Vzduch byl prosycen vůní hlíny, květin a něčeho zvláštního, téměř magického – ale pro Nevilla to byl spíš pocit frustrace. Stál u jednoho z pracovních stolů s rukama založenýma na prsou a hleděl na květináč před sebou, jako by byl zapojen do tichého souboje.

V květináči stála jeho nejnovější rostlinná svěřenkyně. Byla to magická květina, kterou mu před týdnem koupila Hannah, a která byla od té doby zdrojem jeho čiré radosti – a zároveň nekonečného zmatení. Na první pohled vypadala nenápadně: tenký zelený stonek a červené poupě, které vypadalo, že se ani nemá v úmyslu rozkvést.

Ale Neville věděl své. Už několikrát ho překvapila – rozvinula své okvětní lístky do ohromující krásy, pokud ji chválil tím správným způsobem. A pokud ne? Uzavřela se jako zklamané dítě a odmítla s ním spolupracovat.

„Tak jo," povzdechl si a protáhl si prsty, jako by se chystal na těžký úkol. „Zkusíme to znovu."

Naklonil se k rostlině a zadíval se na ni tak intenzivně, že by kolemjdoucí mohli usoudit, že zkoumá nějaký smrtelně jedovatý exemplář.

„Víš, máš krásně zelený stonek," začal nejistě.

Rostlina se ani nepohnula.

Neville si odkašlal. „A myslím, že jsi... ehm... velmi elegantní květina."

Poupě se zavrtělo, jako by ho chtělo zahanbit, a pak se nehybně stočilo zpátky. Neville si založil ruce v bok a přimhouřil oči.

„Tak takhle to bude, ty netykavko?" mumlal. „A co kdybych ti řekl, že jsi... naprosto úžasná a jedinečná mladá... dáma?"

Poupě se zavrtělo a pak se začalo pomalu otevírat. Neville se usmál. Okvětní lístky, které se začaly rozvíjet, měly nádherný odstín zářivě červené, a jejich třpytivý povrch vypadal, jako by na ně někdo nasypal hvězdný prach. Neville se přiblížil, jeho obličej osvícený jemným odleskem.

„Řeknu ti, že tvoje barva je naprosto dech beroucí," pokračoval s větší jistotou. „Připomínáš mi letní západ slunce. Myslím, že bys mohla klidně soutěžit s každou růží, a stejně bys vyhrála."

Květina se téměř celá otevřela, její střed začal jemně zářit. Neville si už myslel, že dosáhl dokonalosti, když se najednou okvětní lístky prudce stáhly zpátky. Květina sklopila stonek a zavrtala se hlouběji do hlíny, jako by byla uražená.

„Cože?" Neville zíral s otevřenou pusou. „Co jsem udělal špatně? Vždyť jsem tě přirovnal k západu slunce! Kdo by to nechtěl slyšet?"

Se zamračením si květinu prohlédl, chvěla se, jako by z něčeho měla strach.

„Hm, ty nemáš ráda růže?" Rostlina v odpovědi trochu zahýbala stonkem do stran. „To kvůli těm trnům," domyslel si.

Poupě se znovu lehce zavrtělo. Neville přistoupil blíž a jeho hlas byl jemný, téměř prosebný.

„Dobře, poslouchej," začal znovu, tentokrát klidněji. „Vím, že nejsem nejlepší ve skládání komplimentů. Občas to zní trochu hloupě, a přiznám se, že občas nevím, co říct. Ale snažím se. Protože mi na tobě záleží."

Okvětní lístky se začaly rozvíjet, tentokrát pomalu a důstojně, jako by rostlina pečlivě zvažovala jeho slova. Když se zcela otevřely, prostor zaplnilo jemné zlatavé světlo, které tančilo na stěnách skleníku. Neville zůstal stát jako přimrazený, jeho ústa otevřená v tichém úžasu.

„Tak ty jsi fakt magor, kámo," ozval se hlas od vchodu do skleníku. Neville jen velmi neochotně vzhlédl ke svému kolegovi, nad jehož oznámením zakroutil očima. Blaise si ho prohlížel, jeho výraz byl směsicí šoku a pobavení. „Divím se, že jí nezvlhl květináč."

🌵

Neville neměl v příběhu prostor pro zkoumání své nové květiny, tak si vysloužil alespoň malý bonus, kde je zase jen on a jeho skleník. A Blaise, samozřejmě, že tady je Blaise... 😂😂😂