Ošetřovna byla tichá, zrovna tak, jak to měla Hannah ráda. Všechny pacienty propustila zpět na kolej a její kotlíky se více než hodinu bez protestů nechávaly unášet jemnými bublinami rujníkového lektvaru. Hannah seděla za svým stolem a zapisovala poznámky o průběhu léčby, když se dveře otevřely s náhlým škrábavým zvukem.

„Hannah Abbottová!" zvolal Blaise a s dramatickým rozmachem vešel dovnitř. „Moje spása na tomto proklatém hradě!" V ruce držel malý kotlík, jenž vypadal, jako by právě přežil apokalypsu. Na jeho povrchu byly zřetelné černé skvrny a ze dna se stále kouřilo.

Hannah zvedla obočí a založila si ruce na prsou. „Tak povídej. Co se stalo tentokrát?"

Blaise s tichým odfrknutím položil kotlík na její pracovní plochu. „Moji studenti jsou horší než Finnigan. Vždycky se jim snažím radit, aby nedošlo k maléru, ale jejich výsledky mají tak či tak tendenci explodovat. A jasně, je to vážně sranda, když ti v učebně lítá do vzduchu jeden kotlík za druhým, ale čeho je moc, toho je příliš."

Blondýna se upřímně rozesmála. Po nedávném rozhovoru s Nevillem potřebovala nějaké rozptýlení a Blaise byl pro něco takového stvořený. Jeho melodramatické sklony přehánět ji bavily tak moc, že mnohdy zapomínala, jaký je to otrava.

„A co já s tím? Očekáváš snad, že vymyslím lektvar, který by to za tebe vyřešil?" ptala se s úsměvem na rtech.

Horlivě přikývl. „Právě že ano!" Hannah se rozesmála, ale jakmile jeho výraz zvážněl, uklidnila se.

„To přeci –"

„Chci jen upravit recepturu několika lektvarů, aby byly stabilnější – jednodušší na přípravu a s menším rizikem. Lektvary, u kterých se nestane katastrofa, když něco nadrtíš místo nakrájení," spustil, ale Hannah ho zastavila.

„Blaisi," oslovila ho, „teprve se učí. Naše kotlíky také explodovaly jeden za druhým. Sám jsi několikrát namíchal lektvar, který nebyl dokonalý."

„Ale to jsem ještě neučil!" bránil se. „Prostě potřebuju tvou pomoc. Ten tvůj kouzelný dotek, kterým zachráníš všechny lektvary a zabráníš tomu, aby se s nimi stalo něco špatného. No tak, Hannah, budu tě na rukou nosit!"

„Lichotkami si můj čas nezískáš, Zabini," odsekla, ale koutky úst se jí přeci jen zacukaly. „Ale dejme tomu, že se nad tím zamyslím. Jaký máš plán?"

„No," protáhl Blaise a zcela nevinně se ušklíbl, „hodně pokusů, nějaké omyly a nakonec možná sklenka šampaňského, když to stihneme dřív, než mě studenti dovedou do hrobu. Nerad bych ležel vedle Snapea." Své tvrzení doplnil o další úšklebek.

Hannah si povzdechla. „Proč mám pocit, že to bude celé na mně?"

„Protože jsi rozumná žena, která v hloubi duše tuší, že zastíní i muže mého kalibru," prohlásil s vypnutou hrudí. Na jeho oznámení jen zakroutila očima, ale nakonec přeci jen sáhla po novém kotlíku a připravila jej na pracovní plochu.

Blaise mezitím vytáhl ze svého hábitu předpřipravené ingredience, jako by snad ani nepočítal s tím, že ho Hannah odmítne. Dokonce začal s přípravami prvního lektvaru. Počínal si pečlivě, téměř elegantně, jako by se pro práci lektvaristy narodil, až si Hannah nemohla odpustit trochu tichého obdivu.

Na lektvarech s ním spolupracovala ráda. Ačkoliv se po většinu času choval jako vtíravý pitomec, který musel být středobodem všeho dění, při práci s lektvary dokázal ukázat i jiné vlastnosti – píli, vytrvalost a ambicióznost.

Slunce stoupalo a klesalo, zatímco Hannah a Blaise střídavě měřili, míchali a analyzovali. Kotlíky bublaly, vzduch byl nasycen sladkými i ostrými vůněmi, a mezi nimi se nesly čistě profesní rozhovory – alespoň zpočátku. Ale postupem času se Blaisovy komentáře začaly ubírat jiným směrem.

„Neville na tebe musí být pyšný, když ví, jaká jsi odbornice," prohodil mimoděk, zatímco Hannah kontrolovala barvu nově namíchaného lektvaru.

Ťal do živého a moc dobře to věděl. Nemohl však tušit, co se během začátku týdne odehrálo v její komnatě. Nemohl vědět, že ti dva navázali na jeho rady, a že nic z toho nespělo k šťastnému konci. Místo toho jen Hannah připomněl její tichá muka, nad nimiž se snažila nepřemýšlet.

„Neville je pyšný na kde co," utrousila mimoděk, aniž by odtrhla pohled od bublajícího kotlíku.

„Ale, ale," houkl Blaise a opřel se lokty o stůl. „Abbottová, nechceš mi snad říct, že se ještě nevyslovil?"

Jen co to dořekl, ztuhla a přestala míchat. „A co ti je do toho?" vyjela po něm, přičemž práskla naběračkou o kraj kotlíku, až je oba potřísnila trocha horkého lektvaru. Blaise si otřel tvář.

„Je mi do toho to, že pokud se ti nechystá vyznat lásku, pak mu zřejmě uniká fakt, že může přijít o to nejlepší, co se v tom jeho nudném životě mohlo přihodit," opáčil s ledabylým úsměvem, ale tím svůj výlev nezakončil. „Na jeho místě bych neváhal. Má tolik příležitostí..."

Hannah po něm vrhla vražedný pohled, který by srazil na kolena i hipogryfa. Ani to ho ale nezastavilo.

„No co? Podle mě mu uniká fakt, že jsi pro něj naprosto dokonalá. Je s tebou zábava, když se zrovna netváříš jako vytočená mantichora, navíc nikoho nekomanduješ. A když kouříš smějanku, slyším ten tvůj chichot až u sebe ve sklepení. Co víc by mohl chtít, hm?"

Hannah se zarazila. Jeho slova ji překvapila – vážně to tak myslel, nebo to byla jen další provokace? Ať tak, či onak, ten hřejivý pocit, který se jí rozlil po hrudi, ji zmátl.

Raději si odkašlala, aby přerušila to zvláštní napětí, které po jeho slovech naplnilo ošetřovnu. Sklopila zrak zpět ke kotlíku, odhodlaná ignorovat jeho pobavený výraz. „Raději bych se soustředila na práci. Chce to stabilizátor," pronesla s pečlivě udržovaným odstupem.

Blaise si nabral špetku prášku z perleti, ale místo toho, aby jej ihned přidal do kotlíku, se k ní naklonil o něco blíž. V nose ji zašimrala neznámá vůně – voněl jako bohatství a doutníky. „Víš, Hannah, vážím si, že mi pomáháš. Ne každý by obětoval celý den na něco takhle zdlouhavého."

„Nepřeháněj," odpověděla stručně, aniž by se na něj podívala.

Po jejích slovech pomalu nasypal prášek do bublající směsi, která se okamžitě rozjasnila jemným perleťovým třpytem. „Perfektní," zkonstatoval, ale pohledem přetrvával na Hannině tváři.

Jen si odfrkla a přidala do kotlíku další přísadu. „Nechápu, proč jsi nepožádal Nevilla. Zná přísady lépe, než kdokoliv jiný. Tvůj projekt by mohl být hotový mnohem rychleji, ale ne... Ty jsi prostě musel přijít za mnou, že?"

„Neville?" opakoval Blaise s hraným překvapením. „Jistě, Neville má přehled, to nepopírám, ale není jako ty. On nevidí ty detaily, které by mohly znamenat rozdíl mezi úspěchem a katastrofou," říkal hlasem, v němž zaslechla cosi podivně intenzivního. Odvrátila zrak od lektvaru a pohlédla do černočerných hlubin jeho očí.

„Míň mluv a víc pracuj, Blaisi," odsekla. Blaise se přes stůl přitáhl ještě blíž, a tak jejich tváře dělily pouhé centimetry.

„Jsi nervózní, Abbottová?" ptal se posměšně. „Ale abych byl upřímný, i Neville má jistý talent – třeba být ve tvé blízkosti a nic s tím neudělat. Zajímalo by mě, jak to dělá."

„O čem to mluvíš?" ptala se ostřeji, než zamýšlela. Chtěla o krok couvnout, ale lektvar si vyžadoval její bezprostřední blízkost, takže tím pádem musela vytrpět i tu Blaisovu.

„Jen konstatuju fakta. Je slepý jako krtek, jestli nevidí, co mu proplouvá mezi prsty," konstatoval s pokrčením ramen.

Hannah se napjala, ale nic neřekla. Atmosféra v místnosti se zdála tak hustá, že by se dala krájet. Raději se vrátila k míchání, zatímco Blaise zvědavě nahlížel do kotlíku. Byl tak blízko, že se mohl opařit.

Zavládlo ticho, ale ani to ho nedonutilo hledět si svého. Naopak střídavě zkoumal lektvar i Hannah, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam se dívat dřív. K jeho smůle se náhle otevřely dveře ošetřovny, jimiž prošel Neville.

Jeho pohled se krátce zastavil na Hannah, než sklouzl pohledem o něco níž k Blaisovi, který se stále opíral o pracovní stůl a od Hannina obličeje jej dělily jen centimetry. Pro nově příchozího to musela být podezřelá scéna.

„Promiňte, jestli ruším," začal pevným hlasem. Až tehdy si Hannah uvědomila, že se za okny setmělo a ona za celý den neopustila ošetřovnu. To bylo skutečně podezřelé.

„Nerušíš," vyhrkla rychle a záměrně naběračkou máchla, aby Blaise potřísnila ještě jednou. Jen díky tomu se napřímil a opustil tak její komfortní zónu.

„Celý den jsem tě neviděl," vysvětloval Neville svůj příchod, „tak jsem se přišel ujistit, že je všechno v pořádku."

„Všechno je naprosto perfektní, Neville," odpověděl Blaise klidně a mírně přimhouřil oči. „Hannah a já jsme pracovali na něčem, co může změnit způsob, jakým se učí lektvary. Mimochodem, musím uznat, že má opravdu talent." Poslední větu doprovodil pohledem, který byl téměř majetnický.

„Aha," odvětil s náznakem zklamání, u čehož nespouštěl oči z Hannah, s níž pomalu ale jistě začínal cloumat vztek. Měla sto chutí Blaise nakopnout, aby přestal dělat situaci mezi ní a Nevillem ještě složitější.

Hannah si odkašlala, aby prolomila napětí, které v místnosti viselo jako těžký vzduch. Blaise mezitím přesunul pozornost na Nevilla, jeho výraz nyní ještě ležérnější než předtím. „Musím uznat, že máš odvahu. Přijít sem a vstoupit do mé laboratoře," protáhl dramaticky a přejel pohledem po stole plném kotlíků, jako by byl jejich pánem.

„Tohle je ošetřovna, ne tvoje laboratoř," odsekla Hannah, ale Blaise ji ignoroval.

Neville sevřel ruce podél těla a zůstal stát na prahu. „Jen jsem se tu zastavil," řekl klidně Neville, ale lehké napětí v jeho hlase nešlo přeslechnout.

„Já vím, abys ji zkontroloval," odpověděl lektvarista s mírným úsměvem. „Hannah a já jsme tady strávili celý den, řešili jsme lektvary, experimenty, víš, tyhle složité věci... Je opravdu úžasná, má přirozený talent pro lektvary. Ale předpokládám, že to už víš, viď?" rýpl si.

Nebelvír sevřel ruce v pěst, u čehož upíral pohled na svého kolegu. Nechápal, o co mu šlo, ale pokud bylo jeho záměrem Nevilla naštvat, dařilo se mu to. „Samozřejmě," odpověděl stroze, zatímco sledoval, jak Blaise obešel stůl a postavil se za Hannah, která rudla vzteky.

Naklonil se k ní blíž, jako by si vůbec nevšímal Nevillovy přítomnosti.

„Víš, Abbottová, kdybychom spolupracovali častěji, mohli bychom vytvořit skutečně revoluční lektvary. Jen si to představ," šeptal jí do ucha. Hannah do něj rýpla loktem, aby ho od sebe odstrčila.

Moc dobře věděla, o co mu šlo. Chtěl Nevilla přimět žárlit, ale takovou nečestnou hru s ním hrát nechtěla.

K jejímu údivu se Neville přiblížil s tvrdým a neústupným výrazem. „Myslím, že Hannah dokáže pracovat i bez toho, aby jí někdo dýchal na krk," prohlásil pevně, až to Hannah dokonale zaskočilo. Blaise se za jejími zády uchechtl, letmo ji pohladil po ruce a pohlédl na Nevilla.

„Nevěděl jsem, že si ji tak hlídáš. Ale chápu. Kdybych byl na tvém místě, taky bych se cítil ohrožený."

Hannah prudce odložila naběračku na stůl. „Dobře, to stačí!" vykřikla a oba na ni překvapeně pohlédli. „Blaisi, jestli chceš pokračovat v práci, skvěle. Ale přestaň s těmi řečmi, které tady nikomu nepomáhají."

Blaise zvedl ruce v předstíraném gestu kapitulace. „Dobře, dobře. Nemusíš se rozčilovat. Jen jsem chtěl trochu odlehčit atmosféru."

„Odlehčit?" opakovali po něm oba nastejno.

Zmijozel pouze teatrálně pokrčil rameny. Viděl, jaké reakce v Nevillovi vyvolával, když se Hannah dotkl, proto se k ní ještě jednou naklonil, aby přes její rameno nahlédl do kotlíku.

„Má nervy z oceli, že?" ptal se jí dostatečně nahlas, aby to Neville slyšel, než se na něj podíval. „Já být na tvém místě a vidět někoho v její blízkosti... No, řekněme, že bych nezůstal tak klidný. Copak ti na ní nezáleží?" povytáhl obočí, když pohlédl na svého kolegu.

Nevillův výraz potemněl. „Měl bys odejít."

Blaise se zachechtal – vesele a od srdce, jako by na toto oznámení čekal. Dokonce se od Hannah odtáhl.

Namísto toho, aby dál čeřil vodu a ztěžoval svým kolegům osudy, nechal práci ležet ladem a namířil k východu. Ani to ale nedokázal potichu – zastavil se těsně u Nevilla, k němuž se ze své výšky naklonil.

„Asi chápu, co na ní vidíš," uznal šeptem. „Pokud nemáš zájem, klidně jí nabídnu sebe," oznámil s mrknutím, které Nevillovi rozhodně nepřišlo nikterak přátelské.

Nebelvír už toho měl dost. Aniž by tušil, co vlastně dělá, sáhl do kapsy hábitu pro hůlku a zabodl ji Blaisovi do hrudi. Ten se hlasitě zasmál.

„Sáhni na ni a končíš, Zabini," pohrozil mu. Jejich přátelství se ocitalo na křehké hranici, kterou Blaise překračoval, jako by mu na ničem nezáleželo.

Blaise se přiblížil, až ho hůlka nepříjemně tlačila. „Čas běží, kamaráde."

„A dost!" vykřikla Hannah. „Blaisi. Okamžitě odejdi!" pokynula mu.

Nebyl hloupý. Dokázal si spočítat, co bude jeho odchod znamenat. S blížícím se soukromím pro ty dva a s vědomím, že je možná nasměroval dobrou cestou, předvedl ležérní úklon a skutečně odešel. Hannah si po jeho odchodu oddychla a pohlédla na Nevilla, který akorát uklízel svou hůlku.

Přešla k němu, aby se ujistila, že je v pořádku. Věděla, že je ryze nekonfliktní a neměl rád slovní přestřelky a hádky, ale zároveň se jí líbilo slyšet to varování. Sáhni na ni a končíš, Zabini. Bylo to jako rajská hudba, kterou chtěla poslouchat do konce života. Ten letmý náznak, že je Neville ochoten bojovat za to, na čem mu záleží, ten jí dodal špetku odvahy.

Tichými a odhodlanými kroky došla až k němu, kde se zastavila. Srdce jí bušilo tak divoce, až měla pocit, že každou chvílí vyskočí z hrudi, přesto se snažila působit klidně, zatímco Neville se mračil a vypadal napjatě.

„Neville," oslovila ho s něžností v hlase, jenž se nesl místností jako symfonická ozvěna.

Shlédl k ní. Jeho pohled byl intenzivní a mluvil za vše, přesto měl tentokrát pocit, že musí říct víc, než naznačoval pouhým pohledem, musel jí konečně dokázat, že si nenechá protékat štěstí mezi prsty.

Ale v některých případech jsou slova zbytečná.

Bez dalšího zbytečného váhání ji obratně chytil za zátylek, aby ji k sobě přitáhl. Jen na chvilku se zastavil, pohlédl do očí plných očekávání. Její pohled působil jako nevyřčená prosba, aby konečně prolomil ty ledy, které mezi sebou svou zdrženlivostí vytvořili.

Pousmála se, čímž mu dala najevo, že má svolení. Nedočkavě přiložil svá ústa k jejím a ukradl z nich polibek, na který čekal více než celou věčnost. Dával do něj vše – potlačovanou vášeň i chtíč, jež se v něm za ty roky hromadily. A Hannah mu ho opětovala. Líbala ho tak, jako by to mělo být naposledy.

Oddáni vášni s polibkem nepřestávali, jako by se jeden druhého nedokázali nabažit. Tentokrát to byla Hannah, kdo přebral iniciativu, a silou jej tahala ke kamenné zdi, za níž měla svou komnatu. Neville velmi rychle pochopil její úmysly, v očích se mu zablesklo, když se od sebe krátce odtáhli a jen oddechovali.

Už nebyl tak zdrženlivý, naopak ho naplno ovládalo vzrušení, jež kolovalo jeho žilami. Před prvním krokem bojoval s nervozitou, teď ale vyhrál malou bitvu, a po té je každý generál.

Jakmile za sebou zabouchli dveře, silnýma rukama ji zvedl ze země a odnesl k lektvarovému pultu v rohu místnosti, aby hýžděmi spočinula na jeho okraji. Ani jednoho z nich nezajímalo, jestli něco rozlijí, nebo svou vahou nadrtí přísadu, která se měla pouze krájet, na to byli přespříliš zabraní do vzájemného zkoumání úst.

S každým dotekem, kdy pomalu vytahoval košili zpod sukně a sahal na horkou kůži pod oblečením, po něm toužila víc a víc.

A Neville její touhy vyslyšel, aniž by je vyřkla nahlas.

Přesunul rty k jejímu krku, jenž začal zasypávat polibky. Hannah přerývavě vzdychla, sucho v ústech jí přilepilo jazyk na patro. Ještě se jí ani pořádně nedotkl, ale ona už se rozplývala rozkoší. Čekala na to od pátého ročníku, dlouhých třináct let. Nedochvilně vklouzla rukou mezi ně, aby mu rozepla pásek, zatímco se její tělo nepřirozeně chvělo.

Neville se odtáhl, jen na krátký moment, aby věděl, že nedělají žádnou hloupost. Hanniny oči jiskřily nedočkavostí, když hrábla pod jeho trenky, aby pevně stiskla jeho chloubu.

„Nenechávej mě čekat," zašeptala prosebně. Neville se tiše uchechtl.

„Nenechám," odvětil stejně tak potichu, než jejich ústa opět spojil v polibku a stáhl kalhoty o kus níž, aby jim nepřekážely. Tentokrát ji líbal dychtivěji a zároveň své pohlaví nasměroval k jejímu. Lehce jím otřel o kalhotky, načež ze sebe vydala tichý sten.

„Už... čekám... dlouho," šeptala mezi polibky. Neville pootevřel oči, aby zjistil, jak daleko to mají k posteli, neboť mu nevyhovovala výška pultu. Když ji našel, v rychlosti Hannah zvedl a v náruči ji donesl až k posteli, ukryté za téměř průhledným závěsem.

Opatrně ji položil a s něhou, s jakou pečoval o své rostliny, Hannah svlékal, zatímco ji obdarovával polibky po celém těle. Spatřil každou drobnou pihu, každou jizvičku, které zdobily její jinak dokonalé tělo. Chvěla se ještě víc, tak ji hřejivýma rukama hladil po bocích, zatímco sklouzával níž k jejím kalhotkám.

Stáhl je ke kotníkům, odkud je Hannah poslala rovnou k zemi. On mezitím špičkou jazyka opsal linii jejích genitálií, čímž ji donutil zalapat po dechu.

Netušila, co v sobě Neville skrýval, dokud tam s ním netrávila tuto vzácnou chvilku. Plynulými pohyby a občasným polibkem ji pomalu ale jistě přiváděl k rozkoši, o jaké si ani nesnila. Oddávala se jeho šikovnosti, avšak s každou další vteřinou toužila, aby ukázal i jiné kvality. Potřebovala ho. Teď a tady, přinejlepším navždy.

Neville se po chvíli vrátil zpět k jejímu krku. Kdyby se nesnažila odolat té rozkoši, už by dávno podlehla orgasmu, ale to by bylo příliš rychlé.

Místo toho, jen krátce před tím, než do ní skutečně vnikl, vzala jeho obličej do dlaní a pohlédla na něj.

„Miluju tě, Neville, víš to, že jo?" promlouvala k němu udýchaným a třesoucím se hlasem. Neville se usmál do jejích rtů, než se o ně lehce otřel.

„Vím," zašeptal. „Taky tě miluju. Celé ty dlouhé roky," přiznal konečně. Hannah se po jeho slovech uvolnila, až jí ten tlak, jenž pocítila, když do ní vnikl, přišel naprosto přirozený. Jako by do sebe byli stvořeni – kousky skládačky, které do sebe dokonale zapadaly.

Každý příraz byl soustředěný a něžný. Natolik se lišil od Hanniných zkušeností, že netrvalo dlouho a ona pociťovala třes v nohách, jenž naznačoval brzké vyvrcholení. Nehty se zaryla do jeho zad, nohy zkřížila nad jeho pasem a zavřela oči, nechávajíc se unášet okamžikem, kdy vše kolem ztrácelo význam.

Kam se hrabaly stavy, které způsobovala smějanka, Neville byl sám o sobě neskutečně opojnou a neodolatelnou drogou, na níž si během několika minut dokázala vybudovat závislost.

🌵

Olá!

Nikdo mi nevyvrátí, že je Neville naprosto dokonalý milenec, jakmile překročí počáteční stydlivost. A ano, klidně jsem mohla tuhle scénu vynechat, ale po třinácti letech si to Hannah zasloužila. Děkujme Blaisovi, že je k tomu dokopal. Ale stejně – neštval Vás trochu? 🤣 Já si při psaní, když mi tam rozjel tohle své divadlo, říkala, jaký je to idiot! 🤣 Ale Salazar to vem, Nevilla s Hannah teď čekají samé krásné chvilky ❤️