||Tuto povídku najdete rozepsanou v příběhu Nalezení ztraceného.||

Bertolt měl pocit, že umírá. Kolem něj byla absolutní tma, cítil podivný chlad a zároveň na něm leželo něco těžkého. Dýchal mělce, čím dál pomaleji, nezkoušel se pohnout. Ve spáncích mu tepalo, jeho tělo začalo přicházet k sobě. Pomalu se vzpamatovávalo, probouzelo a dávalo vědět, kde není v pořádku. Jako první se o slovo přihlásila pravá noha. Přicházela k sobě mučivě pomalu, ale čím více ji vnímal, tím více se musel držet, aby nevykřikl. Začínal mít pocit, že mu ji něco zlomilo. Jinak by nemohla tolik bolet.

Zatnul zuby, párkrát zamrkal a pokusil se pohnout rukou. Kupodivu to šlo. Nadechl se, protože tušil, že bolesti se nevyhne, a lehce hnul i s pravou nohou. Bolest mu vystřelila od kotníku až k břichu, takže tiše zakňučel a snažil se rozmrkat slzy. Něco na něm leželo. A to něco mu pravděpodobně rozdrtilo kotník. Posunul ruku blíže ke svému obličeji a roztřesenými prsty si přejel po rtu. Potřeboval se nějak uklidnit. Jenže všude byla taková tma! A on neměl nejmenší tušení, co se to stalo. Ze zvyku luskl prsty a očekával, kdy se kousek od jeho hlavy objeví světélkující koule. Ale nic se nestalo. Zkusil to ještě jednou – zase nic. Co to má znamenat? podivil se a luskl znovu. Nic. Tma. 

Panika ho lehce polaskala po rameni, ale nedovolil jí nad ním získat moc. Ještě ne. Nejdřív si musel vyčarovat to hloupé světlo, aby zjistil, co se k čertu stalo. Ale nešlo to. Ať luskal sebevíc, stále kolem něj vládla neproniknutelná tma. Povzdechl si, promnul si oči a prudce vydechl. Před obličejem se mu rozvířil prach, takže se rozkašlal. Bolest v hrudi ho málem ochromila. Měl pocit, jako by ho něco drtilo seshora. Pomalu hmátl rukou nad svou hlavu a zkontroloval, jestli tam něco není. 

Ležela na něm skříň. Nebo snad ležel ve skříni? Tím si nebyl jistý. Tma všude kolem něj by to potvrzovala, ale tlak na zbytku těla mu toto tvrzení vyvracel. Tiše sykl a pokusil se nadzvednout hlavu. Temenem se dotkl něčeho chladného a tvrdého. Znovu se pokusil lusknout, ale – jako minule – nic se nestalo. S rezignovaným povzdechem položil hlavu na ledový, zaprášený povrch. Přejel po zemi tváří. Hrubá, odřel se o ni. Ležím na betonu, problesklo mu hlavou. Nedávalo mu to smysl. Vždyť seděl v pokoji, ne? A tam žádný beton nebyl. Jen měkký koberec. Co se stalo? 

Pokoušel se vzpomenout si, co se dělo před tím, než se tady probudil. Byl to normální den. Přišel domů z vysoké, uvařil si kafe, odešel do pokoje, kde zasedl k počítači, a tam pracoval. Pamatoval si, že se blížila bouřka. Nebo snad i přišla? Nebyl si jistý. Poslední, na co si vzpomínal, bylo, jak šel k oknu, aby si bouři lépe prohlédl. A pak už jen černota. 

Nakrčil obočí, když se snažil vybavit si něco dalšího, ale marně. Už takto měl vzpomínky jako v mlze, ale jakmile se dostal k té bouřce, na nic dalšího si nezvládl vzpomenout. Jako by v tu chvíli ztratil vědomí. Ale to nedávalo žádný smysl. Jak by se to asi mohlo stát? Vždyť se jen díval z okna. Že by se mu zamotala hlava? Ale to si nepamatoval. On se zkrátka jen kochal výhledem na bouřku a najednou ležel ve tmě na betonu a něco mu drtilo dolní končetinu. Nebo možná obě, ale levou zatím necítil. Rozhodl se po hmatu poznat, co všechno je kolem něj. Rukama pomalu přejížděl po podlaze, narazil na několik prken, snad i kusů zdiva. Panice stále nepropadl, ale nyní cítil, že už k tomu nemá daleko. Co se tu kruci stalo?

Natáhl levou ruku dál a najednou ucítil slabounký závan větru. Přiblížil se k němu, až ho cítil zřetelně na své dlani. S nadějí začal hrabat prsty, snad aby průduch zvětšil a možná tím i objevil světlo. Ukazováčkem narazil na větší kamínek. Přitlačil a kámen se odkutálel na stranu. Světlo z venku ho bodalo do očí, proto je musel přivřít. 

„S-Sakra,“ zachraptěl, když se pokusil se posunout kousek blíž k otvoru a tělem mu projela prudká bolest. Ta noha musela být úplně napadrť, jinak si nedokázal tu neskutečnou bolest vysvětlit. 

S tichým kňučením se o kousek posunul, ale vzápětí vyčerpaně složil hlavu na zem. Takhle to nešlo. Pořád mu něco drtilo zbytek těla, jako by na něj snad spadla samotná obloha. Z posledních sil luskl, bez zdárného výsledku, a prostrčil dva prsty otvorem ven, aby ho zvětšil. Náhle zaslechl, jak někde něco řinčí a dělá hrozný hluk. Zničehonic se ozvala hlasitá rána, tíha na jeho zádech se snad stokrát zvětšila, tlak na pravou nohu zesílil tak moc, až se mu zatmělo před očima. Pak se ozvala další rána. Tentokrát měl pocit, že mu tu nohu někdo drtí ještě víc. Přidušeně vykřikl. Síla působící na pravou končetinu se zvýšila. Zaslechl tiché zapraskání a s vědomím, že se jedná o nějakou kost v jeho noze, stiskl čelisti k sobě a tiše vzlykl. Tohle se nedalo vydržet. Ozvala se další rána. Jenže s touto ránou se i snížila tíha na jeho zádech. Co to mělo znamenat? Někdo mu snad pomáhá? A kde vůbec je? Myšlenky mu vířily hlavou, ale stále je zastiňovala bolest. 

„Někdo tady je! Slyšel jsem ho křičet,“ ozvalo se kousek nad ním. 

Zoufale zakňučel, pootočil hlavu na stranu a pokusil se lusknout, aby vyvolal světelnou kouli, jež by jeho zachránce utvrdila v jejich přesvědčení. Nechtěl riskovat, že by ho tu nechali. Jenže se znovu nic nestalo. 

„Proboha, to je nějakej mladej kluk!“ 

Co je to za blbost? Jemu samotnému táhlo na dvacet pět, ale vypadal jako skoro čtyřicetiletý. Nějakou daň za svůj dar museli zaplatit. 

„Žije?“ 

„Nevim, asi. Ale má něco s nohou. Je nějaká divně votočená.“

„To je vykloubený. Dá se to v pohodě vrátit zpátky.“

„Ce? Vrátit?“

„Jo. Ale musim rychle, než se probere.“

Bertolt je chtěl upozornit, že je celou dobu vzhůru, ale to už cítil ledové prsty na své noze. Nadechl se, aby dotyčného zastavil, ale v tu chvíli mu zkušené ruce pevně uchopily dolní končetinu. Když zaslechl jakési prasknutí a tělem mu projela příšerná bolest, ztratil vědomí. 

Probral se až o půl hodiny později. Slyšel jakési šumění a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jsou to hlasy. Otevřel oči, do kterých ho udeřilo ostré světlo, a zamrkal, aby zahnal slzy. Noha mu pulzovala bolestí, ležel na něčem tvrdém a neskutečně ho bolelo celé tělo. Musím zjistit, co se sakra stalo. 

Ještě dvakrát zamrkal, až se mu povedlo zaostřit. Díval se na oblohu. Světlou, modravou, naprosto normální oblohu. To ho maličko uklidnilo. Ve chvíli, kdy stočil hlavu na stranu, se mu zastavilo srdce. 

Všude byly trosky. Zbytky budov, obrovské hromady železa, dřeva, betonu a dalšího materiálu, který se v budovách nacházel. Jako by je něco srovnalo se zemí. Jako kdyby tudy projel obrovský buldozer. Se slzami v očích si prohlížel své rodné město, jež už vlastně neexistovalo. Trosky se tyčily do výše, zbytky panelových domů byly tak velké, až vypadaly z dálky jako kopce.

Zabloudil pohledem k domu, který byl asi dvacet metrů od něj. Střecha byla napadrť, sklo a střepy se válely všude možně, jedna jeho polovina se zbortila a druhá pomalu ale jistě mířila k zemi. 

Bertolt si to nedokázal vysvětlit. Vždyť ty domy nemělo nic zničit. Byly odolné vůči bouřím, zemětřesením, vůči všemu. Magie je držela pohromadě, zpevňovala jejich základy a chránila je před nežádoucími vlivy. Nic jim nemělo nijak ublížit, dokonce ani kus omítky nikdy nespadl. A nyní tu všechno bylo v troskách, železné konstrukce se zlomily, jako by byly z papíru, beton se drolil a rozpadal jako křída. Silnice pukaly jako popcorn v mikrovlnce, tvořily se v nich obrovské díry, jinde byly zvlněné jako moře při bouřce. Jediné, co zůstávalo stejné, byla příroda. Strom, který Bertolt zahlédl, nejevil žádné známky, že by se ho tato událost vůbec nějak týkala. Vesele se zelenil a kvetl, zatímco zbytek města vypadal jako po apokalypse. A trávníky na tom byly stejně. Zelenaly se, přímo zářily, a svou jasnou a radostnou barvou se vysmívaly okolnímu neštěstí. Mohly se rostliny vůbec smát? Jak se tohle mohlo stát?

„Hele, kluk už je vzhůru,“ zaslechl z levé strany. Nechtěl, aby na něj teď mluvili. Potřeboval tohle vstřebat. Co se s jejich městem stalo, mu bylo neznámé, ale zatím nehodlal propadat panice. Určitě je to jen sen. Příliš živá noční můra. 

V zorném poli se mu objevil zarostlý muž v otrhaném oblečení. Instinktivně zkřivil tvář a maličko se obličejem odtáhl. Ten chlap vypadal jako bezdomovec. 

„Hej, copil, klídek. Zachránili jsme ti život. Aproape si umřel.“

„Sergiu říká pravdu, málem jsi tam umřel, zavalily tě trosky. Divím se, žes přežil. Moc nás nezůstalo,“ ozval se malý zavalitý mužík se světlým plnovousem. I on měl potrhané oblečení, ale pořád vypadal lépe než zmíněný Sergiu. 

Bertolt si je prohlížel. Viděl je lehce rozostřeně, ale i tak si všiml všeho toho prachu se špínou, který se jim usadil ve vlasech a na kůži. Vypadali staře a strhaně. Ale ne tak, jako vypadali všichni. Oni působili dojmem, že tak staří opravdu byli. 

„Kolik je vám let?“ zašeptal první věc, jež mu přišla na mysl. Stále byl zmatený a říkal si, že jde jen o sen. Jenže to by ho ta noha tolik nebolela. 

„Mně cincizeci, tady Jamiemu padesát pět,“ usmál se Sergiu, čímž odhalil skoro bezzubé dásně, a ukázal na muže vedle sebe. 

„Jakou to mluvíte ř-řečí?“ dostal ze sebe a bolestně zasténal, když nohu maličko pokrčil. 

„Promiň, občas mi uklouzne slovo v mým rodným jazyce, rumunštině. Teď se mi to stává celkem často.“

Přikývl. Neměl sílu na to mluvit. Připadal si neskutečně vyčerpaný, což by se mu ve snu stávat nemělo. Rozhlédl se opět po okolí, jestli se náhodou něco nezměnilo, ale vše vypadalo pořád stejně. Stejné trosky, stejná suť, stejná scenérie jako z postapokalyptického filmu. 

„Co se tu stalo?“

Jeho zachránci se po sobě podívali. Jako by spolu komunikovali beze slov, dívali se na sebe dlouho a oba krčili obočí. Mluvili snad pomocí myšlenek? Že by jim zůstala nějaká magie, zatímco on o tu svou pravděpodobně přišel? 

Sergiu si odkašlal. „Řekněme, že zmizela magie z celýho světa.“

Bertolt se zasmál. Nijak vesele, zněl spíš, jako člověk se zápalem plic. Z toho zvuku naskočila starším mužům husí kůže. 

„Jasně, jasně, je pryč, samozřejmě úplně všechna, že jo? A co příště? Přiletěj ufoni a všechny nás zotročej?“ 

„Ne, kluku, serios. Magie je v tahu. Proč myslíš, že je všechno takový, jaký to je, když to drží kouzla pohromadě?“

Zarazil se. Tohle dávalo smysl. Ale to nešlo. Nemohlo to tak být. Magie nemohla jen tak zmizet, magie tu byla vždycky. Rodily se s ní děti, umírali s ní starci, stavěly se s ní budovy, silnice, naprosto všechno. Jen příroda zůstala netknutá, dokonce i zvířata. Ačkoliv s ní přicházela do styku, nikdy neproudila jejich žilami. Dalo se s nimi kouzlit, ale sama o sobě magická nebyla. A tak to přece mělo být. Lidé měli kouzla. Lidé byli všemocní. A nemohli o to všechno přijít. 

„To je blbost,“ vyhrkl a zadíval se na ně. Oba mu věnovali soucitný pohled. 

„Chápeme, že je těžký tomu věřit, ale je to tak. Zkus vykouzlit třeba světlo.“

Udělal to, co po něm chtěli. Luskl. Znovu. No tak, rozsviť se. Jeho luskání se rozléhalo po okolí, odráželo se od všech pozůstatků dříve vysokých a poměrně majestátních budov a vracelo se zpět k jeho uším, aby mu dokázalo, že je to přesně tak, jak on nechce. Nemůže kouzlit. Protože nemá čím. 

„To přece nic neznamená! Mohlo přijít nějaký tornádo! A já jsem oslabenej a zraněnej, proto nezvládám žádný kouzla. Dejte mi pár dní a já –“ 

„Ty nic. Nic neuděláš. Jsi slabej a vyčerpanej, protože jsi už čtyři dny nejedl ani nepil. Ale kouzlit už nebudeš, chápeš? Nejde to, nemáš s čím.“

Čtyři dny? Co je to za kravinu?

„To jsem byl mimo tak dlouho?“

„Buď rád, žes byl jenom mimo,“ podotknul Jamie. 

„Jak, jak to myslíte?“

„Většina se neprobudila vůbec. Několik z nich zavalily sutiny. A ten zbytek, větší zbytek, umřel ve chvíli, kdy zmizela magie.“

„Já to nechápu. Jak teda umřeli?“

„Hele, nevím, jak moc seš v tomhle vzdělanej, ale už v přírodopisu na základce se učí, že nám všem koluje v těle magie. Silnejm čarodějům hodně, jako fakt hodně, ta magie z nich doslova teče. Středně silnejm docela dost, ale pořád v míře. A slabejm malinkato. Jen občas malej čůrek kouzel, co se jim věčně protáčí v těle,“ Jamie rukou obkreslil ve vzduchu kolečko, „takže na velký kouzla se nezmůžou, mohlo by je to zabít. Jenže tentokrát to byla jejich výhoda. Jak magie zmizela, vzala s sebou všechnu životní energii, která byla její součástí.“

„Co... Co tím chcete říct?“ zachraptěl Bertolt nevěřícně, když mu začalo docházet, kam muž míří. Vždy patřil mezi slabé čaroděje, v jejich ulici dokonce nejslabší. Často se mu kvůli tomu posmívali, protože nezvládal kouzla, která oni považovali za nejlehčí. Jenže jemu to stačilo, nevadilo mu, že zvládá jen pohybovat předměty, vyvolat světelnou kouli nebo použít jednoduché útočné či léčivé kouzlo. Nezáleželo na tom, vždyť hlavní bylo, že vůbec kouzlit dokázal. A teď se mu snad snažili namluvit, že tenhle handicap, který ho pronásledoval celou dobu, mu zachránil život? 

„Tim chce říct, že magic z nich vysála veškerou sílu. Takže ty silný, co jí v sobě měli jak nasráno, to roztrhalo zevnitř, zatimco nás, co jsme měli sotva ždibec, to numai vyčerpalo nebo uspalo.“

„Co se ale stalo? S budovami? Magií? Proč zmizela?“ 

„Nemáme páru, mladej, proč zmizela. Pro nás je hlavní, že žijeme. Zrovna my se bez magie obejdeme. A pokud jde o baráky, tak je to jasný. Jak je držela magie pohromadě, tak když zmizela, zhroutily se jak domeček z karet. Prostě se rozpadly. Tu budovy byly jak silný kouzelníci. Všechno, co obsahovalo magii, je pryč. Odešlo to s tou bouřkou.“

„A takhle to vypadá všude po světě...?“

„Da, všude. Potkal jsem chlápka, co sem došel z Francie a povidal, že tam je to stejný.“

Bertolt se zhluboka nadechl. Tohle zkrátka nedávalo smysl. Něco, co bylo odjakživa součástí jejich těl, jejich země se nemohlo jen tak vypařit. A takhle to vypadalo všude po světě? Nevěřil. Stále se nemohl zbavit pocitu, že jde jen o sen. Ale sen není tak propracovaný, tak bolestivý, tak reálný. Opravdu to tak vypadalo na všech místech? Myšlenkami náhle zabloudil ke svému rodnému domu. Jeho rodiče nebyli kdovíjací čarodějové, byli většinou rádi, když zvládli středně těžká kouzla. Ale mohl je zavalit jejich dům. Mohli tam ležet, v bezvědomí, ale bez pomoci.

Úzkost a strach ovládly jeho tělo i mysl, když si je představil, jak leží pod těmi všemi sutinami, osamělí, zranění, a pomalu umírají, zatímco jejich starší syn je od nich jen kilometr daleko. A co bráška? prolétlo mu hlavou. Zpanikařil, rychle se posadil a chtěl se zvednout. Věděl, že je musí najít. Musí jim pomoct. I kdyby ho to mělo stát život.
Pokusil se postavit, ale neskutečná bolest ho naprosto pohltila, když se o pravou nohu jen lehce zapřel. 

„Hou, hou, mladej, nikam nejdeš, máš nohu v prdeli. Koukej ležet,“ řekl Jamie a položil mu ruku na rameno. 

„Já musím domů –“

„Tvůj domov je srovnanej se zemí, tam už nic nenajdeš, uvědom si to.“

„Ale já musím za rodičema a bráchou, můžou tam někde být zranění, potřebujou mě,“ zamumlal, načež se opřel rukou o zbytek zdi, který byl vedle něj.

Díky ní se pomalu postavil na levou nohu. Nyní už stačilo jen došlápnout na pravou. Jakmile se druhá noha dotkla země, měl pocit, že je země láva. Celou končetinu mu sežehla ukrutná bolest, až mu vyhrkly slzy do očí. Ale věděl, že nesmí klesnout na zem. Nějak tam dojde. Musí. 

„Co to děláš? Měl jsi vykloubený koleno, nemůžeš se jen tak promenádovat venku!“

„Nechte mě bejt,“ odpověděl slabě a ohnal se po nich rukou. „Jsem vám vděčnej, že jste mi pomohli, ale teď to zvládnu sám.“

„Žádný takový, lehni si a dej se dokupy, pak si klidně jdi třeba na kraj světa. Nesebrali jsme tě tu se Sergiem hrobníkovi z lopaty jen proto, abys pak chcípnul na cestě, která stejně nemá smysl,“ odsekl starší z mužů a o krok se k mladíkovi přiblížil. 

„Ta cesta má smysl! Moji rodiče s bráchou mě potřebujou!“

„To ti nedochází, že už může bejt po –“

„Nech ho jít, když to chce. Udělali jsme, co jsme mohli. Teď je to na něm,“ přerušil Jamieho Rumun a posmutněle se na chlapce usmál. „Jdi, kam tě nohy zanesou.“

Bertolt se nenamáhal s odpovědí. Jen stiskl zuby k sobě, otočil se ke dvěma mužům zády a vyrazil ke svému rodnému domovu. První krok pro něj byl čistým utrpením. Bolest jej celého ochromila, obestřela ho jako jakási aura. Před očima se mu zatmělo, ale na nohou se udržel. Všechnu váhu přenesl na levou končetinu, přesto měl stále pocit, že hoří zevnitř. Prokrista, jak může něco takhle bolet?

S hlubokým nádechem udělal další krátký krok vpřed. Cítil, jak mu slzy smáčí tváře, v koleni mu škube a zároveň mu v hlavě řádí naprostý chaos se zmatením. Nedokázal pořádně přemýšlet, bolest byla moc silná. Přísahal by, že cítil, jak mu v hlavě pokaždé, kdy došlápnul, vybuchuje bomba a zatemňuje mu mysl, přičemž mu díky ní před očima běhají rudé hvězdy. 

Zvládl ujít asi deset kroků, než se musel zastavit. Otočil se, aby zjistil, jak daleko je, a při pohledu na dva může, kteří od něj byli vzdálení jen pár metrů a zaujatě ho pozorovali, ho zaplavila vlna zoufalství. Uvědomil si, že tam nemůže nikdy dojít. Tímhle tempem po cestě umře a jeho rodina taky, zavalená betonem a dřevěnými trámy. Ne, nesmím se vzdát. Dojdu tam. Prostě jo. 

Podíval se zpátky na cestu, na rozbitou a rozbouranou ulici, kde byly popukané chodníky i silnice, dopravní značky se válely na zemi, zkroucené do prapodivných tvarů, trosky domů někde lehce doutnaly a probouzely v něm neskutečnou lítost. Nádech, výdech, to dáš. Udělal krok dopředu a v duchu zaklel. Cítil, jak mu v pravém koleni cosi zavrzalo, ale snažil se to ignorovat, jinak by nikdy nikam nedorazil. Když podruhé došlápl na zraněnou nohu, tiše zakňučel, ale pokračoval dál. Věděl, že nesmí zastavit. Byl odhodlaný se tam klidně i připlazit, když to bude potřeba, hlavně zachránit nebo zkontrolovat rodinu. Na tom záleželo nejvíce. Nemohl dopustit, aby se jeho malému bráškovi či rodičům něco stalo. 

Šel už asi deset minut, když se jeho mysl začala dostávat do stavu jakési malátnosti, skoro až apatie. Pravidelná bolest, neustálé zírání na zem, aby náhodou nespadl do nějaké jámy, ho uklidňovaly. Dokázal jít dál, přestože při plném vědomí by po každém kroku hlasitě zaúpěl a zastavil se. Připadal si trochu jako robot. Měl pocit, jako by jen automaticky pohyboval končetinami, hořící pravou nohu už v podstatě ani nevnímal, jak moc si na ni zvykl. 

Objevila se před ním menší puklina, tudíž musel zastavit. V tu chvíli se všechna aura, jež ho obklopovala, rozplynula a utrpení se znovu přihlásilo o slovo. Z úst mu uniklo několik jadrných nadávek, když se pokoušel díru v silnici překročit. Jakmile se pravá noha dotkla země a on na ni přenesl váhu celého těla, i když jen na okamžik, tělem mu projela taková bolest, až vykřikl a podlomily se mu nohy.

Při tvrdém dopadu na kolena se mu zatmělo před očima, zalapal po dechu a zhroutil se na zem. Opar bolesti mu zastřel veškeré myšlenky, takže jen bezvládně ležel a hlasitě hekal a kňučel. Po chvilce se rozvzlykal. Bylo toho na něj moc. Nechápal, co se to zatraceně stalo s jejich krásným městem, ba dokonce celým světem, nedokázal se smířit s neexistencí magie, a navíc už nezvládal dále snášet tuhle bolest. Potřeboval ze sebe všechen ten tlak, paniku, zmatení i strach o blízké dostat. A s každou slzou, jež mu stekla po tváři, se cítil o malinko lépe. Alespoň psychicky. Fyzicky na tom byl pořád stejně. Přesto se posadil, se zaúpěním se zvedl a postavil se na levou nohu. Tak, dobrý. Už jsem jen kousek od našeho domu. Stačí jen tamhle zahnout. To zvládnu. 

Krok dopředu, neskutečná bolest a tichý výkřik ztlumený dlaní na ústech. Tak probíhala jeho cesta k rodnému domu. Když zahnul tam, kde potřeboval, odlepil pohled od země. Bodlo jej u srdce a snažil se zklidnit svůj splašený dech. Sakra, co se mnou je? Snad jsem nečekal, že to tu bude vypadat jinak. Netknutě. Bylo přece jasný, že to tu bude taky tak vybombardovaný jako jinde. Ale i tak to... bolí. 

Sklopil hlavu a pokračoval dál. Už jen dvacet kroků. A bude tam. Zachrání je. Devatenáct. Zatnul zuby, aby nevykřikl, když došlápl pravou nohou do jakéhosi výmolu na silnici. Osmnáct. Očima přejížděl trosky známých budov. Sedmnáct. Tady u tohoto domu si hráli se sousedovic klukem na honěnou. Šestnáct. Nad jeho hlavou proletěl holub a usadil se na zlomené stopce. Patnáct. Jsem skoro tam. Už skoro jo. 

Poslední krok jej konečně zanesl před zbytky domu, ve kterém vyrůstal. Pohled na něj mu vehnal slzy do očí. Všechny věci, které měl rád, s nimiž trávil dětství a něco pro něj znamenaly, byly roztroušeny všude možně a rozdrceny na maličké kusy. Našel svého houpacího koníka. A taky nábytek, který se od jeho odchodu evidentně nevyměnil. Se skelnýma očima se dopotácel k hromadě betonu a suti. Teď je musím najít. A pomoct jim. Opřel se o jeden dřevěný trám a pokusil se s ním pohnout, když si všiml čehosi bledého a hubeného na zemi pod sebou. Zaostřil na tu věc. 

Zvedl se mu žaludek a před očima se mu objevily mžitky. To ne. Ne, to ne. Z hromady kamení, prachu a trosek trčela lidská ruka. Ženská ruka. Ruka jeho matky. Nehýbala se.
Opatrně se jí dotkl prsty. Byla úplně ledová, ztuhlá a krev v jejích žilách už dávno neproudila. Když o kousek dál spatřil podobnou, jen silnější, došlo mu, čí je. 

„T-Tati, mami, přišel jsem p-pozdě,“ vzlykl a klesl na kolena, aniž by si uvědomil, jak velkou bolest si způsobí.

V tu chvíli měl pocit, že ho něco roztrhalo zevnitř. Vykřikl, nedalo se to déle vydržet. Taková hrůza, proč musel přijít až tak pozdě? Kdyby dorazil dříve, mohl je zachránit. Mohl jim pomoct ven a všichni by nyní seděli vedle sebe a objímali se. Lehl si na zem a rozbrečel se. Nyní už to nemělo cenu. Byl odhodlaný jim pomoct, i přes svou bolest, přesto však selhal. Jaký mělo smysl se dál snažit žít? Všechno bylo špatně. A on ani nevěděl proč vlastně. 

„Berte?“ 

Ztuhl. Zamrkal. Podíval se směrem, odkud se hlas ozval. Hleděl do tváře desetiletého chlapečka, který ho pozoroval vykulenýma očima a po tvářích mu stékaly slzy. 

„Gusi? Jsi to ty?“ vyhrkl a vyhrabal se do sedu.
Bál se, že se mu chlapec rozplyne před očima. To už by se opravdu zbláznil. Mladý klučina začal horlivě přikyvovat a po obličeji se mu řinul další vodopád slz. 

Bertolt na nic nečekal. I přes veškerou bolest se rychle zvedl, málem při tom omdlel, a odklopýtal ke svému bratrovi, kterého pevně sevřel v náruči. Drtil ho rukama, svíral jeho drobné tělíčko a plakal mu do ušmudlaného trička. Pořád měl důvod se snažit. Byl odhodlaný se o bratra postarat za jakoukoliv cenu.

Nyní zůstali jen oni dva. Sami, proti celému světu.