi stánkama, koupil jsem si klobásu a užíval si snad jedinou dobrou věc, co mě za ten den potkala - rumunskej metal. 

Vzhledem k tomu, že další den jsme měli vyrazit stejně jako toho dne, museli jsme se v deset vrátit do bytu, hodit rychlou sprchu a jít spát. Všichni tak nějak zapadli do postelí, zatímco já bloumal po malý kuchyňce a přemýšlel jsem, jak moc blbej nápad je usnout na obyčejný židli. Tímto přemítáním jsem strávil dvě hodiny. Takže o půlnoci jsem se celej vyčerpanej došoural do ložnice, zjistil, že budu ležet vedle Michala, a lehnul jsem si. Jenže to bych nebyl já, kdybych ještě nějakou dobu nepřemýšlel nad úplnejma kravinama. 

Zkoušeli jste někdy dva dny po sobě spát ani ne tři hodiny? Nedělejte to, je to pěknej hnus. 

Dalšího dne ve čtyři ráno jsme vyjeli, tentokrát nás čekal kratší úsek. Jára byl na zabití se svejma kecama, já byl na zabití, protože jsem byl utahanej, takže jsme se chvíli po odjezdu pohádali. Tím pádem vládla v autě velice „příjemná" atmosféra. 

Průjezd Bukureští bych hodnotil jako celkem zajímavej zážitek, i když je to město až nechutně komunistický. V Bukurešti jsem si taky uvědomil pro mě dosud neznámou věc: Rumuni nejsou jenom tmavý a tmavovlasý. Padesát procent jich je se světlou pletí a většina je blonďatá. O.o Což jsem doteď netušil. 

Cesta byla poklidná, dokud jsme nejeli přes nějaký hory, kde byly samý zatáčky. A v těchto zatáčkách se nám, dámy a pánové, pozvracel řidič. Já nevím, vždycky jsem žil v tom, že řidiči se nedělá blbě, ale Dáda nás vyvedl z omylu. Chudák se celej zelenej vrátil zpátky do auta s tím, že bude dál řídit. Naštěstí jsme mu to vymluvili a za volant šel Jára. Jára za volantem je jedoucí katastrofa. Já razím názor, že ten člověk řídit neumí. Buď jede děsně pomalu, takže na něj každej troubí, nebo si to naopak hulí v obci osmdesátkou. Zvláštní, že ho ještě nikdo nezastavil... 

Naštěstí jsme tu jeho jízdu nějak přežili a Dáda se po hodině vrátil zpátky do sedla. GPS nás vedla venkovem, kde byly otřesný silnice, takže se divím, že nám neupadly kola. A najednou jsme dorazili k řece. 

Navigace tvrdila, že máme jet někam doleva, ale tam byl zákaz vjezdu... Tak jedeme dál, kde na nás vybafne cedule "přívoz". Obrečeli jsme deset euro, ale na druhou stranu byli kluci nadšený, že budou poprvý na přívozu, tak jsem jim nechtěl kazit radost. Bylo nám řečeno, že přívoz tu bude za hodinu. Vedle nás zastavil nějakej Řek a ptal se, kdy to pojede. Dali jsme se spolu do řeči, s potěšením jsem zjistil, že ví, kde je Česká republika, a takhle jsme kecali celou dobu, zatímco kluci hráli na mobilech nebo se hádali v autě. Prostě nádhera. Takže mám možná kamaráda, jéj. Prej se jmenuje Alexandr, bydlí v Aténách a je mu třicet čtyři. A málem mi dal i svoje telefonní číslo. 

Na druhou stranu řeky jsme se dostali poměrně rychle, ale po pěti minutách jízdy jsme skejsli na hranicích. Čekal jsem, že tam budeme dlouho. Ale ne, že tam budeme dvě hodiny! 

Sebrali nám pasy, asi deseti autům najednou, takže v tom pak měli strašnej bordel a vrátili nám cizí. 

Ten úředníček, co si mě tam prohlížel zpoza brýlí, se tvářil tak arogantně, když jsem mu řekl, že pasy, který nám dal, nejsou naše. Nakonec mi ty naše teda dal, ale vypadal, jak kdyby ho to mělo stát život. A možná stálo, co já vím. 

Vyjeli jsme a konečně jsme byli v Bulharsku! Zbytek cesty byl už v cajku. Než jsme dorazili do Kraneva, což se stalo v šest hodin. To byla ta pravá prdel světa. Jeli jsme nějakej zapadlejma uličkama, až jsme dorazili k místu, kde jsme pravděpodobně měli bydlet. Název toho údajnýho hotelu nebyl nikde napsanej. 

Já s Dádou jsme teda šli obhlídnout okolí, kde by to tak mohlo bejt. Nakonec jsme zjistili, že stojíme u správný budovy, tak jsme šli dovnitř. Nikde nikdo. Jako fakt, ani noha. Žádná recepce. Byly tam akorát byty. Nic víc. 

Vrátili jsme se k ostatním a najednou do mě narazí nějaká paní. Lámanou angličtinou se zeptala, jestli tu máme rezervaci. Když jsem souhlasil, chtěla vědět telefonní číslo na toho, u koho ji máme. Dali jsme jí ho, ona tam zavolala a my čekali, co se bude dít. 

Ve chvíli, kdy jí chlápek na druhý straně odpověděl, že o nás neví, jsem málem propadl zoufalství. Zeptala se mě, jestli máme nějakej jinej kontakt, což jsme neměli, pak nám řekla, ať počkáme, že za chvíli přijde. 

Po chvíli se vrátila s nějakou jinou holkou, která chtěla vědět, co se děje. Musel jsem jí teda anglicky vysvětlit, že majitel toho bytu o nás vůbec neví, i když máme rezervaci. Asi jsem zněl dost hystericky, protože mě začala uklidňovat, že to bude v pohodě, zavedla nás dovnitř, odemkla nám příslušnej byt, všechno nám ukázala a i vysvětlila. Pak se vytasila s cenou, zaplatili jsme, dala nám ještě svůj telefon a odešla. 

Tentokrát už byly ložnice dvě a dokonce s rozdělenejma postelema, takže aspoň něco pozitivního. 

Toho večera jsme vyrazili do města na jídlo, já potkal Bulhara, co se pokoušel na mě mluvit česky (moc mu to nešlo, ale snaha se cení), kluci se docela opili a šlo se zase zpátky. 

Když jsem ten večer usínal, došlo mi, že už máme konečně cestu sem za sebou. Začalo nám deset dní volna u moře. 

A víte, jak se nejlíp tráví první den dovolený u moře? Spánkem! Takže zatímco všichni šli na pláž, já celej den dospával. Není nic lepšího než vylejzat z postele v pět odpoledne.

Další dny probíhaly v podstatě stejně: vstát, jít na pláž, očumovat tam holky, dát si tam oběd, vrátit se na pláž, jít do bytu, jít do města na večeři a projít se po městě. Nic  zajímavýho, upřímně. A horší bylo, že se furt někdo hádal nebo podobně, takže to bylo psychicky naprosto vyčerpávající. 

Proto jsem ve čtvrtek (15.) taky nejel s ostatníma do Varny, kde je delfinárium, a místo toho jsem ležel v posteli, odpovídal na otázky k jednomu rozhovoru a jedl brambůrky. Jo, to je to, co si představíte pod pojmem „dovolená u moře". Když se kluci vrátili, bylo nějakejch sedm, takže se rozhodli, že půjdeme do hospody. Dáda s Járou se neskutečně ožrali, já se toho kupodivu zdržel a zůstal jsem u dvou piv a Michal nepil vůbec, že prej mu není dobře. 

V půl desátý jsme se vrátili na pokoj. Dva opilci hned usnuli a Michal vlastně taky. Já byl samozřejmě čilej jak rybička, takže jsem vůbec nemohl usnout. Co dělá normální člověk, když nemůže usnout? Čte si, poslouchá písničky, kouká na televizi. Co dělám já? Jdu se v naprostý tmě projít k moři, který je od nás vzdálený skoro kilometr! 

Takže jsem se potichu plížil z bytu, abych nikoho nevzbudil, a vyrazil jsem za dobrodružstvím. Lidi na mě koukali dost divně, všichni se totiž vraceli do hotelů a já si to razil do přírody. Ono se k tomu moři šlo přes takovej menší les, dá se říct. Mohl jsem to ještě obejít přes město, ale to bych nebyl já, že jo. 

Ale tak nic se mi nestalo, nikoho jsem tam nepotkal a v pořádku jsem dorazil na pláž. Bylo strašně super stát tam v písku a nechat si nohy omývat vlnama. A bonus k tomu? Byl ÚPLNĚK! 

Hodím vám sem fotku (kvalita level můj mobil, takže nic moc :D), protože se o to musím s někým podělit.

Den poté Jára rozhodl, že se do Varny jede znova, abych ji viděl i já. Takže jsme v jednu (aby neměl Dáda náhodou zbytkáč) vyrazili. Vůbec se mi nechtělo. Bolela mě hlava, cítil jsem se pod psa a hlady jsem šilhal, ale rozkaz zněl, že jídlo bude až v cíli. 

Prošli jsme si kousek města, hledali jsme centrum, ale žádný se nám nepovedlo najít, umírali jsme hlady a nakonec jsme řekli, že už musíme jít do nějaký restaurace. Michal navrhnul něco, co se nacházelo hned vedle nás. Dáda podotknul, že to vypadá spíš jako cukrárna, ale proč ne. Jen já z toho měl blbej pocit... 

Kéž by to byla cukrárna. Realita byla (aspoň pro mě) mnohem horší. Vybaflo tam na nás několik jídel, který jsme ani neznali, a já jako jedinej člověk, co umí azbuku, jsem musel číst, co to vlastně je. Čtu ty ingredience u nějakejch lasagní a mám pořád nepříjemnej pocit, když najednou Jára vedle mě vyhrkne otázku: „Kde je maso?"

A pohodová obsluha před ním se na něj usměje, kývne k tabuli s jídlem a vesele prohlásí, že jsme ve vegetariánský restauraci. VEGETARIÁNSKÝ. Já můžu upřímně říct, že obdivuju lidi, co to zvládají jíst denodenně. Mně stačil jeden oběd tam a dospěl jsem k rozhodnutí, že vegetarián ze mě nebude. O to víc mě ale vyděsilo, že ostatním to chutnalo a říkali, že by si klidně přidali! 

Po tomto děsivém zážitku se šlo do města, kluci si prohlídli místní katedrálu a já zalezl do metal shopu. Bylo to tam malý, chlápek byl nepříjemnej jak osina v zadku a vůbec nerozuměl anglicky, ale tohle vše bylo odpuštěno, protože jsem si koupil nášivku s logem Helloweenů! 

(A protože se vyžívám v chlubení se, plesknu sem i fotku. 3:D) 

No není nádherná? :3 

Inu, další den jsme zase zajeli do starých kolejí, kdy jsme se jen flákali na pláži. 
Ale toho večera jsem zjistil, že v Kranevu je taky metal shop! Sice byl fakt úplně mrňavoulinkatej (jedna malá místnůstka), ale vybavenej byl poměrně dobře. A co se nestalo. Vlezu tam a vidím regál s hrnkama. Z čistý zvědavosti jsem se šel juknout, jestli tam nemaj Helloweeny. A víte co? Měli je tam! Takže jsem si koupil i hrnek s Helloweenama. :3 Jediný mínus je to, že tam není Deris, ale ještě Kiske... Ale to se dá přežít! (Nechci vás tu spamovat fotkama, takže fotečky zašlu na požádání, hehe. :D)

Jo a mimochodem, v jednom obchodě jsem našel i hrnek se Zemanem. xD Chtěl jsem vám ho vyfotit, ale ten týpek měl kecy, tak jsem to radši nechal bejt. Ale byl fakt libovej. :DD Protože kdo by nechtěl každý ráno pít z hrnečku, co má všude na sobě Zemanův ksicht. xD (Bez urážky, samozřejmě... :DD) 

Zbytek dní mám trochu jako v mlze, jako bych se každý ráno opil skoro do němoty a vnímal jen občas. Ale nic jsem nepil! Nebo aspoň ne ráno, večer už to bylo trochu horší. :D

Ale bez adrenalinu by to nešlo, takže Michal, co má fakt talent na to nám způsobovat infarkty, se pravděpodobně přiotrávil nějakým jídlem dva dny před odjezdem. Celou noc objímal svojí novou milenku, takže kluci začali plašit, že budem muset jet na pohotovost -> což znamená, že tam pojedu já s marodem a všechno to vyřídím. Naštěstí se mu udělalo líp, tudíž jsme nikam jezdit nemuseli! No, málem jsem měl infarkt, že budu muset mluvit s nějakým doktorem, což s mojí angličtinou není úplně vhodný... Ale kamarád se nabídl, že mu můžu případně zavolat a on mi bude překládat. :D Takže ještě jednou (a opožděně) díky, @The_Forest_Soul!

Poslední den v Bulharsku jsme chtěli trávit u moře, ale jak to tak bejvá, původní plán selhal. Zbytku skvadry se totiž udělalo taky blbě a já jako jedinej zůstal zdravej. A protože jsem den předtím skoro nespal, prospal jsem tenhle! Tudíž jsem si vlastně zopakoval svůj první den tady. :D

Ale večer jsem šel do města, přežral jsem se v naší oblíbený restauraci, a protože mi chlapci řekli, že musím utratit co nejvíc peněz, vydal jsem se na nákup!

Skončilo to tím, že jsem si dal tři zmrzliny, drahej drink v baru a horko těžko jsem odolával touze zkusit vodní dýmku. A koupil jsem si další hrnek. :D Můžete zkusit hádat, co na něm je. Menší nápověda: je to žlutý a hranatý.

Pak nastal odjezd! Nic moc zajímavýho, všechno v pohodě a Bulharsko bylo bez komplikací. Ale Rumunsko, to bylo... Ty vole. xD Jeli jsme nějakým venkovem a bylo to fakt vtipný. Pod kola nám skákaly kočky, slepice, husy, krůty, krávy, ovce, koně, děti, stařenky na kole, jako fakt všechno. :D Po týhle cestě nabrala hláška "Bacha husy!" zcela nový rozměr, protože husy byly úplně všude. xD A jedna mrcha nám dokonce podělala přední sklo.

Mimochodem, Rumuni, měli byste si opravit silnice! Máte tam díry tak velký a hluboký, až jsem se bál, že se propadneme do Pekla. :D

A když jsme pak jeli nějakým malým městečkem, projela okolo nás policie. To bylo normálně ztělesnění disciplinovaného a ukázkového řidiče. :D V jedný ruce měl mobil, v druhý cigaretu a v puse koblihu. :D

Pak už jsme jenom jeli a ta cesta byla fakt dlouhá. Bolelo mě z ní úplně všechno. Tentokrát jsme měli přespat v Maďarsku. Bydlení se obešlo skoro bez komplikací (čemuž jsem se dost divil) a my mohli strávit jeden večer v malým bytě. Ale dopadlo to líp než minule - pokoj nebyl zařízenej stylem "vhodný na líbánky", takže skvělý. :D

To zelený světlo bylo super. A koupelna byla fakt luxusní. :D A pozor, ještě jeden bonus: měli jsme na posteli čokoládu. Každej! A na stole bonbóny! :D

Když jsme se zabydleli, rozhodlo se, že půjdeme někam na jídlo. Nakonec jsme skejsli v nějakým čínským bistru, kde to bylo strašně drahý. 

A další den se vyrazilo domů. To už nám ta cesta ubíhala docela rychle, a když jsme dorazili k nám, přišlo mi najednou strašně divný, že mi lidi kolem mě rozumí... 

K nám do bytu jsme se dostali někdy večer, já si pak došel ještě pro potkany, který jsem měl u známých na hlídání, a konečně jsme byli doma! 

Bylo to fakt náročný a těžký, takže jestli máte někdo něco takovýho v plánu, dobře si to promyslete. A vážně záleží na tom, s kým tam jedete. Pokud tam bude někdo, kdo vám leze na nervy, věřte tomu, že to bude těžký pro všechny. :D