Věnováno Quentinwizard, The_Forest_Soul a EttelwenRave. Nebýt vás, nikdy by mě to nenapadlo :-)

Tato povídka je fikce a příběh se nezakládá na reálném podkladě, ačkoli postavy ano.

~

Čaroděj stál u okna s výhledem na východ a hleděl na řady a řady stromů obklopujících jeho věž. Díky tomu lesu ho nikdo neobtěžoval, ale někdy se kvůli jeho nezměrné velikosti cítil trochu osamělý.

Probouzející se, pučící jarní les šuměl a Čarodějovi se na chvilku zazdálo, jako by slyšel verše. Než ale stihl zachytit jejich rytmus, byly pryč – To je hloupost, řekl si Čaroděj a odvrátil se od okna. Pohled mu padl na podivnou knihu, která mu nedávala spát a teď mu připomněla, že má práci.

Sešel o patro níž a připravil si svou odpolední kávu. S hrníčkem, na němž byl natištěný nyní již notně vybledlý nápis Helloween, se vrátil do pracovny a usedl ke stolu. Otevřel tlustou knihu, jejíž družky hřadovaly na policích lemujících zdi, pustil se do soustředěného čtení a občas si dělal poznámky.

Kolem půl páté se zvedl, protáhl se a přešel ke gramofonu. Usmál se na něj jako na hezké děvče a vytáhl z poličky desku, na jejímž obale se skvělo stejné logo jako na hrnku, ve kterém vychládala sedlina. Když hudba začala hrát, se spokojeným povzdechem si sedl na zem, zkřížil nohy a opřel se zády o postel.

Deska dohrála, gramofon rozpačitě zmlkl a v místnosti se rozhostilo nezvyklé ticho. Čaroděj věděl, že by se měl vrátit ke grimoáru na stole, ale nechtělo se mu. Místo toho sebou plácl do postele a popadl z nočního stolku knihu docela jinou. Lev Grossman: Mágové stálo na obálce.

V sedm si musel dojít pro druhý díl, a když už vstal z postele, seběhl do kuchyně a připravil si něco málo k snědku. Když se vrátil, přece jen ho přepadly výčitky svědomí a ještě na chvíli usedl k pracovnímu stolu. Vůbec se ale nemohl soustředit a po hodině své snažení vzdal. V pokoji bylo šero, protože východním oknem už večer mnoho světla nepřicházelo. Čaroděj zavřel okenice a po vyřízení několika osobních drobností se odebral do postele. Nedalo mu to a otevřel druhý díl Mágů. Při světle jednoduchého kouzla zvaného svíčka si četl až do půldruhé ráno.

Byla to větrná noc. Do věže neustále narážel zuřivý vichr a lomcoval okenicemi. Čaroděj by stejně špatně spal.

~

I přes své ponocování vstal druhého dne poměrně brzy a plný ranní energie se pustil do luštění knihy na svém stole. V půl dvanácté práci přerušil a vydal se do netušených krajin přípravy oběda.

Když se spokojený a sytý po hodině a půl vrátil do pracovny, zjistil, že na otevřeném grimoáru spokojeně spí jeho starý známý – bílý kocour.

„Kdepak jsi včera byl? Celý den ses někde schovával," podotkl Čaroděj a podrbal kocourka za uchem. Rozhodl se řídit jeho příkladem a dát si dnes místo kávy odpoledního šlofíčka. Uvelebil se v křesle, sundal si brýle a zavřel oči.

Když se probral, viděl, že se bílá šmouha přesunula ze stolu do otevřeného okna. „Sněhuláku," zavolal. „Čičí, Sněhu, pojď sem." Poklepal se na klín. Žádná odezva.

„Potvůrka nevděčná," zabručel, nahmatal brýle a vydal se ke kocourovi. Když stanul u okna vedle něj, brýle si znovu sundal a snažil se je vyčistit lemem trička.

Dole na okraji palouku, na němž věž stála, uviděl nějakou hnědou skvrnu.

Jakmile si brýle zase nasadil, zjistil, že to je jelen a vedle něj jakési drobné a – nakrčil obočí, jak se snažil zaostřit – hnědooké stvoření.

Nevěřil vlastním očím. Co tu dělají?

Kocour s nakloněnou hlavičkou hleděl tím stejným směrem.

„Neboj, toho jelena neulovíš," poznamenal Čaroděj. „Na to je moc velký."

Hnědooké stvoření zvedlo hlavu ke dvojici v okně a zamávalo. Jestli Čaroděje neklamal zrak, bylo to opravdu děvče.

Chvíli váhal, ale nakonec sešel do přízemí a vyšel na mýtinu.

„Dobré odpoledne..." začal nejistě. Na návštěvy nebyl zvyklý. Vlastně k němu ještě nikdy žádná nepřišla.

„Tobě také," usmála se drobná dívka. „Já jsem Cizinka a tohle," pokynula k jelenovi, „je Les. Alespoň pro tuto chvíli."

„Rád tě poznávám," řekl jelen.

Čaroděj byl úplně perplex.

„Ty mluvíš?" vypravil ze sebe nakonec slabým hlasem, ačkoliv otázek měl samosebou víc.

„Vůbec ne, to se ti jenom zdá."

„Možná se mi to vážně –"

„Dělám si legraci."

No tohle. Mluvící jelen, který má ještě k tomu smysl pro humor.

„On opravdu mluví," potvrdila Cizinka.

„Nechcete... třeba čaj?" snažil se Čaroděj přivést rozhovor do normálních kolejí.

„Neměl bys lapsang souchong, Čaroději?" zeptala se.

„Obávám se, že ne. Počkej, jak to víš? Vždyť jsem se vám nepředstavil."

„To ani nemusíš, je to totiž úplně jasné. Bydlíš ve věži uprostřed lesa."

„Nejspíš máš pravdu. Jsem tedy Čaroděj, těší mě." Potřásl si s Cizinkou rukou. Jelen se spokojil s tím, že ho žďuchl do ramene.

„Máš tam knihy?" zajímala se Cizinka.

„Spoustu," přisvědčil Čaroděj.

„Pak musíš mít i něco od Neila Gaimana."

„Ech... asi tě dnes už podruhé zklamu."

„Doopravdy?" nechtěla věřit Cizinka a vytáhla z batohu knihu, na jejímž hřbetě bylo napsáno Nikdykde.

„Stejně nechápu, proč se kvůli tomuhle musí kácet stromy," odfrkl si Les.

„V tomhle případě to opravdu stojí za to. Podívejte," nalistovala jednu určitou stranu. „Richard si všiml, že události jsou zbabělé. Nikdy nechodí samy. Vždycky se jich nahrne celá řada a zasypou ho najednou."

„Hm," zabručel Jelen.

„Dobrá, to je snad i pravda," řekl Čaroděj.

„Tu knihu ti pak půjčím, jestli chceš."

„Děkuji za nabídku. Jestli mě omluvíte, šel bych zase pracovat."

„Kdepak," namítla Cizinka. „teď půjdeme na procházku."

Čaroděj si uvědomil, že Cizince je po čertech těžké něco takového odmítnout. A co víc, že on doopravdy chce jít na procházku.

A tak šli.

~

Když se vrátili, Čaroděj je pozval na večeři, což jelen k jeho úlevě odmítl (přece jen nevěděl, co obyčejně večeří přežvýkavci) a Cizinka s trochou zdráhání přijala. Také jí nabídl, že může přespat v nepoužívané ložnici ve věži – on sám stejně vždy spal v posteli v pracovně. Lůžko o patro výš možná občas využíval pouze kocour.

Ráno Cizinka hned poté, co mu pomohla umýt nádobí od snídaně, zmizela mezi stromy a neukázala se celý den. Zato jelen se odpoledne objevil a kupodivu se mu podařilo zaplést s Čarodějem rozhovor.

„Takže... ty jsi tenhle les? Ty stromy a všechno?" ujišťoval se Čaroděj, že to správně pochopil a přitom z dřevěného korbelu ucucával příjemně studené pivo.

„Přesně tak. Ale nejradši mám stejně jeleny. Jelen je přece král lesa, ne?"

„Tak se to říká," přitakal Čaroděj. „Myslel jsem, že tě slyším šumět básně," dodal bez rozmýšlení to, co ho právě napadlo.

„Opravdu?" podivil se Les.

„Hm. Asi je to hloupost, promiň."

„Vůbec ne. Já totiž básně skládám."

„Bez urážky, ale o čem může les skládat básně?"

„To by ses divil. Někdy prostě jen o tom, jak je krásné být lesem. Jindy pro dívku, která chodí na borůvky, má vlasy jako zralé pšeničné pole a je čistá jako lesní studánka. I když ona je nikdy neuslyší..."

Čaroděj zrozpačitěl a netušil, co na to říct.

„Ale někdy poslouchám řeči lidí ve vsích kolem mého okraje. Poslouchám je už několik staletí, to je historie, abys věděl. A ještě lepší jsou rozhovory šlechty, která sem občas jezdí na hony. Neboj, jen do okrajových částí, sem by nezabloudili. Sice vždycky zabíjejí, což mě mrzí, ale baví se o zajímavých věcech. Když to není dost staré, aby to byla historie, je to politika, což je skoro lepší. Nechceš mi taky nabídnout pivo?"

„Jelenovi pivo nelej," zasmál se Čaroděj.

„To je nesmysl."

„Kdepak, palindrom."

„Stejně mám radši víno."

„Když víš takovou spoustu věcí o lidech, pověz mi, odkud se tady vzala ona? Cizinka?"

„To netuším."

„Možná ji přivál ten východní vítr."

„Pak doufám, že nebude další větrná noc, která by ji odvála zase někam dál."

~

Uplynul týden a za ten týden Čaroděj nikdy nebyl sám. Cizinka mu pomáhala s přípravou jídla, vzala si na starost prádelnu v přízemí věže a s jeho dovolením začala zkoumat jeho knihovnu. Na oplátku mu opravdu zapůjčila Nikdykde. Hrála si s kocourem a Čaroděj měl podezření, že ho nechává spát ve své posteli. Někdy chodila na dlouhé procházky, ale v takových chvílích se často objevoval jelen, a i když nepřišel osobně, Les tu byl pořád. Byl tam vlastně i celé ty roky předtím, ale až teď se Čaroděj naučil vnímat jeho uklidňující přítomnost.

Zvláštní bylo, že ačkoliv tu oba byli, ani jeden ho nevyrušoval od práce. Čaroděj dál hledal odpověď na otázku položenou v podivné knize a stále ji v jiných knihách nenacházel.

Jednoho dne šli všichni tři na procházku a k věži se vrátili až za tmy. Celou dobu si povídali o všem možném.

„Vím, že jsem veliký," říkal právě Les. „Ale pořádně nevím, jak moc veliký."

„Zkrátka veliký," usmála se Cizinka.

„Tak, že tě nelze očima obsáhnout," dodal Čaroděj, když vcházeli na palouk. „Vlastně by ses mohl podívat."

„Jak to myslíš?" otázal se jelen.

„Z vrcholku věže. Chceš?"

„Možná bych i chtěl, ale jak se tam asi dostanu? Po schodech nepolezu a navíc pochybuju, že je máš dost široké na to, abych se tam vůbec vešel." Potřásl parožím.

„Mám nápad," řekla po chvilce mlčení Cizinka. „Co kdyby tě tam Čaroděj přemístil?"

„To radši ne, ještě bych mohl zmizet," zhrozil se Les.

„No dovol," urazil se naoko Čaroděj. „Ale přemísťovat tě nechci, nejspíš bych pak hned usnul. Mohl bych tě tam vynést levitací," navrhl.

Jelen chvíli váhal, ale nakonec se nechal přesvědčit. Za deset minut všichni tři stáli nahoře na věži a přehlíželi nekonečné moře mlčících stromů.

„Jsem opravdu obrovský. Měli jste pravdu. Pohledem neobsáhnutelný."

„A to jsi na tom ještě líp než my, jako jelen máš větší zorné pole než lidé," podotkla Cizinka.

Čaroděj mlčel a užíval si tu neuvěřitelnou chvíli na vršku věže pod hvězdnatým nebem ve společnosti dvou... bytostí, které mohl nazývat přáteli. Svět jako by se za poslední týden rozvrzal jako špatně sestrojené hodiny a teď konečně zapadl na to správné místo. O chloupek posunuté ozubené kolečko nepatrně změnilo svou polohu, napětí zmizelo a stroj najednou běžel hladce.

„Proč je havran jako psací stůl?" položil zbůhdarma otázku, po jejíž odpovědi se marně pídil už několik měsíců. Vlastně ani neočekával odpověď; snad si ani nebyl vědom toho, že ji vyslovil.

„Přece proto, že každý správný stůl i havran mají brk," pronesl Les bez zaváhání.

„Anebo proto, že souhvězdí havrana je taky hranaté," dodala Cizinka a ukázala na oblohu.

~