Jak to všechno začalo
Hlasitě zahřmělo. Čaroděj se zamračil a přitáhl si deku blíže k tělu. Nechtělo se mu zavírat okno, v pokoji byla sice zima, ale přicházející bouřku si nemohl nechat ujít. Vždy mu do žil vlila nový příval energie a naplnila ho takovou silou magie, až si připadal jako v euforii. Kéž by ten blažený pocit mohl zažívat pořád.
Povzdechl si a zaostřil na text před sebou. Písmenka na obrazovce se mu maličko rozpíjela, což svaloval na únavu. Protřel si oči a znovu si vše přečetl. Neznělo to nijak zle. Jen musel plnit úkoly, to bylo vše. Lehce však znervózněl. Stále nevěděl, k čemu se může upsat. Musel si všechno zrekapitulovat.
Dvanáct úkolů. Nic víc. Každý měsíc, ve stanovený čas. Nikdy jinak. Jenže o jaké úkoly půjde, to už řečeno nebylo. Nervózně poklepal prsty o desku stolu a natáhl se pro hrnek kávy. Pomalu upil, zrak stále upřený na obrazovku, a zašklebil se. Studená hořká káva nebyla nic pro něj. Už chtěl všechno odsouhlasit, ale na poslední chvíli se zarazil. Polil jej studený pot a musel si přitáhnout nohy blíže k tělu. Co když mu přikážou, aby někoho zabil?
Ne, to ne. To rozhodně ne. A kdyby ano, odstoupí. Když bude muset.
Protáhl se, lokl si té hnusné břečky a prokřupal si prsty. Tak, jdeme na to, pomyslel si, když rychle naťukal odpověď.
Fajn, jdu do toho.
Nic složitého, jen čtyři slova. Přesto si připadal jaksi divně, když zprávu odesílal. Upsal se, a ani nevěděl, co ho čeká. Prohrábl si vlasy, vydechl a snažil se uklidnit svůj splašený dech. K čemu je se teď stresovat? Stejně už je pozdě, zprávu odeslal, tak co řešit. Čas nevrátí. I když... Kdyby nebyl tak unavený, mohl by použít magii a opravdu ho vrátit.
Zavrtěl hlavou. Nemělo cenu takhle přemýšlet. Jen se zbytečně stresoval, a to nikdy nevedlo k ničemu dobrému. I tak ho ale nervozita neopouštěla, takže si všechen text přečetl znovu. Dvanáct úkolů. Každý měsíc jeden. To nějak zvládnu. Hlavní je to stihnout.
Náhle se zamyslel. Ano, musí to stihnout. Ale co když náhodou nebude mít čas? Nebyl stroj, aby mohl pracovat od rána do večera a ještě mezitím plnit úkoly.
„Klid, sakra, jsem Čaroděj, když nebudu stíhat, mám po ruce kouzla," zašeptal si pro sebe a zaklonil hlavu.
Tak, to by bylo. Upsal se. Už nebylo cesty zpět. A všichni to věděli.
Podíval se na seznam lidí, co do toho šli taky. Věděl někdo z nich, co ho čeká? Nebo byli stejně ztracení jako on? Nevěděl. Ale tolik jmen... Musel si je všechny přečíst, aby zjistil, jestli mezi nimi není žádný jeho známý. To by mu ještě scházelo.
Naklonil se tedy blíž k počítači, mávnutím levé ruky k sobě přisunul hrnek a začal číst.
V polovině seznamu se zarazil a stisknul si kořen nosu. To těch lidí bylo tolik? Lusknutím prstů přiměl hrnek k pohybu, aby se mohl napít. Tohle vypadalo na dlouhé čtění.
A to nejdůležitější jméno, nacházející se na konci. Jméno toho, kdo tohle všechno odstartoval. Puellainrotis
Promnul si ztuhlý krk, odložil kávu na stůl a protáhl se. Ten seznam byl tak pekelně dlouhý. Kde se jich tam tolik vzalo? To se taky, stejně jako on, potřebovali tak moc rozptýlit, že sáhli po tomto kousku, jenž sliboval výzvu, ale požadoval disciplínu?
Zívl a pomalu vstal. Potěšeně zjistil, že bouře už je skoro u něj. Vítr lámal větve a vháněl mu do pokoje chladný vzduch se suchým listím. Stoupl si k oknu a čekal. Tohle zvládne. I kdyby kvůli tomu měl obětovat nějakou špetku magie.
☆ ☆ ☆
Jo, jen já zvládnu úvod k výzvě roztáhnout do skoro pěti set slov a ještě tam vložit děj. :D
O co tu vlastně jde?
No, pokud jste to zatím nevyčetli mezi řádky, jedná se o takzvanou dvanáctiměsíční výzvu, kdy na začátku každého měsíce dostaneme zadání, dle nějž musíme do konce měsíce sepsat povídku (většinou má mít přes dva tisíce slov). Pokud chcete, klidně se ještě přidejte, stačí se jen ozvat zakladatelce výzvy, jejíž jméno máte výše. :)
A pokud se nezapojíte, tak nám aspoň držte palce! A berte to pozitivě – minimálně jednou za měsíc budu aktivní. xD
Tak, já budu doufat, že jsem na nikoho nezapomněl a nikomu nezkomolil jméno, a loučím se!
Přeji hezký zbytek dne,
Quentin
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top