Uprostřed malého lesíku, který se nacházel poblíž Mlékojed, se nacházela malá útulná jeskyňka. Nebyla ničím zajímavá, možná jen tím, jak byla malinkatá, protože dospělý člověk by musel lézt po čtyřech, aby v ní vůbec mohl být. Kolemjdoucí o ní sice věděli, ale nikdo ji nenavštěvoval, dokonce ani zlí lidé, kteří se jinak v takových jeskyních schovávají a provádí tam moc špatné věci.

V den, o kterém právě mluvíme, ohromně pršelo. Byla to silná bouřka, která málem vyvracela stromy. Rychlý a nebezpečný vítr hlasitě fičel a fučel, trhal z větví listy i jehličí, strhával prádlo ze šňůr a vháněl ledový déšť lidem do obličeje. Pršelo opravdu hodně, nebylo skoro vidět na krok, kapky se slévaly v provazce vody, no hrozné počasí. A právě taková bouřka zuřila i u té malé jeskyňky. Spousta kapek pleskala o studený kámen, smáčela jehličí kousek od vchodu do jeskyně, ale dovnitř se déšť zatím jakýmsi zázrakem nedostal.

Náhle mohutně zafoukalo, stromy se při náporu větru ohnuly jako luky, v dálce zahřmělo a kapky vtrhly do temné jeskyně. Rozstřikovaly se po zemi, snažily se každá dostat co nejdál. Byly to mohutné kapky, které se při dopadu rozbily na několik menších. A právě jedna tato naprosto malinkatá kapička letěla dopředu a narazila na Človíčkův palec.

Človíček se celý zmatený probral, rozhlédl se kolem a snažil se zjistit, co se to stalo, že ho něco budí. Podrbal se na hlavě, na bradě a poté se po čtyřech začal sunout ke vchodu do jeho skrýše. Když ho začala studit kolena, sklopil hlavu a překvapeně se naklonil blíž k zemi. Došlo mu, že venku prší, což ho potěšilo, protože to znamenalo, že ho neucítí žádné nebezpečné zvíře a bude se moct v klidu napít. A žádný dinosaurus nebo pravěká kočka mu v tom nebudou moci zabránit.

Nadšeně se vykulil ven, roztáhl ruce a otevřel pusu. Studené kapky mu do ní padaly samy, tudíž už byl brzy plný a zvědavě se začal rozhlížet po okolí, jestli nenajde něco k snědku. Všude okolo viděl jen kmeny stromů, ale statečně se po čtyřech vydal na obchůzku nejbližších míst. Spal dlouho, několik dní, potřeboval teď nabrat energii z nějakého jídla. Nejlepší by bylo, kdyby našel nějaké sladké bobule, ty mu vždycky moc chutnaly. Nebo rybu, ale u té věděl, že na tu jen tak nenarazí. Navíc mu v tom stavu, v jakém ji našel, moc nechutnala. A ještě by hrozilo, že mu ji nějaká ta zlá kočka vezme.

Se zabručením a tichým hekáním se pokusil vylézt na strom, ze kterého by lépe viděl. Mokrá kůra mu ale klouzala pod rukama i nohama, takže vždycky bolestivě dopadl na zadek. Mnul si bolavé místo, bručel u toho a vrhal zlostné pohledy na kmen stromu, ale bylo mu jasné, že dneska se nenají. Otráveně se otočil a chtěl se vydat zpátky k jeskyni, ale zjistil, že ji nevidí. Neměl tušení, kde se právě nachází. Déšť smyl jeho pach i stopy, neměl se proto čeho chytit. Celý vyděšený zakňučel a přitiskl se ke stromu, kde se schoulil do klubíčka. Věděl, že jestli ho tu nějaké nebezpečné zvíře najde, sní ho. A toho se moc bál.

Zvuky bouřky přehlušily všechny ostatní, proto si nevšiml, že se k němu něco blíží. Větve tomu křupaly pod nohama, hlasitě to dýchalo a občas vyloudilo zvláštní, Človíčkovi neznámý zvuk. Kdyby se dobře zaposlouchal, slyšel by, že se to k němu blíží zprava. Ale on byl moc vyděšený a zmrzlý, aby dával pozor. Když se proto vedle něj objevil velký tmavý stín, s vědomím, že jde o dinosaura, se schoulil ještě víc a zakryl si hlavu rukama.

„Hele, jsi v pohodě? Co tady děláš v tomhle dešti?“

Človíček tomu nerozuměl. Znělo to naléhavě, podobalo se to jeho bručení a mumlání, nepřipomínalo mu to vrčení nebezpečných koček. Vykoukl proto zpod své ruky a spatřil tvora, který mu byl neskutečně podobný. Jen měl nějaké zvláštní chlupy na těle, jako by jeho srst získala nové barvy a byla zvláštně hustá. Dokonce po ní stékala voda a nevpíjela se do ní, jak se tomu bohužel dělo u Človíčka.

„Odpovíš mi?“

To stvoření zase vydalo jakýsi zvuk a natáhlo k němu končetinu. Človíček bázlivě ucukl a skryl si hlavu rukama. Bál se, co mu to chce udělat. Utrhne mu to hlavu? Nebo ho poškrábe? Už se mu mockrát stalo, že potkal nějaké na první pohled hodné zvíře, ale když k němu šel blíž, poškrábalo ho. Něco teplého se dotklo jeho srsti na hlavě. Ten dotyk byl příjemný, proto spokojeně zamručel a otevřel jedno oko, aby si tvora vedle sebe mohl lépe prohlédnout.

„Copak ty seš zač? Jsi venku v dešti, vypadáš jako člověk, ale seš zarostlej jak zvíře. Jen doufám, že mě nepokoušeš.“

Človíček si odkryl hlavu a upřel své oči na to něco před sebou. Nevypadalo to nebezpečně. Dokonce ho to hladilo po hlavě a navíc mu to připomínalo jeho samotného. Jen stále nechápal, co to vydává za zvuky.

„Hele, co takhle jít někam do tepla? Já se šel projít, takže jsem oblečenej a není mi zima, ale ty vypadáš, že každou chvíli umrzneš.“

Tvor se k Človíčkovi začal přibližovat, už mu dokonce viděl do obličeje. Spatřil jakousi divnou věc u jeho očí, ve které viděl sám sebe. Připadalo mu to jako vodní hladina. Že by to mělo vodu před očima? Fascinovaně natáhl prsty k tomu podivnému úkazu, ale ten tvor mu ruku jemně sevřel ve své vlastní.

„Co to sakra děláš?“

Človíček byl zmatený. Co provedl špatně? Stvoření snad nemá rádo, když se jeho vody někdo dotýká? Pokrčil rameny a neřešil to. Stáhl ruku zpět, olízl si prsty mokré od deště a dál kulil oči na zvíře před sebou. Nakonec se odhodlal k tomu, aby se narovnal, posadil a natáhl k tomu něčemu naproti sobě ruku. Udělalo to to samé. A naprosto nečekaně uchopilo jeho ručku do své, ovšem jemně, až to bylo Človíčkovi celkem příjemné, protože mu takový dotyk rozehřál prsty.

„Vezmu tě domů, jsi úplně ledovej.“

Naklonilo se to k němu, uchopilo ho to pod zadkem a u lopatek a vzalo ho to do náruče. Zmatený Človíček ani neprotestoval, jak ho to překvapilo. Jindy by se kroutil jako klubko hadů, syčel by, prskal a kousal, ale teď mu byla zima, bál se a z toho zvířete sálalo teplo. Navíc mu nechtělo ublížit. Přitiskl se k tomu pevněji a chtěl zabořit hlavu do jeho srsti, jako to kdysi udělal u jednoho moc milého zvířátka. Tentokrát to ale nešlo, ty chlupy byly nějaké divné, šustily a vůbec se skrz ně nemohl dostat. Zamručel a skrčil se, aby se udržel co nejvíc v teple. Ačkoliv se snažil pozorovat okolí a být ostražitý, kolébavý pohyb ho uspával, takže brzy už spal jako špalek.

Když se probral, bylo mu hezky teplo. Spokojeně mručel, vrněl jako kočka a otevřel rozespalá očka. Ležel na něčem měkkém, něco leželo na něm a byl někde, kde to vůbec neznal. Zmateně se posadil, shodil ze sebe tu věc, co se po něm sápala, přitiskl si nohy k tělu a podíval se nad sebe. Očekával, že uvidí oblohu, kterou vždycky tak rád pozoroval, ale spatřil jen něco bílého. Napadlo ho, že jsou ty bílé věci, co běžně bývají na obloze, asi hodně velké, že ji celou zakryly, ale pořád nechápal, proč není v lese, ale v něčem barevném. Bolely ho z těch barev a nových věcí oči. Skutálel se proto z té divné věci, na níž ležel, a zakňučel. Jako na povel dovnitř vběhlo to stvoření, které ho našlo u stromu. Zvědavě se k tomu po čtyřech přišoural a očichal to. Vyplázl jazyk a zašklebil se, když ho do nosu udeřil divný zápach. Tak vždycky smrděl, když se dlouho nekoupal v kaluži. Usoudil proto, že se tvor dlouho nemyl.

„Tak ses konečně vzbudil? Musel jsi bejt fakt unavenej, když jsi spal tak dlouho. Tak pojď, dám ti něco k jídlu a pak zjistíme, co s tebou.“ A tvor odešel.

Človíček za ním zmateně koukal, drbal se na hlavě a přemýšlel, jestli má jít taky, nebo zůstat tady, kde bylo teplo. Nakonec mu zvědavost nedala a po čtyřech vyrazil za ním. Prohlížel si všechno kolem sebe, snažil se pochopit, o co jde, ale jeho malý mozeček takové věci neznal a nebyl na ně zvyklý. Prohlížel si ty velké a vysoké věci, které vypadaly jako stromy, ale nahoře z nich šlo světlo. Velké, hnědé skály, které mu ale připomínaly kmeny stromů. Ale nikde neviděl opravdové stromy, opravdovou trávu nebo opravdové jehličí. Jako by to všechno zmizelo. Nejdřív ho napadlo, jestli pořád nespí, protože když spal, občas viděl takové věci, ale to se mu zdálo zvláštní, hlavně když mu zakručelo v břiše. Při spaní nikdy hlad neměl.

Došel až k tomu tvorovi, který na jakousi divnou stromovou věc položil něco světlého. Vonělo to, lákalo ho to a chtěl to mít pro sebe, ale nevěděl, jak se k tomu dostat, protože to bylo moc vysoko. Došel tedy k tomu něčemu, opatrně se o to opřel, postavil se na nohy, sebral to bílé a spokojeně se posadil na zem. Přičichl si k tomu a pomalu to olízl. Chutnalo to sladce, vlastně to bylo moc dobré. Spokojeně se usmál a kousl do toho.

„Teda... Nikdy jsem neviděl, že by někomu tolik chutnal chleba s máslem a marmeládou, ale budiž...“

Když Človíček dojedl, nedočkavě se podíval na stvoření, které na něčem sedělo. Vypadalo to podobně jako to, na čem se probudil, ale zároveň to vypadalo úplně jinak. Mátlo ho to. Olízl si pusu, podrbal se na nose a posunul se o kousek blíž k tomu tvorovi.

„Hele, vůbec nevím, co jsi zač, ale fakt mi připomínáš jednu postavičku z pohádky. Ale to je teď jedno. Vypadáš jako člověk, tudíž si myslím, že bys měl umět i mluvit. Nebo tě to aspoň naučím. Nechápu, jak ses sem dostal, ale vím jistě, že v tom pidi lesíku bys dlouho nevydržel. Co na to říkáš, že bys tu zůstal a já tě všechno naučil?“

Človíček jen zamrkal a podrbal se na bradě.

„Tak fajn. Já,“ ukázal ten tvor na sebe, „jsem Gabriel. Chápeš? Já,“ znovu se ukazováčkem dotkl své hrudi, „Gabriel.“

Človíček přikývl. Chápal to. To stvoření je Gabriel.

„G-gbiel,“ pokusil se napodobit zvuk, který vypouštěl ten tvor z úst a vítězně se usmál, když se mu to podařilo.

„Výborně. Seš šikovnej. A teď ta důležitá věc... Kdo jsi ty? Jak ti budu říkat?“

Človíček se podrbal na patě, olízl si pusu a pozoroval toho, kdo ho na tohle místo přivedl. Chtěl vědět, kde to je, ale nevěděl, jak by to tomu Gabrielovi měl dát najevo. Po čtyřech se tedy vydal na obchůzku toho divného místa. Zjistil, že to tam je vlastně jako u něj v jeskyni – jsou tam stěny, kterými chodit nemůže. Ale nikde nemohl najít vchod. Našel jen místa, z nich proudilo dovnitř světlo, proto se k nim doplazil a chtěl je prozkoumat. Aby na ně pořádně viděl, musel se dokonce postavit, což se mu moc nelíbilo. Chvíli jen stál a překvapeně třeštil oči. Venku viděl stromy, oblohu, zkrátka všechno, na co byl zvyklý a co mu tady chybělo. Zamručel, natáhl ruku a narazil na něco tvrdého. To nedávalo smysl, vždyť tam nic nebylo, tak jak do toho mohl narazit. Poškrábal se na hlavě a přiblížil se k tomu divnému něčemu. Nic tam ale neviděl.

„Chtěl bys ven?“

Človíček se zmateně podíval na tvora, který stál kousek od něj a pousmíval se.

„Nemůžu tě tady držet, když nebudeš chtít. Ale pokud bys o to stál, můžu tě toho hodně naučit, abys věděl, co je tohle,“ ukázal na jídlo, které po Človíčkovi zůstalo, „nebo spousta dalších věcí. Ale to je na tobě. Takže, chceš jít ven“ ukázal na tu krásu za oknem, kterou Človíček pokládal za domov, „nebo budeš tady?“ Tentokrát jeho ruka směřovala k podlaze.

Človíček bez rozmyslu ukázal ven.

„Ven,“ vyloudil statečně a podrbal se na hlavě.

„Ale tam ti někdo ublíží. Něco tě sežere, zabije nebo ubije k smrti. Vážně tu nechceš zůstat?“

Človíček nechápal, co mu chce tvor říct. Ale podle smutného tónu a výrazu v obličeji pochopil, že ho Človíčkův výběr mrzel. Človíček se zamyslel. Tam venku mu byla zima, pršelo na něj, mrzly mu uši a měl často hlad. Tady byl v teple, nefoukalo na něj, dokonce dostal jídlo a ten tvor na něj byl hodný, dokonce ho i pohladil a snažil se ho učit, aby vydával podobné zvuk jako on. Byl to těžký výběr. Nevěděl, co bylo lepší. Ale ten ztrápený výraz toho stvoření... Bolelo ho z něj u srdíčka. Zamručel, podrbal se na patě a sedl si na zem.

Potom se přikutálel k nohám toho tvora, objal je a přitiskl se k nim.

„Mám to brát tak, že se loučíš?“

Človíček nechápal, proč pořád zní smutně. Snažil se mu přece naznačit, že tu zůstane. Pak ho napadlo, že to možná nepochopil. Opřel se proto o jeho nohy, postavil se na ty své vlastní a ukázal na zem pod sebou. Poté už se neudržel a spadnul na zadek.

Tvor se k němu sklonil, popadl ho a přitiskl si ho k sobě.

„Tak super! Naučím tě spoustu věcí! Budeš takovej můj domácí mazel, co bude umět mluvit! A jednou třeba půjdeš mezi lidi, až se budeš chovat jako oni! Už se těším, co všechno tě naučím.“

Človíček se musel usmívat. Bylo mu hezky, věděl, že udělal dobře, když se tak rozhodl. Nelitoval svého výběru, připadal si teď o moc líp. I když tomu Gabrielovi vůbec nerozuměl a nechápal, co na něj mručí, poznal z toho, že je rád. Rozhodl se, že ho bude ve všem poslouchat a bude se od něj učit, aby byl stejný jako on.

A kdo ví, možná už teď žije mezi námi, povídá si s námi a chová se jako my.